Mne při přemýšlení o těchto otázkách však nejvíce fascinuje skutečnost, jak jednostranně profilovaní kandidáti jsou nám předkládáni.

Nezmiňuji se o tom poprvé, ale připadá mi důležité to neustále opakovat, protože mí novinářští kolegové si tohoto faktu příliš nevšímají, jakkoli vystihuje podstatu současného prezidentského volebního klání. Po dvou nezdařených volbách (2003 a 2008) už jisté kruhy nemohou znovu riskovat a kromě změny způsobu volby si její výsledek chtějí pojistit i tím, že do ní vysílají neuvěřitelné množství svých pomyslných koní v naději, že jeden z nich určitě vyhraje.

Vesměs všichni prezidentští kandidáti pocházejí z pravdoláskařské stáje, kdy jediný rozdíl je možná v generacích - najdeme zde ostřílené havlistické harcovníky (nebo jejich přímé potomky) i pravdoláskaře třetího řádu, kteří se sice s Václavem Havlem do nového režimu nepropili a k jeho myšlenkovému trustu přistoupili až v průběhu doby, ale jejichž světonázorová orientace je v tomto ohledu bez debat.

Havlismus, alespoň jak já ho vnímám, je v zahraničně politických (ale ostatně i kulturních a hospodářských) otázkách orientovaný na Spojené státy americké. Je to dáno historicky - Američané Havla vyhlédli a jako golema ho uplácali, oživili, dosadili na Hrad a obklopili svými poradci. Havlismus se proto nemohl vázat jinak, než na USA a zastávat jiné zájmy, než zájmy USA - odtud ona podpora Kosova, Tibetu, humanitárního bombardování, amerických intervencí všude po světě či proizraelská stanoviska (Havel dokonce jeden čas propůjčil své jméno proizraelské kampani, která měla pomocí PR prostředků trochu poopravit pošramocenou pověst židovského státu).

Proto defilé havlistických kandidátů je vlastně defilé kandidátů proamerických, nebo rovnou můžeme říci kandidátů amerických. Kandidátů preferovaných USA a preferujících USA, odsouhlasených z USA či přímo vyslaných z této země (vzpomeňme jen na Havlův nápad kandidovat před léty smíchovskou Madlu). Máme tedy možnost vybrat si z více než desítky stejně se profilujících uchazečů, kteří by - pokud by došlo k jejich zvolení - v České republice hájili (tu více, tu méně, ale v každém případě dozajista) americké zájmy. Jen pro upřesnění dodávám, že mé protiamerické postoje vycházejí z toho, že Spojené státy dnes nejsou svobodnou zemí, ale zemí ovládanou mocnými finančními a bankovními internacionálními oligarchy a proto nevím, proč bych k této zemi měl nějak obdivně vzhlížet a brát si ji za vzor.

Podívejme se nyní na kandidáty společně. Jiří Dienstbier má americké občanství. Jan Švejnar má americké občanství (je jedno, že na poslední chvíli odřekl, byl to ale dlouhou dobu jeden z hlavních favorizovaných kandidátů a vlastně i vážný kandidát z minulé volby).

Jan Fischer byl sice komunista a ještě nedávno pracoval pro evropskou instituci, ale ani on by neměl problém Američanům cokoli slíbit - už nyní si tam dokonce jezdí pro instrukce - viz jeho nedávné setkání s nestorem americké zahraniční politiky Henry Kissingerem, kterým se ještě tak nepochopitelně chlubí. Své (jen na oko měkké, ale v reálu spíše tvrdé) "ano" by dozajista Bílému domu řekl i Přemysl Sobotka, alespoň si nevybavuji situaci z jeho politické kariéry, kdy by vůči Spojeným státům zaujal jiný než nekritický postoj.

Ukázkovým příkladem pak je pospávající kníže Karel Schwarzenberg (Trilaterální komise, Bilderberg), který spíše fušuje do práce americkému velvyslanci Normanu Eisenovi, než aby hájil české zájmy ve světě. O Vladimíru Dlouhém z Goldman Sachs (taktéž Trilaterální komise), jakkoli se posledních pár týdnů tváří, že s ní nemá nic společného, škoda mluvit.

Pak tu máme havlistické kandidáty druhé generace, kteří sice dosud nemohli svůj kladný vztah k USA nijak významněji veřejně deklarovat (jinak než maximálně podporou US radaru - prostě proto, že jim k tomu dosavadní společenská role nedala dostatečný prostor), ale u kterých právě pro jejich příklon k havlismu (či lépe řečeno pro jejich přímé odchování havlismem) je mimo jakoukoli pochybnost, že by americké zájmy hájili. Jinak by totiž zapřeli veškeré havlistické dědictví, vlastně by popřeli havlismus jako takový, neboť on právě na kolaboraci se Spojenými státy stojí a padá. To jsou všechny ty Fischerové, Roithové, Kolínské, ale i komické a obskurní postavičky, které se ke kandidatuře hlásí rychlostí jedna nová tvář týdně.

Ač o jeho politických názorech nevíme zhola nic a z toho, že v mládí fandil skinheadům se nedá nic usuzovat, přesto některé - meze politické korektnosti nepřekračující a v ničem nezajímavé - mediální výroky Vladimíra Franze z poslední doby dávají tušit, že - snad jen s rozdílem jeho kuriozní vizáže - tu máme dalšího tuctového kandidáta, v ničem se nelišícího od ostatních. Je-li zvláště on mladou internetovou generací považován za jakéhosi vzdorokandidáta či za někoho  "konečně normálního" (což je zrovna v jeho případě trochu nemístné tvrzení), je to pouze mediální bublina, jakási povrchní a naivní módní záležitost, asi jako když v minulých parlamentních volbách mladí houfem volili Schwarzenberga, po kterém dnes už ani pes neštěkne (dokonce ani hlídací pes demokracie).

Nejnovější přírůstek, Karel Randák, je pak chodící příklad výše řečeného. Doslova a do písmene americký agent - člověk z okolí téměř na americké ambasádě žijícího Karla Janečka, člověk během své profese šéfa civilní rozvědky s Američany úzce spolupracující, člověk, za kterého Američané po jeho odvolání z tohoto postu tvrdě lobbovali, člověk i dnes pro Američany stále ještě na zakázku konající, člověk pilně a pravidelně docházející na americké velvyslanectví, člověk s nejvyšším americkým vyznamenáním, jakého může Neameričan dosíci.

***

Celá záležitost má ale ještě jinou - vyšší - rovinu. Titíž kandidáti, o kterých byla dosud řeč, jsou zároveň kandidáty přijatelnými pro Izrael. Jak to mohu tvrdit? Jednoduše proto, že mnozí z nich mají rovnou židovský původ (Dienstbier, Fischer, Fischerová, Sobotka, Dlouhý a další) či jsou přinejmenším (ať už z vlastního přesvědčení či z vynucení) sympatizanti sionismu, anebo prostě proto, že v obecné rovině platí, že proamerický kandidát rovná se kandidát proizraelský, neb USA a Izrael žijí v tak úzké politicko-hospodářské symbióze, že podle mnohých pozorovatelů a analytiků (viz například studie John J. Mearsheimer - Stephen M. Walt) je to dnes vpodstatě Izrael, kdo ovládá Spojené státy (a ne naopak). Jinými slovy to, co vidíme i v České republice a co kritizuji často ve svých textech (sionistická kontrola všeho a všech), má svůj předobraz v USA, kde sionisté ovládají veškerý veřejný prostor, což je realita fungující už od přelomu 19. a 20. století, kterou konstatoval i náš tolik vychvalovaný Tomáš G. Masaryk. Ten ostatně přesně do této myšlenkové líhně sám patřil - se svým sionismem a se svou orientací na USA vlastně sionistický charakter naší republiky založil.

Proto se na jednu stranu nemůžeme divit, že titíž kandidáti, které jsem zmiňoval, jsou zároveň kandidáty přijatelnými pro sionisty, nejsou-li sionisty dokonce sami pro svůj původ. Sionista je i Karel Schwarzenberg, jakkoli nemá židovské kořeny, ale jak jsem ve svých textech už několikrát připomínal, patří k nejvíce proizraelským politikům v Evropě, což je dáno i jakousi rodinnou tradicí (první izraelská ambasáda v Československu – a jedna z prvních izraelských ambasád na světě vůbec – byla otevřena v domě Schwarzenbergových rodičů na pražské Voršilské ulici v květnu 1948). Příčinu této, Schwarzenbergem několikrát i veřejně deklarované, "lásky" k Izraeli musíme hledat v rodové historii - byli to Židé, kdo Schwarzenbergům pomáhal rozšířit či udržet majetek. Jeho předci si půjčovali u Rothschildů (Putna: Torzo díla), byli to Židé, kdo za druhé světové války pomohli Schwarzenbergům zachránit rodový majetek (Eugen Löbl: Svedectvo o procese) a koneckonců, Schwarzenbegové s nimi udržují i pokrevní svazky, když starý Schwarzenberg provdal svoji dceru Annu Karolínu za britského herce židovského původu Petera Morgena (původním jménem Morgenthau).

Dokonce i ten zmiňovaný Randák má napojení na Izrael, protože Randákův kolega Karel Janeček dochází - jak mi už několik svědků potvrdilo - vedle ambasády americké i na tu ještě přísněji střeženou a bývá tam viděn v nadmíru přátelských rozhovorech s velvyslancem.

Až potud by nás vše výše řečené nemělo překvapovat. Vždyť USA jsou centrem světového sionismu. Kamenem úrazu je ale skutečnost, že i to málo kandidátů, kteří v současné prezidentské volbě slibují nevyhrocený vztah k putinovskému Rusku (na rozdíl od těch proamerických, kteří nevynechají jedinou příležitost, aby si na bratrský slovanský národ plivli), patří - světe div se - zase k sionistům.

Abych byl konkrétní, Miloš Zeman, jeden z mála ryze českých kandidátů a také jeden z mála těch, kteří by mohli zajistit kontinuitu s dosavadní zahraniční politikou Václava Klause (a kterého bych i já sám byl za jistých okolností ochoten volit), je opět a zase sionista.

Neříkám tu žádnou novinku, jeho dobrý vztah k Izraeli je už tradičně znám a minimálně od chvíle, kdy v Knessetu použil svůj příměr s Arafatem, Hitlerem a kdákající kachnou, by se dalo říci, že je Zeman v Jeruzalémě po Havlovi, Schwarzenbergovi a Vondrovi čtvrtým nejvíce oblíbeným českým politikem. A nemusíme nijak zacházet do historie, demonstroval to i před pár dny, kdy se s ním sešel izraelský velvyslanec Jaakov Levy a Zeman si opět neodpustil sionistické řeči o tom, jako podporuje "demokratický" stát Izrael v jeho "boji proti islámskému fundamentalismu".

Kam tím směřuji? Nikam. Je to spíše povzdech. Povzdech nad tím, že v naší politice si bez sionistů téměř ani neuprdneme. Že jsou to sionisté, kteří mají celou naši politiku pod kontrolou a mají - jak dobře vidíme - zcela pod palcem i prezidentskou volbu. Ať dopadne jakkoli, budou moci být spokojeni.

Odpovídá to sice historickým tradicím naší země (jak jsem naznačil výše a jak rozvádím více ve svém chystaném textu o vztahu T. G. Masaryka k sionismu) a odpovídá to i realitě, kterou vidíme v politice dnes a denně kolem sebe a nejspíše to odpovídá i budoucnosti (viz mé texty o připravovaném azylu pro izraelské uprchlíky ve chvíli válečného konfliktu Izrael-Írán, který má všechny možné konsekvence včetně obchodních - mluví se například o tom, že plánovaný developerský projekt pražského Trojmezí je připravován právě jako budoucí útočiště těchto bezprizorních).

Slyšel jsem i názory, které tyto všechny skutečnosti kvitují s tím, že spojenectví ČR-Izrael, jakkoli je primárně důležité pro druhou jmenovanou zemi (není pochyb o tom, že peníze, které se v ČR vydělají, odtékají z velké části právě do Izraele), je důležité i pro nás. Z tohoto svazku prý profitujeme, sbíráme sice jen drobty, ale i tak se prý máme lépe, než kdybychom stáli mimo toto spojenectví. Tato úvaha nepostrádá jistou logiku a pragmatismus, jen nevím, zda to není pragmatismus na špatném místě.

Je sice do jisté míry pravdivým ono masarykovské "stát se udržuje těmi idejemi, na kterých vznikl", a v těchto, ale jen v těchto, souvislostech se zdá být pochopitelné naše současné polistopadové spojenectví s blízkovýchodní velmocí, má-li být charakter liberálně-demokratického republikánského zřízení novodobého státu zachován, ale copak nemá český národ své kořeny mnohem hlubší? Copak nemůžeme navazovat i na to, co předcházelo vzniku republiky s jejím zednářsky modrým klínem na státní vlajce? Nestojí to za úvahu alespoň v těchto dnech, kdy si připomínáme svátek patrona českých zemí, sv. Václava?

To by ale bylo na delší povídání. Zpět k volbám. Bohužel nás při nich nejspíše žádné překvapení nečeká a příští kandidát bude proamerický. Kdyby se hodně zadařilo, bude mít korektní vztah k Rusku (Zeman). Největší a snad jediná jistota prezidentské volby (a ruku na srdce, i důvod, proč vlastně máme volbu přímou místo osmdesátileté tradice volby nepřímé) je však to, že příští prezident bude - sionista.

Svatý Václave, oroduj za nás...

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Adam. B. Bartoš