V životě jsem se s ní nesetkal, neznám téměř nic, co by tato inženýrka ekonomie zveřejnila. Dokonce nevím, zda má nějakou specializaci kromě toho, že je manželkou V. Klause. Vždy pro mne byla jen jeho životní partnerkou. Člověka, který prošel v posledním čtvrtstoletí závratnou kariérou v české politice, jehož příznivcem jsem se ale necítil a cítit nikdy už nebudu. Ale o V. Klausovi tento komentář být nemá.

Jako člověk zajímající se o věci veřejné jsem před lety zpozorněl, když jeho manželka zmizela z obsahu mnoha médií, kde předtím jako jeho loajální doprovod dost často vystupovala. Třeba při různých setkáních prezidenta v Lánech či na jeho zahraničních cestách. Když pak byly zveřejněny fotografie V. Klause, jak se líbá s mladou ženou ve dveřích nějakého domu, kam ji doprovodil, tak mi to leccos vysvětlilo. Média to věděla již dávno, ale dodržovala omertu. Čekal jsem pak, jestli něco takového přivede L. Klausovou k rozhodnutí od něj odejít. Zásadová žena, která zjistí, že její stárnoucí muž má svoji milenku, by to asi udělala. Nestalo se tak. Možná je L. Klausová vzdělaná, světaznalá i jinak kultivovaná žena, ale tohle mi na ní nesedělo.

Ocenil jsem však její vystoupení na podporu M. Zemana v době vrcholící kampaně. Sdílím její názory, proč by se prezidentem neměl u nás stát člověk, s jehož národní identitou, resp. s národní identitou jeho nejbližších, si nelze být jistý. Myslím, že názor, že by paní presidentová měla umět česky, je legitimní požadavek. L. Klausová za to zaplatila odhalením její rodinné identity, tím, co dělal její otec. Kdo z nás si ale může být, pokud si neudělá test DNA, jistý, že jde o otce? A co vlastně minulost otce znamená? Některá nová šetření v evropské populaci dokumentují, že snad pětina otců je biologicky odlišná od svých oficiálních potomků.

Zarážející na této odvetné akci nedávného ministra zahraničí ovšem bylo, že čekal se svým odhalením tak dlouho. Potvrdil tak už dost rozšířený názor, že tato společnost je řízena především pomocí kompromateriálů. Většina lidí má ve své minulosti něco, co by nechtěla, aby se vědělo. Dá se to využít a tímto způsobem na určitá místa dostat lidi, kteří by se tam nikdy dostat neměli, protože budou řízení někým jiným, než svým svědomím a podle pravidel cti. Včetně té profesní, která velí, aby se člověk nemíchal do věcí, kterým nerozumí, když nemusí. Nestávalo by se pak to, aby se stěží průměrní fyzici snažili uplatnit v pozici předsedy vlády, chemici jako ministři financí (berme je jen jako výběžek ledovce, pod hladinou se skrývá množství jiných kariér nepodložených odbornou kompetencí). V takto řízených společnostech to prostě nemůže dobře fungovat. Neříkám, že se vždy jedná o hloupé, blbé lidi, ale chci důkaz, že rozumějí práci, o kterou usilují. Takže se tím oklikou vracím k nárokům p. Klausové na velvyslanecký post.

Prezident Zeman mne zaujal svým akcentem na odbornictví při jmenování vlády p. Rusnoka. Nejsem schopen posoudit všechny členy nové vlády podle jejich zveřejněných a děravých kurikulí, zda tomuto požadavku dostojí. U mnohých politiků nevím ani, zda nebyli v KSČ, a nevím to ani u paní Klausové. Aspoň jsem neslyšel, že by se k tomu někdy vyjadřovala. Možná se objevují v jejích předchozích kariérách pozice, které pro jejich schopnosti pro to či ono svědčí, ale aspoň u části z nich vím, že se objevují i tmavá místa jejich předchozích kariér, která tento nárok rozporují. Nemluvě o takových mínusech, které – jako v případě ministra financí Fischera – to zpochybňují.

Domnívám se, že takové nejasnosti a problémy jsou i u p. L. Klausové ve věci jejího velvyslanectví. Na jedné straně jistá znalost a vcítění se do slovenské problematiky. V této zemi žije velmi početná menšina rodilých Slováků a ještě větší množina těch, kteří mají jednoho rodiče ze Slovenska. Navíc jsme my všichni dlouhá léta žili v jednom státě. Takže toto není něco výjimečného. Vyšší vzdělání, byť ne v oblasti diplomacie, patří do stejné kategorie předpokladů. A jistě i mnoho dalších plus. Na druhé straně však jsou zde i jasné minusy. Nemyslím tím právě to, že se zachovala až příliš tolerantně k zahejbání svého muže, to může mít mnoho různých vysvětlení. Ale je zde i otázka věku. Na Slovensku potřebuje tato společnost mít jako ambasadora/ku člověka, který má aspiraci něco dokázat v takové pozici a má k tomu připravenou koncepci. Nechce jen dožít ve „funkci“.

Od p. L. Klausové jsem nějak neviděl nikde nic, co by se dalo k takové koncepci přirovnat. Pokud se o toto místo uchází, a pokud je pochybnost, že taková aspirace není podložena jen nějakým kupčením něčeho za něco, bylo by nanejvýše vhodné na toto téma něco sdělit (pokud se to nesdělilo již dříve, což by bylo ovšem to nejlepší řešení).

Slovensko je pro nás nanejvýše zajímavá země. Nikoliv pro svoji jazykovou blízkost a pro četná příbuzenství, biologická i duchovní. Člověk, který chce být za Česko ambasadorem v Bratislavě, by své odbornictví měl projevit už dávno. Nechtěl bych proto p. Klausovou posuzovat prizmatem hodnocení zásluh jejího manžela i toho, co lze označit spíše za jeho fatální chyby a nedostatky. Nemám však pocit, že by ona byla tím skutečně vhodným kandidátem na tuto funkci. Nedala nám k tomu ani příležitost.

Jako člověk, který se Slovenskem v minulosti dost zabýval, je pro mě jako odborník něco jako „terra inkognita“. To, že její rodina odsud pochází, vnímám u potenciálního velvyslance dokonce jako mínus. Oslabuje to totiž nezávislost jeho úsudku, tedy i objektivitu, která je tak nezbytná ve vztahu ke slovenské společnosti, která je na jedné straně tak blízká, a na straně druhé tak jiná než česká. Vystavujeme se jejím případným jmenováním riziku chybného úsudku člověka, který ve vztahu ke Slovensku bude silně ovlivňovat českou – a v tomto případě nejen zahraniční – politiku.

Především si ale myslím, že její případné jmenování popírá už zmíněný princip odbornictví. Není to kvůli věku uchazečky. Sám nepatřím k těm mladším, abych snad nebyl obviňován ze zaujatosti k těm starším a k jejich výkonnosti. Jde spíše o něco jiného, co může a nemusí vždy být s věkem spjato. Jde i o odvahu a jistou statečnost. Velvyslanecké posty by měly být podle mého názoru obsazovány nikoliv podle jazykových znalostí, jak to bývalo běžné někdy na počátku 90. let, ani podle konexí a protekcí, jak to bývá běžné stále, a nejen u nás, ale právě podle těchto dvou vzájemně podmíněných kvalit.

Od doby Masaryka se vžilo, že se velvyslanci jmenují z řad nejen tzv. kariérních diplomatů, ale i blízkých příbuzných těch, kteří tvoří tzv. mocenskou elitu. Jmenování Jana Masaryka mělo např. pro vývoj čsl. vztahů k Velké Británii katastrofický dopad. Měli bychom se z takových případů už jednou poučit. Něco na způsob „co je v domě není pro mě“. Nechci, aby paní L. Klausová byla nominována za velvyslance v Bratislavě, i kdyby p. Fico stokrát ujišťoval, že je to správná volba. Není to totiž volba. Vypadá to jako předjednaná úmluva. Něco za něco. Hrad by si měl zamést před vlastním prahem, pokud nechce být vnímán jako Hrad v době prvního českého prezidenta.
    
Doufám, že až prvních 15 nových českých velvyslanců (nejsem si jist, že lidé jako K. Kühnl jsou ti správní) odjede do svých nových destinací, aby p. Kohout, který ještě před svým jmenováním prohlašoval, že nic není hotové, že o každém z nových velvyslanců bude ještě přemýšlet a posuzovat jeho pro a proti, předložil návrh p. Klausové Hradu k podpisu. Známí, přátelé a rodina by neměli být vylučováni z výběru protože jsou známí, přátelé či rodina, ale zájem vlasti by měl být vyšší než tento zájem. Ať je velvyslancem v Bratislavě on nebo ona, kdo je pro tuto funkci nejvhodnější ne pro prezidenta, ale pro nás všechny, které on má reprezentovat.
 
Vladimír Čermák