Podobně v nedohlednu je návrat EU k hospodářské spolupráci, tradiční diplomacii, spolupráci s Čínou, Ruskem, a mnoha dalšími státy v politické, hospodářské, ekologické a kulturně-vzdělávací sféře. V kontextu zmíněného mimo jiné se nachází potravinová, vodohospodářská a energetická nezávislost, včetně jaderných elektráren. 

Nedostatek energie v Kazachstánu byl dříve považován pouze za potenciální problém. Odborníci předpovídali, že země bude čelit energetickému deficitu ve výši 2-2,5 gigawattu od roku 2030, kdy výrazně vzroste populace a průmysl.

Nyní Kazachstán vyrábí asi 20 gigawattů elektřiny a deficit je asi 10 procent, tj. 2 gigawaty. Někteří experti ale tvrdí, že reálný deficit může dosáhnout až 6 gigawattů.

Diskuse o výstavbě jaderné elektrárny v Kazachstánu začala již v roce 1999, během prezidentství Nursultana Nazarbajeva. V roce 2014 Rusko a Kazachstán dokonce podepsaly memorandum o záměru postavit jadernou elektrárnu. Jedním z důvodů zpoždění projektu bylo silné environmentální hnutí Nevada-Semipalatinsk, které vzniklo, pokud mě paměť neklame, na konci 80. let. Mnoho lidí se i dnes obává opakování černobylské katastrofy z roku 1986 a pamatuje si kontaminaci stepí radiací v důsledku testů jaderných zbraní v Semipalatinsku ve 40. a 80. letech 20. století. Vzpomínka na tuto dobu je zakořeněna v myslích lidí. 

Katastrofy způsobené člověkem jsou daností. Paměť lidí, nehledě na politické a mediální masáže je živá. Průzkumy veřejného mínění oprávněně vyvolávají pochybnosti o jejich spolehlivosti. Platí to i pro Kazachstán, kde sociologie, diplomaticky formulováno, je přeregulovaná, myšlení Kazachů se zásadně odlišuje od myšlení Evropanů, loutkovodičů kazašských elit, hlavních sousedů (Rusů, Číňanů) a proto nemůže být jasné, co si lidé skutečně myslí. Nicméně podle kazašského Institutu pro strategická studia 48 procent obyvatel podporuje výstavbu jaderné elektrárny, 35 procent je proti a zbytku je to jedno.

Zastánci jaderné energetiky představují mlčící většinu a nepodporují veřejně výstavbu jaderné elektrárny mimo jiné na základě místních zvyků, zkušenosti (z nemožnosti v Astaně postavit nadzemní metro) a přesvědčení, že místní úředníci nejsou dostatečně kvalifikovaní, aby řídili tak složitý a nebezpečný průmysl. O názorech progresivní západně orientované kazašské inteligence se nebudu rozepisovat, kromě zmínky, že je přesvědčeni, že výstavba jaderné elektrárny je jakousi zástěrkou pro ruskou expanzi a proto nechtějí, aby elektrárnu postavilo Rusko. Podle jejich názoru by to mohlo zvýšit závislost Kazachstánu na Rusku a my nemůžeme být oklamáni, proto jsme proti, hlásají.

Kazachstán je v současné době jedním z největších odběratelů ruské elektřiny. To však není vše. Kromě nedostatku energie se Kazachstán potýká s komplexním problémem. Týká se rozděleného energetického systému. Ten je následkem velkého území státu a spojen se skutečností, že většina energetických zařízení byla postavena v sovětských dobách, aniž by se braly v úvahu požadavky na systém v případě rozpadu SSSR. 

Problém je ale v tom, že severní energetický systém je blíže k území Ruska a zůstává v přebytku, protože se tam nacházejí hlavní výrobní kapacity. A hlavním zdrojem nedostatku energie jsou jižní regiony. Na jihu není možné vzít elektřinu, protože Kyrgyzstán a Uzbekistán se sami blíží nedostatku energie. 

Kazachstán se od zvolení prezidenta Tokajeva připravoval na klíčové referendum o výstavbě první jaderné elektrárny v zemi. V době, kdy pracuji na tomto příspěvku (6. října 2024) probíhá hlasování jehož výsledky nejsou zřejmé, protože v této otázce ve společnosti nepanuje shoda, podobně jako je tomu v EU. Předpokládám, že alespoň předběžný výsledek referenda se dovím před odesláním příspěvku do redakce a nevylučuji současně, že může být z politických důvodů masírován.

Pokud občané schválí podobu jaderné elektrárny, o realizaci projektu budou soutěžit společnosti z nejméně pěti zemí: Rusko, Spojené státy, Japonsko, Korea, Čína a Francie. Ke dni práce na příspěvku podle dostupných informací však zůstávají pouze Jižní Korea, Čína a Francie. Proč? Spojené státy odmítly výstavbu z finančních důvodů a situace s Japonskem zůstává nejasná.

Kazašský prezident Kasym-Žomart Tokajev čelí obtížné volbě mezi svým nejbližším sousedem (prý i spojencem) a západními partnery. Kromě toho prezident potřebuje veřejnou legitimizaci mimo jiné proto, aby projekt JE nebyl omezen poté, co přestane být prezidentem. Prezident ve skutečnosti je plnohodnotným prezidentem něco málo přes dva roky a snaží se realizovat politiku založenou na konceptu naslouchajícího státu: opírá se o sociologická data a referenda. Nedávné ústavní změny byly například přijaty také prostřednictvím referenda. 

Zahraniční zájemci o výstavbu se objevili podle osobního očekávání v roce 2022, po zahájení speciální vojenské operace na Ukrajině. Bylo jich pět. Nyní, jak jsem se již zmínil, zůstávají pouze Jižní Korea, Čína a Francie.

Pro Francii je výstavba JE spíše zahraničněpolitickým projektem. Prezident Macron v odcházení v projektu působí jako navigátor s myšlenkou po mně potopa.

Jižní Korea vidí výstavbu JE jako příležitost pro mezinárodní ekonomickou expanzi. Osobně pochybuji o jejich úspěchu v Kazachstánu. Proč? Původně plánovali postavit uhelné tepelné elektrárny v Kazachstánu, ale nebyli spokojeni s cenou a podmínkami spolupráce.

Proto je reálné hovořit o dvou kandidátech – Číně a Rusku. Možná o nějakém rusko-čínském konsorciu, jako pokusu zamlžit účast Rosatomu. Tomu napovídá dnešní tisková zpráva z Kazachstánu, podle které prezident Tokajev hlasoval ve volební místnosti č. 211, nacházející se v Prezidentském centru a organizoval brífink pro zástupce médií, na kterém řekl, že pokud bude projekt schválen občany v referendu, mezinárodní konsorcium postaví první jadernou elektrárnu v zemi. Prezident poznamenal, že jeho osobní vizí v této otázce je, že v zemi by mělo fungovat mezinárodní konsorcium, které se bude skládat ze světových společností s pokročilými technologiemi.

Tímto prohlášením prezident indikuje strach z vlastní kuráže, ze západních spojenců, krátkozrakost a slabost v rozhodování ve věci spojené s vizí, profesionalismem a suverenitou.

Když se na koncept konsorcia podíváme zvenčí, může se zdát, že přišli dva, například Rusové a Číňané, nebo Korejci a Francouzové a postavili všechno napůl. Reaktor ale nelze postavit napůl – bude buď čínský, nebo ruský, nebo korejský, nebo francouzský. Dále: v každém konsorciu jsou vedoucí společnosti a dodavatelé. Ti pracují na vedlejší koleji pod vedením vedoucího konsorcia. A zde vyvstávají otázky. 

Například: 
Proč by se mělo Rusko zapojit, když je přitom připraveno financovat a stavět i zítra? Proč by mělo o spolupráci jednat s Čínou, když není vůbec jasné, zda mají ještě zájem na výstavbě a jak velký je? Analogie platí i pro pár Francie – Korea. Přitom je nabíledni, že ve skutečnosti nikdo, kromě Ruska, není připraven postavit jadernou elektrárnu v Kazachstánu právě teď a k tomu na vlastní náklady. 

Kazachstán ve skutečnosti nemá rozpočtové prostředky na výstavbu jaderné elektrárny. Nemůže podle osobní znalosti situace vyčlenit 10 miliard dolarů plus ze státního rozpočtu. Všechny větší peníze kazašských oligarchů leží v bankách na Západě a nikdo nedovolí použít tyto peníze pro výstavbu JA v domovině vlastníků čistých a nečistých peněz. Proč?

Možnost, že Kazachstán se bude snažit zastrašovat Rusko, Francii nebo Koreu a řekne-Pospěšte si, bylo by nutné snížit náklady, jinak nám vaši konkurenti postaví jadernou elektrárnu-patří do říše zbožných přání, do myšlení spekulantů a rádoby profesionálů, včetně politiků nové doby. 

V současné době pouze Rusko a Čína jsou připraveny tímto způsobem stavět jaderné elektrárny a realizovat projekty pro které mají špičkové a prověřené technologie bez potřeby kolonizovat stát a žvanit o bezpečnostních rizicích. Mají-li státy-objednavatelé skutečně zájem na mírovém soužití a vědecko-technické a kulturní spolupráci, rozhodnutí je jednoduché.

Jsem přesvědčen na základě znalosti, zkušenosti a analýzy hlavních trendů spojených s antropologickou válkou, že otázka je s pravděpodobností hraničící s jistotou principiální i proto, že již dlouhou dobu o ní mluví a mluvil na nejvyšší úrovni prezident Vladimir Putin.

Stačí krátký pohled do minulosti. Bilaterální vztahy v minulosti byly vždy velmi korektní. Málokdy se stalo, že by se něco nepříjemného dostalo na veřejnost. Vím to ze zkušenosti a z osobních setkáni nejenom s několika prezidenty a premiéry regionu, ale i jinými osobnostmi.

Stačí srovnání postoje Kazachstánu ke speciální vojenské operaci s reakcí na události v Jižní Osetii v roce 2008 a na Krymu v roce 2014. V roce 2008 bývalý prezident Nazarbajev otevřeně prohlásil, že Rusko je mírotvorcem a že Kazachstán je na jeho straně. V roce 2014 řekl: Je jasné, proč se Krym chtěl připojit k Rusku.

Opakuji, že v Kazachstánu se bojí dvou věcí: zablokování aktiv elit, protože všechny jejich peníze jsou v západních bankách, a sekundárních sankcí. Úředníci z amerického ministerstva financí neustále přicházejí s kontrolami dodržování sankčního režimu. Suverenita Kazachstánců je minulostí. I proto odpůrci výstavby jaderných elektráren hovoří o strachu ze závislosti na Rusku, ale zapomínají se podívat faktům do očí. Jakým faktům?

Za druhé, pokud mluvíme o elektřině, její deficit již pokrývá Rusko. Pokud nebude jaderná elektrárna postavena, Rusko za ni může jednoduše přestat kompenzovat. A co bude Kazachstán dělat v takové situaci? Začnou výpadky proudu. V takovém případě o politické stabilitě nemůže být ani řeči, nemluvě o plánech na přeměnu a rozvoj průmyslu. Připomínám, že všechny kotle v tepelných elektrárnách jsou neuvěřitelně staré. Je nutné je modernizovat nebo postavit nové. V současnosti Rusko staví tři nové moderní tepelné elektrárny na území Kazachstánu s nízkými emisemi. Není mnoho zemí, které mají technologie, nebo považují uhlí za dostatečně ekologické při integraci pokročilých technologií. A to nemluvím o možnosti stavět na úvěr.

Lidé, kteří se bojí ruského vlivu na Kazachstán nechápou, že je již veliký, a přesto Rusko se chová jako vážený soused. V nouzi a nepokojích v Kazachstánu, i těch posledních z 2. ledna 2022, dokázaly, že hlavním a téměř jediným skutečným spojencem Kazachstánu je Rusko.

Kazachstán má reálnou možnost, a proto by se měl řídit zkušeností z Jižní Koreje, se kterou se někdy rád srovnává, ale také zkušeností Uzbekistánu. Existují dlouhodobé úspěchy při zvyšování ekologie a efektivity hospodářství a modernizace průmyslu. Již první pohled umožní uvědomit si, že se nejedná o megaprojekty s účastí zahraničních společností, ale o malé podniky.