Pokračujme v tomto duchu i tentokrát, kdy se jeho autor přesunul z Řecka zpět do Bruselu a horké migrační téma vystřídala dvě témata, jež jsou mimořádně aktuální dnes, ale jež o to důležitěji předurčí podobu EU v budoucnu.

Ekonomika migračních vln a zdraví veřejných financí

Místopředseda Evropské komise pro energetickou unii Maroš Šefčovič ve svém vystoupení před plénem EHSV při příležitosti vyhodnocení projektu energetické unie po roce od svého spuštění dokázal, že společný postoj k uchopení energetického tématu představuje v EU jednu z nemnoha opravdu vrcholových priorit, jejichž smysl řešení s ohledem na efektivnost dosaženého výsledku by měl primárně spočívat na úrovni Unie, nikoliv na momentální svévoli členských států. Těm však nesmí být upřeno právo výběru nástrojů ze společně přijatého menu možností, které nejlépe odpovídají jejich specifickým podmínkám.

Koncept energetické unie stojí na tom, že jsou do souladu uvedeny jeho tři základní dimenze: 1. hladké fungování trhu všude tam, kde je předpokládána jeho funkčnost (bezprecedentní změna modelu směrem k decentralizaci, otevření konkurenčního prostředí na straně výroby a distribuce vedoucí k novému tržnímu designu, obohacenému též například o koncept inteligentních systémových řešení; funkčnost systému EU ETS při řešení problému snižování CO2; systém financování energetických projektů prostřednictvím soukromých zdrojů; návratnost projektů aplikovaného výzkumu apod.); 2. existence přínosné, podpůrné a aktéry nezatěžující legislativy (žádné jiné odvětví není v současnosti spojováno s takovou „legislativní smrští“ jako energetika); 3. schopnost „vysoké politiky“ a energetické diplomacie (zásadní parametr v podmínkách zostření globálních rizik při požadavku omezení závislosti EU na dovozu strategických energetických vstupů.

Koncept energetické unie, od něhož jsou v roce 2016 očekávány první viditelné a hmatatelné výsledky, zřejmě nemůže představovat těžší úlohu v podobě dosažení souladu zmíněných tří dimenzí. V případě svého úspěchu si však lze těžko představit účinnější nástroj, který by lépe přispěl k posílení soudržnosti a svornosti EU v této její velmi složité době.

Druhým tématem je strategický výhled EU a pozice jednotlivých členských států (včetně České republiky) v něm na pozadí aktuální agendy. Toto téma má též více rozměrů. Týká se například celistvosti, versus vícerychlostnosti EU v souvislosti se snahou o završení EMU a vytvářením oddělených komunit, kde dělítkem je příslušnost k euro-zóně i v tématech, která přímo s eurem nesouvisejí (konkurenceschopnost, sociální práva).

Druhým tématem může být postoj k nynějšímu stavu, kdy priority Komise jsou zatím vyjadřovány spíše prostřednictvím strategických dokumentů a ne až tak novou legislativou (navíc při zachování té stávající, mnohdy již notně zastaralé).

Třetím tématem je role Rozpočtu EU a jeho optimálního zaměření na skutečné výsledky k zajištění prioritních oblastí EU. A konečně čtvrtým tématem může být odpověď na otázku, kdo nyní EU skutečně „vládne“ v aktuální konstelaci (před britským referendem a při sílící roli středně velkých zemí severozápadního pásu a oslabené pozici zemí jižního křídla). Každé z těchto témat by bylo nanejvýš žádoucím kandidátem na zvláštní komentář, přičemž je patrné, že na některé z nich se vbrzku dostane.