Tuto otázku pokládám na základě informace, že FAČR se dostala do vnitřního sporu s Komisí rozhodčích ve věci požadavku FAČR, aby ligoví rozhodčí, kteří se zúčastnili zimního soustředění v Portugalsku, dodatečně uhradili náklady s tím spojené a to v řádu několika desetitisíců korun.  Samozřejmě , že rozhodčí tento požadavek odmítají, neboť soustředění se nezúčastnili na základě nějaké vzájemné dohody, ale zcela jistě na základě pokynu  nebo souhlasu někoho z FAČR.  Jen v důsledku „finanční krize“ však nyní FAČR po rozhodčích vyžaduje  dodatečné uhrazení pobytu. Jakkoli je to interní záležitost FAČR a Komise rozhodčích, nelze nevidět, že FAČR nemá peníze. Zdůvodňuje to tím, že fotbalová asociace  musela v posledních týdnech začít výrazně šetřit (dokonce propouštět) v důsledku toho, že „stále“ ještě nemá většinu dotací od ministerstva školství. Jen připomínám, že to vše v důsledku  zásahu policie a obvinění FAČR a jejího předsedy Pelty, potažmo náměstkyně MŠMT Kratochvílové, kvůli podezření z ovlivňování dotačního programu MŠMT. Tím se dostávám k jádru pudla, resp. otázce v titulku.

Není pochyb o tom, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy  by mělo prioritně zastřešovat a dostatečně financovat různorodou  a náročnou problematiku složitého školství, potažmo mládeže. Ze zcela nepochopitelných důvodů, nebo jen důvodů ne zcela relevantních, byla k ministerstvu „přifařena“ i tělovýchova, jakkoli je logicky součástí školství. Je však nutné rozlišovat, co je „tělovýchova“ jako taková, aplikovaná jako faktická „výchova“ školní mládeže ke sportovní aktivitě.  Sport, který je dnes v gesci ministerstva a který je také ministerstvem dotován, už nemá s „tělovýchovou“ pro  mládež nic společného, neboť zde už nejde o základní tělesnou „výchovu“, ale o zcela  plnohodnotný sport pro dospělé, nemluvě o sportu profesionálním. Co má tedy prvoplánová „tělovýchova“ společného např. se sportem, jako je motorismus, lukostřelba nebo krasobruslení? Ne, v žádném případě nechci podceňovat nebo snad nepřát těmto a jiným sportům, jen mi jde o to, oddělit „tělovýchovu“ od „sportu“ jako takového a z tohoto pohledu také buďto přehodnotit dotace, udělované MŠMT, nebo ještě lépe, delimitovat stávající MŠMT na samostatné ministerstvo školství (MŠ) a ministerstvo sportu (MS).

Je totiž paradoxní, že profesionální sportovci (byť v gesci MŠMT) jako fotbalisté, hokejisté, tenisté a další, kteří vydělávají miliony (nic proti tomu), aby jejich ústředí nebo centrály natahovaly ruce po penězích z MŠMT, tedy  ze státního rozpočtu, jako se to děje v případě FAČR. Je rovněž paradoxní, že např. u fotbalových klubů se v nákupech hráčů točí desítky milionů, ale na druhé straně jejich ústřední orgán, tedy FAČR, nemá na úhradu několika desítek tisíc korun za zimní soustředění svých ligových rozhodčích v Portugalsku jenom proto, že nedostal dotaci od MŠMT. Zvážíme-li, že přidělování dotací z MŠMT se praktikuje také v řadě dalších, mj. i profesionálních sportů, kde se běžně točí miliony, nelze než konstatovat, že jde o do nebes volající nespravedlnost. V žádném případě nejde o nepřejícnost jde hlavně o spravedlnost. Nicméně  bohatí sportovci profesionálové mohou, či by mohli více přispívat (nebo to po nich chtít, pokud se jim to ovšem bude líbit) do kasy svých centrál či ústředí a živit tak řadu funkcionářů, „netáhel“ a „vyžírků“, protože školy, potažmo učitelé a školští zaměstnanci si něco takového dovolit nemohou.

Peníze z ministerstva školství, formou dotací vyplácené profesionálním sportům, by měly být spíše či především použity pro potřeby školství, kde učitelé  a nepedagogičtí zaměstnanci jsou dlouhodobě nedostatečně odměňováni (úroveň výuky si dovolím záměrně nekomentovat). Není také zcela jasné, jak je realizována otázka mládeže, která je rovněž součástí gesce MŠMT. Jednoznačné výsledky působení a vlivu ministerstva na mládež totiž nejsou dostatečně patrny. Je evidentní, že výchova mládeže značně pokulhává za reálnými potřebami, že mládež není dostatečně vedena k životním a zdravotním hodnotám, k vlastenectví, k národní identitě, že jejich styl a způsob života je negativně ovlivněn jak technickým pokrokem, tak matoucí ideologií, nemluvě o kouření, alkoholu, drogách apod. To jen na okraj, co se týká ministerstva v té části, kde působí na oblast školství a mládeže.

Z  výše uvedeného vyplývá, že při tvorbě vlády a ministerstev, byla k ministerstvu školství přičleněna tělovýchova, snad i s dobrým úmyslem nebo cílem, vést děti a mládež k potřebnému pohybu a  tělesné výchově. Nakolik se tento záměr podařilo realizovat, je otázka. Faktem však zůstává, že k prvoplánové „tělovýchově“ se přiřadil i sport jako takový, včetně toho profesionálního, což ministerstvu vzalo podstatnou možnost prakticky naplňovat nejen ideje tělesné výchovy, ale ji také dostatečně finančně zabezpečovat. Politika vlád, kde nepochybně také lobovali zástupci profesionálního sportu, pak v rámci českého pojetí demokracie , prosadila podporu sportu všeobecně s tím, že tak stát bude, v rámci lidských práv a nepřipuštění diskriminace, finančně (dotacemi) přispívat i na sport profesionálního charakteru.

Tak se stalo, že stát (prostřednictvím MŠMT) ze svého rozpočtu (našich daní) dotuje nejen vrcholový sport (řekněme že oprávněně), ale i sport profesionální, kde jeho aktéři (rozuměj sportovci) vydělávají miliony, nebo jsou jak sportovci, tak jejich kluby sponzorování desítkami či stovkami milionů korun (jinak by sotva mohly nakupovat hráče za desítky milionů. Z dotací bohužel, tyje i celá řada funkcionářů a pochybných „netáhel“. Že je to nespravedlivé není pochyb. Nemluvě o tom, že jak ukazuje např. případ FAČR, resp. Pelta a spol, peníze lákají k různým machinacím, neřku-li trestné činnosti, což poškozuje sport jako takový.

Není tedy od věci, vážně zauvažovat o delimitace stávajícího MŠMT a vytvořit samostatné ministerstvo sportu. Byl by to i zajímavý vklad do programu některé politické strany před podzimními volbami. Nemyslím, že by to nějak výrazně ovlivnilo státní rozpočet, protože by pouze stačilo personál MŠMT zabývající se problematikou tzv. „tělovýchovy“ alias sportu, převést do nového subjektu ministerstva sportu.  Navíc by byl jen jeden ministr, případně ministryně a nějaký ten náměstek. Zda by byly i nadále z eráru dotováni profi sporty, je víceméně politická otázka.  Jedno je však jisté, prospělo by to jak samotnému školství a mládeži, tak i sportu a hlavně, školství a mládež by nedopláceli, podle mého názoru,  na nespravedlivé a neopodstatněné čerpání finančních prostředků na úkor subjektů, které jsou schopny se zabezpečit z vlastních zdrojů.

Jiří Baťa