Lidé si nadávají někdy tak dlouho, až občas použijí i flinty a jiné zbraně, aby svůj vztek na ty druhé dali zvlášť najevo.  Odkud se  ale bere ta nenávist? Je to snad vyvolané tím, že fandíme  mužstvům v kolektivních sportech, což  jsou vlastně  jen simulované války? Nebo že různé softwarové firmy vymýšlejí další a další hry,   jejichž smyslem je  tréning v zabíjení,což dokonce už velmi malým dětem pomáhá utvářet negativní synapse v jejich mozečcích jako základní knowhow pro jejich budoucí chování v boji o  kariéru? Nebo je to kvůli těm nesčetným akčním i jiným filmům oslavujícím 100+1 způsobů násilí? Nebo všechno dohromady?

Je zvláštní, že tento sklon k nadřazování síly nad rozumem,  konfliktů nad spoluprací podporují nejen totalitní režimy, různé autokracie, ale i tzv. prodemokratické establishmenty. Doufal  jsem kdysi, že to snad jednou skončí i s bolševismem, který zde vládl.Neskončilo to, a možná proto, že oficiálně sice ten režim už před čtvrtstoletím padl, ale stále žijeme v zemi, kde  většina vrcholových politiků patří k bývalým komunistům, a kde  většina těch nejbohatších oligarchů  má ve své autobiografii také  členství ve straně. Když se podívám na seznamy dnešních kandidátů do europarlamentu, znám jich sice osobně  jen menšinu, ale  ta menšina, kterou znám, se mi moc nelíbí. Vedle  bývalých komunistů, kterých je tam husto,  tu a tam nějakých disidentů, kteří o sobě tvrdí, že jsou demokrati, a že hájí  lidská práva, jsou tam lidé, které velkou většinou  nemusím.

Jako třeba hned ten první kandidát, který je na seznamu strany s číslem jedna, a za něhož se přimlouvá ve spotu na ČT Tomáš Halík.  Znám ho dost dlouho, a na rozdíl od Tomáše jsem dokonce pracoval na katedře, kde on šéfoval, což ovšem byla moje chyba. Děkan mi to místo nabízel dvakrát, ale nechtěl jsem šéfovat lidem, které jsem si nevybíral a tak jsem to odmítl. Někdo by asi řekl, že je to  osobní, ale já to tak nevnímám.  Naštvalo mě  totiž, že Kroupa, který pak po tomto místě vyjel,  před 7 lety odmítl  stvrdit, že jsem připomínky oponentů do své nové knihy zapracoval a že její text stylisticky vyhovuje.    To byl totiž úkol vědeckého redaktora, kterým standardně býval na této univezitě  vedoucí katedry. Jeho vyjádřením pak  měla končit celá procedura schvalování textu k publikaci. Důvodem pro Kroupu ale bylo to, že  kniha pojednávající o Únoru 1948 měla v podtitulu mj. „o izraelském faktoru„. Řekl mi  také, že jeho tchyně pocházela z tohoto etnika, a on  prostě nemůže. Prostě mu šlo o tento faktor související s uvedeným zlomovým datem, bez ohledu na to, jak to opravdu bylo. Role Izraele v přípravě Února (ten ovšem předcházel o tři měsíce vyhlášení tohoto státu) nebyla žádným mým objevem. Jen jsem doplnil některé souvislosti.Dan –jak mu říká Halík- jako samozvaný ochránce všech lidských práv zaangažoval proti knize i  tehdejší novou rektorku ústecké univerzity, nyní  víceletou  předsedkyni Statistického úřadu ČR doc. Ritschelovou. Upozornil ji nejspíše, že s knihou by mohly být problémy. Nejenže mi kniha  na univerzitě nesměla vyjít  (jednalo se o tom i v senátu univerzity, kde  většina  zastrašených senátorů  zaujala tváří v tvář vedení university neutrální postoj, na rozdíl od menšiny, která to označila za svinstvo), ale nakonec to skončilo i mým odchodem z univerzity. I když kniha  o něco později vyšla v Našem vojsku,  vnímám jeho tehdejší aktivity jako popření jedné ze základních svobod a jako jednu z  variací na téma spojené s úslovím „hlásat vodu a pít víno“. Od té doby  Kroupa, který v Ústí dodnes přednáší o  lidských právech, je pro mě jasný.  Považuji proto jeho kandidaturu do europarlamentu za nemravnost. Ať si jej Tomáš  vychvaluje jakkoliv.

Používám zde tuto filipiku proti Danielu Kroupovi  jen  jako předmluvu k jinému případu, který také souvisí s oním „izraelským faktorem“ v české politice, tentokrát  ovšem ve zcela aktuálním smyslu. Už několikrát jsem se setkal s ostrou kritikou kandidatury  dnešního předsedy strany ND  A. B. Bartoše.  Jde o  samostatně, i když ne vždy konvenčně přemýšlejícího  mladšího člověka,  s kterým  jsem se setkal poprvé před 4 lety.

Různé noviny, Reflex  i TV se zapojily do  antikampaně proti tomuto údajnému Klausovu famulusovi. Já  osobně Klause nemusím, ale Bartoše, jak jsem jej poznal, jsem poznal jako korektního člověka. Kampaň proti němu formálně vyvolal  vloni J. X. Doležal. Nejspíše poté, co  si dodal odvahu několika šluky své oblíbené cigarety a vyplivl ze sebe několik sprostot. Ta nejpodstatnější se týkala údajného Bartošova antisemitismu. Mezitím  „někdo“ stačil rozšířit fámu, že Bartoš sestavil a publikoval  seznam významných semitů. Bůhví, co pod tím slovem je dnes myšleno.

Díky osobnímu střetu s označením za antisemitu, kterému jsem od několika jedinců musel čelit (abych z něj byl následně očištěn), jsem byl tak  donucen se  zabývat  podrobněji lidmi označovanými za židy, resp.  s rolemi těch, kteří se k tomuto etniku hlásili v našich nedávných i dávnějších  dějinách a dosáhli jistého věhlasu, včetně těch, kteří se profilovali jako jejich odpůrci a také naopak. Většinou se bojovníci  proti antisemitismu  zaštiťují autoritami jako  P. Johnson a jeho Dějinami židovského národa   či některými modernějšími, ale stejně již  beznadějně  zastaralými výklady toho, kdo je a není žid.  Kdyby použili  u nás dostupnou studii  významného francouzského  vědce M. Ferro či americké badatelky Pringleyové, dozvěděli by se  něco jiného. Židé jsou v jistém ohledu stejně namíchané etnikum, jako my všichni.  Tedy Němci, Češi, Rusové či Američané s jejich melting potem.  Významnější postavení  židů mezi lidmi, kteří se nejvíce zasloužili o  moderní vědu, kulturu, umění atd. je evidentně  způsobeno tím, že jejich předkové, i  díky  různým tabu (vytvořenými většinou zde vládnoucí církví),  našli  skuliny v systému jak vydělat dost peněz. Díky své hierarchii hodnot pak mohli dopřát svým potomků  vyššího vzdělání, které vždy patřilo k dost nákladným komoditám. 

Také dnešní černoši v USA, jak zjistil Herrnstein s Murrayem ve svém známé studii  o Bellově křivce (inspiroval se z ní mj. P. Bakalář ve své zajímavé a napadané knize o tabu v sociálních vědách) jsou na tom v průměru hůře než bílá populace. Ale platí to jen pro  dnešek. V příštích generacích na tom budou nejspíše stejně jako ostatní, protože jejich diskriminace ve školním systému USA  byla nezákonná. Uplynulo  jen čtvrtstoletí od vydání knihy o výsledcích jejich výzkumů, a USA mají už v druhém období prezidenta s tmavou pletí. Jeho matka  mohla být sice židovka, ale o tom se nepíše a není to až tak podstatné. I kdyby to však tak bylo, výzkumy DNA o tom vypovídají jednoznačně. 

Nejsme - jako všichni lidé žijící na této planetě - příslušníky různých ras. Jak říkal Mauglí v Kiplingově knize: jsme jedné krve ty i já. Každý ovšem máme svoji   identitu a lišíme se od druhých lidí podle mnoha  znaků fyzických i kulturních. Je fascinující, jak jsme namícháni. Také lidé, kteří se hlásí k židovství, jsou  silně namícháni z různých předků z různých etnických skupin. Je evidentní, že  naprostá většina dnešních Izraelců má předky, kteří nikdy na Blízkém Východu nežili. Není nejmenší důvod je proto považovat za jiné, než jsou ti ostatní. Pokud se dnes někdo hlásí k židovství, obvykle to už není proto, že vyznává judaismus. Toto náboženství, stejně jako křesťanství a v budoucnu i islám či jiná náboženství, je resp. brzo už bude na ústupu. Pravděpodobnou příčinou bude nejspíše vzrůst vzdělávání a důraz na  kultivaci rozumu, tedy i na rozvoj vědy.

Bartoš  se jako původním vzděláním teolog zabýval  vlivem náboženství na  jedince. Má projekt, který by měl být podle mého názoru podpořen.  Chce shromáždit data pro encyklopedii  těch, kteří se u nás k židovství hlásí. Chce to ovšem dořešit problém jak definovat, co to vlastně židovství je. Členem židovské obce se- aspoň co vím - mohou stát i ti, kteří nemají mezi svými předky židy, ale hlásí se třeba k judaismu.  Je to deklaratorní princip dost podobný tomu, který se používá při sčítání obyvatelstva v rubrice o náboženství. Tam nikdo neprověřuje, jestli věříte v Jediho, či zda jste ateisty. Jestli jsem dobře pochopil, Bartoš  dává dohromady databázi těch, kteří jsou slavní, úspěšní (aspoň v ČR) a dali o sobě na veřejnosti vědět, že se hlásí k židům.  Na to má každý právo, a každý si může vybrat, jestli to bude respektovat nebo ne. Může dělat i svůj výzkum, zda tato identita má vliv na rozvoj jedince, a když ano,  tak v čem. Zda existuje u židů něco jako skupinová strategie, která vede k jejich silnější  podpoře vzájemnosti nebo je v tom něco jiné. Jinak řečeno: nic na tom není špatného. Jen lidé jako J.X. Doležal a jemu podobní tvrdí, že jde o vyvolávání strašidel minulosti.  Otázkou je jakých. Byli snad Češi jako etnikum spojencem nacistů při vyvražďování židů? Hrozí snad nastolení  nacismu v Čechách? Mohl by tento podivný psavec něco takového  zformulovat a publikovat? Možná se cítí ohrožen on sám, ale v jeho případě určitě nejde o to, že by se hlásil k židovství. Důvody budou asi jiné.

Osobně  si myslím, že A.B.Bartoš  si nezaslouží tuto ostrakizaci a napadání. Ke mně jako k publicistovi se vždy  choval v době, kdy pracoval jako redaktor nanejvýše korektně. Nejsem příslušníkem žádné strany, ani té, kterou on spoluzakládal. K otázce Evropy a role Bruselu nemám ale  jasno. Pokud mu půjdu dát svůj hlas, pak jen proto, že  je to slušný a vzdělaný člověk.

Vladimír Čermák