Bylo to půl roku po srpnové invazi zemí Varšavské smlouvy do Československa a tato mimořádná chvíle a – od našich problémů zcela odříznutá – americká univerzita nám dávaly skvělou příležitost k vášnivým diskusím. V roce 2004, u příležitosti jeho 80. narozenin, se 28. září v náchodském divadle konala konference o jeho životě a díle, na které jsem jako prezident republiky – za jeho přítomnosti v sále – přednesl projev. Když jsem si ho teď přečetl, usoudil jsem, že není třeba psát nic nového. Proto dnes znovu 20 let starý text, který měl tehdy název „Svobodný muž v nesvobodném světě“.

Je jen logické, že se s touto svou duchovní výbavou těžko mohl zařadit do jednotného rámce takzvané socialistické kultury. A to za všech období: jak v poúnorových časech předepsaného budovatelského nadšení, tak v oteplujícím se klimatu 60. let, kdy řada spisovatelů – ještě včera opěvujících Stalina – náhle začala objevovat Franze Kafku, ale kterým zůstala nejen jejich původní černobílá optika, dělící svět na spojence a nepřátele, ale i jejich pocit elitářské výlučnosti a spasitelské vyvolenosti. Škvorecký zůstal solitérem. Uchoval si svou osobitost, svou nekonfliktní jazzovou letoru, svůj hravý smysl pro suchý anglický humor. Obrazně řečeno – zůstal tím zdánlivě naivním, velmi shovívavým a docela moudrým Danny Smiřickým nebo i některým z dalších nezapomenutelných postav Zbabělců, Sedmiramenného svícnu, Legendy Emöke, Konce nylonového věku, Prima sezóny, ale i Miráklu či Tankového praporu.

Záměrně jsem jmenoval tak tématicky i žánrově rozdílné knihy. Každá z nich má odlišné historické kulisy, procházejí jimi různě tragické dějinné události. Zůstává ale hlavní hrdina, Danny Smiřický z Kostelce – vlastně z Náchoda. Svobodný muž v nesvobodném světě. A právě tím je pro mne Josef Škvorecký. Je pro mne ctí, že mu to při dnešní slavnostní příležitosti mohu říci.“
 
Opravdu mám pocit, že bych to lépe a promyšleněji dnes neřekl. Ukazuje to také naše (a mé) myšlení před dvaceti lety.