Petice, demonstrace a stávky patří k běžným prostředkům vždy, kdy část občanské společnosti se cítí dotčena na svých právech, nebo když jsou ohroženy zájmy, které hájí. Jen sportovci, druh u nás snad ohroženější nežli pověstný Tetřev hlušec, nic.

Když se kácí na Šumavě, ochránci přírody se poutají řetězy ke stromům. Když zaměstnavatel chce práci o víkendu, přichází stávka, transparenty, píšťalky, projevy politiků, oko televizní kamery neusíná. Nelíbí se obecní kulturní granty? Jednání zastupitelstva je paralyzováno krojovanými průvody masek, v sále hraje harmonika a točí se flašinet za radostného hlaholu davu tak dlouho, dokud není na grantech přidáno. Nedaří se výkupním cenám mléka? Vylitá cisterna a fůra hnoje před ministerstvem je tu. Staví se málo cyklostezek? Doprava zablokovaná cyklojízdou je jistotou. Chátrá památka? Skvoteři ji obsadí zcela jistě. Malé pobídky filmařům? Není nic snazšího: filmová stár tklivě promluví o úpadku kultury a barbarství státu, jiná celebrita stříbrného plátna se vyfotí s těmi správnými politiky na festivalu … a je to.

Většinou dostane každý přidáno, aby byl klid. Jen sportovci ne. Naopak, dostávají od státu stále méně a méně, dokonce půlku toho, co před pár lety. Přesto, že statistiky o nemocích a úmrtích z nedostatku pohybu jsou děsivé, přestože patříme k nejtlustším na planetě, přestože přes 90 % sportovišť jsou zchátralé ruiny, přestože sport přináší do státní kasy nejméně 2,7 % HDP, víc než třeba zemědělství, přestože 23 % rodin nemá peníze na sportování svých dětí.

Kdyby sportovci byli jako ti ostatní, tak by před sněmovnu narukovalo 200 borců v trenkách a v ruce baseballové pálky a 200 žen v trikotech a se švihadly v ruce. Svorně by volali „SPORT NEJSOU JEN MEDAILE“, „VRAŤE NÁM NAŠE TĚLOCVIČNY“, „TLUSŤOŠI DO TRENEK“. A k tomu sbor dítek by skandoval „NAUČTE NÁS PLAVAT“ nebo „MY CHCEME LYŽOVAT“, tlukouce lyžařskými hůlkami o chodník Sněmovní ulice oděni do gumových koupacích čepic.

Sportovní veřejnost se zatím projevům občanské společnosti učí. Vzorů má jen pár. Třeba Věra Čáslavská v Mexiku sklonila hlavu při sovětské hymně a dala najevo opovržení sovětskou politikou. Ale ostatní se buď uchlastali (veslař století Kozák, fotbalisti Přáda, Skuhravý, Šimák, hokejista Lubina …), nebo zatím mlčí.

Sportovci totiž nemají na takové věci čas a mají odpovědnost k práci, kterou dělají. Ti špičkoví tvrdě trénují a reprezentují naši zem v cizině. Ti ostatní soutěžní sportovci také tvrdě trénují, aby se stali špičkovými. Vynechaný den tréningu nějakým postáváním na demonstraci je totiž hodně znát. A ti dole? Tisíce dobrovolníků, co večer přijdou z práce, navlečou se do pracovního nebo sportovního a jdou trénovat děti, sekat trávu na hřišti, vyplňovat složitou a přebujelou administrativu, kterou na ně stát navalil? Nemají čas brát si dovolenou, jezdit do Prahy a mávat na politiky baseballovou pálkou. Musejí zazimovat šatny, utěsnit na zimu okna v tělocvičně, zalátat tekoucí střechu haly a do půlnoci vyplňovat lejstra. Sportovci mají elity jiného druhu než umělci, filmoví producenti, ochránci životního prostředí nebo odboráři.

Na rozdíl od kulturní sféry, odborářů, nebo environmentalistů nemají sportovci vlastní institucionální zastoupení ani na státní a většinou ani na krajské nebo obecní úrovni. Ministerstvo kultury je. Ministerstvo životního prostředí také je. Odboráři mají také své zákonné institucionální zastoupení ve vztahu ke státu, třeba „tripartitu“. Sportovci nic. Slyšeli jste někdy třeba o „náměstkovi primátora pro sport“, nebo „odbor sportu magistrátu“? Já ne. Pro kulturu nebo životní prostředí ano. A přitom sportovců není méně, než lidí, kteří se věnují kultuře, ochraně životního prostředí nebo právům zaměstnanců. Naopak, aktivně sportujících lidí jsou nejméně dva miliony. Těch, kteří se denně obětavě a hlavně dobrovolně věnují udržení sportu a sportovišť, hlavně trénování dětí a mládeže, jsou desetitisíce. Zanedbané sportovní infrastruktury je za desítky miliard.

Přesto se sportovci politikům hodí jen před volbami jako skvělí adresáti volebních slibů. Politici dobře vědí, že na sportovce až do příštích voleb mohou z vysoka kašlat. Stávkovat ani demonstrovat nebudou. Stadion neobsadí a nebudou na něm držet hladovku. Na kamery nebudou recitovat tklivé ódy. Nemají své mantry typu kůrovec, nebo Tetřev hlušec. To politici dobře vědí.

To neznamená, že o formě revolty sportovci nepřemýšlejí nebo jí nejsou schopni. Jsou zatím jednotní a k politické reprezentaci korektní. Zatím politické elity spoléhají právě na to, že sportovci se nikdy na nic nezmohou.

Historie nás však učí, že ve chvílích, kdy část občanské společnosti se ocitne v situaci, kdy nemůže nic jiného ztratit nežli „své okovy“ (jak se říkalo pateticky postaru), tak se lidi na všechno vykašlou. To se již často na úrovni sportovních klubů a tělovýchovných jednot děje, řada jich zaniká, sportovců ubývá. Nebo se sportovci živelně zorganizují s nepředvídatelnými důsledky.

Mnohé naznačuje skutečnost, že stačila malá záminka, nesprávně vypsané podmínky jednoho z dotačních programů pro sport na rok 2016, a za pouhé dva pracovní dny sportovci shromáždili na 8 500 protestních podpisů. Nebýt včasného nápravného osobního zásahu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, bylo by jich daleko více.

Přemýšlejme tedy o formách, jak sport může posílit svoji občanskou a společenskou prestiž. Nalézá se v  situaci na hraně. Není jasné, kdo by se postavil v čelo rozhněvaných zástupů. Sportovci nestávkují, nedemonstrují.