Za vládu České republiky jsem ji podepsal já, za vládu Spolkové republiky Německo Helmuth Kohl. Spolu s námi ji podepsali ministři zahraničních věcí Josef Zieleniec a Klaus Kinkel. Bylo to v chladném, nevlídném lednovém dni. Před budovou Lichtenštejnského paláce celé hodiny bouřili ti, kteří tuto deklaraci nechtěli, zejména Sládkovi republikáni. Uplynulo dvacet let a je třeba se – bez myšlení blokující politické korektnosti, která zamlžuje podstatu jakéhokoli problému a tématu – zamyslet, zda deklarace splnila svůj účel. Rovnou říkám, že ano i ne.

Deklarace si kladla za cíl doplnit smlouvu z roku 1992 (tehdy ještě mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a SRN), neboť ta se velmi rychle ukázala být nedostatečnou. Představovala „pouze“ nutný, nekonfliktní krok k normalizaci vztahů mezi dvěma sousedními státy, které v bezprostředně předcházející době prošly hlubokými změnami. U nás padl komunismus a Německo se sjednotilo. Šlo o standardní mezinárodní smlouvu (potvrzující neporušitelnost hranic, státní svrchovanost a územní celistvost, i připravenost k vzájemné budoucí spolupráci). Tato smlouva ponechala stranou citlivou otázku minulosti, což byla zásadní chyba tehdejší české (méně slovenské) politiky. V okamžiku sjednocování Německa nastala unikátní šance k jasněji formulované ochraně našich dlouhodobých zájmů.

Brzy se ukázalo, že minulost vzájemné vztahy i nadále zatěžuje. Na německé straně se – s významnou podporou bavorské CSU – aktivizovalo Sudetoněmecké krajanské sdružení, vznášející majetkové nároky a operující „právem na vlast“. To vyvolávalo nedobré pocity na české straně, které bohužel nejhlasitěji předváděli Sládkovi republikáni. Trápilo to však i mnohé z nás. Počátkem roku 1995 byly proto zahájeny první konzultace o dokumentu, v němž by byly nově zformulovány postoje obou zemí k tragickým událostem let 1938-1947.

Dokument byl z naší strany původně připravován Ministerstvem zahraničí, ale v určité chvíli jsem jeho přípravu převedl do gesce předsedy vlády. A byl to Úřad vlády, konkrétně šéf mých poradců Dr. Weigl, kdo v závěrečné fázi – spolu s Kohlovým důvěrníkem Bitterlichem – dolaďoval jednotlivé formulace a slova. Stejným způsobem mne ujistil německý kancléř Kohl, že i on to bere do svých rukou a že je to pro něho „Chefsache“ (v rozhovoru s ním jsem se prvně setkal s tímto německým slovním obratem). Česko-německá deklarace z roku 1997, jak jsem řekl při jejím podpisu, „je textem, který vznikl jednáním dvou suverénních zemí. Proto nemůže být textem jednostranným. Proto nemůže být textem, který by uspokojoval jen jednu z obou stran. Právě tak je třeba tento text číst a hodnotit i dnes. Prosil bych všechny, aby tak postupovali. I ty, kteří mají řadu důvodů zaujímat pohled jednostrannější“.


Věděli jsme, že jde o kompromis, protože se český a německý pohled na události kolem 2. světové války bude vždy rozcházet. Tuto realitu vzaly při přípravě deklarace obě strany na vědomí. Obě strany chtěly zabránit tomu, aby leckdy tragická minulost navěky komplikovala budoucnost sousedských vztahů obou našich zemí.

Věděli jsme, že deklarace není pokusem o vyřešení bolestivých problémů minulosti. Deklarace byla sdělením, že problémy minulosti řešit nebude, protože řešitelné nejsou. Klíčem byly věty typu, že spáchané křivdy náležejí minulosti, že „společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek v sledu událostí nesmějí být opomíjeny“, a že se zaměříme na budoucnost. Současně však bylo v deklaraci napsáno, že ohledně minulosti má každá strana „jiný právní názor“. Dodnes jsem přesvědčen, že se Česko-německá deklarace z ledna 1997 stala vítězstvím realistického postoje k historii. Byla také rychle schválena v parlamentech obou zemí, v německém se z 672 poslanců vyslovilo pro 578, v českém bylo pro 131 poslanců z 200.

Čas (ani historie) se však nezastavily. I po dvaceti letech nemohu dnes zamlčet své zklamání z tiskové konference bezprostředně po podepsání dokumentu. Kancléř Kohl dostal – evidentně předem připravenou – jako první otázku, jak je to s majetkovými nároky bývalých sudetských Němců. Nás, kteří jsme si mysleli, že jsme touto deklarací dosáhli nemalého úspěchu, vyvedla z míry jeho tvrdá, formálně sice správná, ale politicky celou deklaraci poškozující odpověď: to jsme neřešili. (Vím, že to měl tehdy Helmuth Kohl těžké. Jeho vláda se tradičně profilovala jako opora a obhájce požadavků sudetoněmeckých organizací, které ve své velké většině jakákoliv smířlivá gesta odmítaly. Kancléř Kohl byl však velký politik. Neváhal použít svou autoritu a deklaraci na německé politické scéně prosadil bez ohledu na své momentální zisky či ztráty.)

I přes to věřím, že je tato deklarace – a to dlouhodobě – významným a v mnohém průlomovým dokumentem. Zklamáni zůstali – na obou stranách – ti, kteří si na vytváření atmosféry nedůvěry, obav, nároků, neklidu a nestability založili svou politickou kariéru. Byli to jak zástupci sudetoněmeckých krajanských spolků, tak naši domácí političtí a mediální „omlouvači“ a „usmiřovači“. Při pátém výročí Česko-německé deklarace jsem jako předseda Poslanecké sněmovny – v reakci na stálé vracení se tohoto tématu – napsal (Deníky Bohemia, 24. 1. 2002), že „jsem skeptický k možnosti vyřešit sudetoněmecký problém nějakým zázračným kompromisem české strany… Omluvy, odškodňování a vytváření iluzí, že může být touto cestou minulost napravena, považuji za falešné“. Dodal jsem, že existuje „jen velmi omezená možnost nějakým gestem překonat bariéry a blokace, které v myslích lidí vytvořila historie“.


Na konferenci v Ústí nad Labem (28. března 2004) jsem – již jako prezident republiky – řekl, že „jsou události, které my, dnes žijící, nemůžeme vrátit zpátky. Nemůžeme je nechat proběhnout jiným způsobem. Nemůžeme zařídit, aby to bylo způsobem, který bychom my, s našimi zkušenostmi a pohledy na svět, považovali dnes za správný. Z toho musíme vycházet.“ Nemohl jsem se smířit ani s tím, že byla ona konference nazvána „Tolerance místo intolerance“. Trvám na tom, že nejde o toleranci či netoleranci. Řekl jsem tam i následující větu: „Vznešeně znějící slova o nutnosti tolerance a smíření někteří používají jako zástěrku, snažící se zakrýt jejich evidentní snahu minulost změnit či dát jí zcela novou interpretaci“.

Vybídl jsem tehdy k hledání jiného „výchozího paradigmatu“, jiné vůdčí ideje. Mluvil jsem o pokoře k minulosti a vybídl jsem „ke smíření se s minulostí“. Zdálo se mi a zdá se mi i teď, že jedině to je předpokladem pro dobré sousedské vztahy Čechů a Němců. Česko-německou deklarací jsme s kancléřem Kohlem chtěli zabránit budoucímu politickému zneužití minulosti. To byla a je – doufám – dostatečná a úctyhodná ambice.

Považuji za zbytečné hledat způsoby, jak opakovaně usilovat o další a další „česko-německá smíření“, čehož příkladem např. bylo Paroubkovo Prohlášení (jménem vlády ČR) ze srpna 2005, jímž byl – 60 let po skončení války – iniciován projekt pomoci „aktivním odpůrcům nacismu“. Tehdy jsem na to reagoval slovy, že „je to koncepčně chybné, zbytečné a prázdné gesto, které může ve svých důsledcích poškodit Českou republiku a její zájmy. Prohlášení jednostranně znovu otevírá již jednou uzavřenou citlivou historickou kapitolu“. Takových nápadů a pokusů bylo bohužel daleko více.

Abych mluvil o nás, za sporný považuji i projev premiéra Nečase před poslanci Bavorského zemského sněmu a zástupci Sudetoněmeckého krajanského sdružení (21. února 2013). Nečasovo oslovení těchto posluchačů výrokem „vážení krajané a bývalí spoluobčané“ (tak podobné Hermanovu oslovení publika „milí krajané“ na loňských Sudetoněmeckých dnech v Norimberku) považuji za koncepční chybu – jakkoliv premiér Nečas ve svém projevu výslovně citoval několik důležitých vět z Česko-německé deklarace.

Naše úsilí o nezahrávání si s minulostí, a to jak u nás, tak v Německu, nesmí vést k podcenění současnosti. Minulost není jediným problematickým bodem česko-německých vztahů. Ani dnes není pro nás Německo a to, co se právě dnes v Německu děje, věcí, která se nás netýká. I dnešní, post-maastrichtské a post-lisabonské období evropského integračního procesu přináší pro naši zemi nemalá rizika. Těmito smlouvami provedené kvalitativní změny konceptu evropské integrace výrazně oslabily politickou sílu malých evropských zemí včetně České republiky a výrazně posílily moc dominantní evropské země: Německa.

To pro naši budoucnost představuje nemalé riziko, které nesmíme podceňovat. Týká se mnoha věcí, nejen např. pro nás nepochopitelného přístupu německých politických špiček k otázce masové migrace do Evropy, ale i spousty dalších „unifikačních“ projektů dnešní Evropské unie, které velmi často prosazuje a vynucuje právě Německo. Absurdní zelená energetická politika Německa silně ovlivňuje postoje celé EU. Svým záměrem do roku 2050 v podstatě zlikvidovat veškerá fosilní paliva, nás Německo přímo ohrožuje. A nejen tím.

V roce 1997, když jsem podepisoval Česko-německou deklaraci, jsme ještě byli daleko více suverénní zemí, než je tomu dnes. Naším vstupem do EU a členstvím v EU máme podstatně méně prostoru (a oprávněnosti) se nejrůznějším vnějším tlakům, které jsou pro nás evidentně nevýhodné, bránit. Ti, kteří nezapomínají, si možná vybavují, že jsem to chtěl oslabit i svým, tzv. dodatkem k Lisabonské smlouvě (který špičky EU přijaly, ale naši – zejména sociálně-demokratičtí – politici odmítli prosazovat a sdělili EU, že už na tom netrváme). Naše dlouhodobé úsilí o nezbytný respekt k historii by proto nemělo být vyvažováno (či znevažováno) nerespektem k přítomnosti, k nerespektování našich národních zájmů.