Sleduji prezidentské kandidáty, jak tu či onde něco slov k plebsu pronesou. Fráze, nuda a zívání. Kritizovat ale umí každý. A já taky, to mi fakt věřte. Co bych tedy na jejich místě dělal? Není to složité – žádný z kandidátů se k lidem nepostavil a náhodných jedinců se třeba nezeptal, zda by ho vůbec volili. A proč by volili někoho jiného. A co by jako prezidenti sami chtěli pro lidi udělat. Vsadím se, že polovina dotázaných by jen překvapeně koktala. Zůstalo by v nich jedno důležité – někdo se o ně konečně zajímal.
Hlasy by pak měl kandidát jisté. A taky by se třeba mnohé důležité právě od lidí dozvěděl. I nějaký ten bonmot by zazněl. Ten se lidem líbí vždycky a slyší na něj. Právě v této strategii se Miloš Zeman vyzná. Bonmot má vždy nějaký po ruce. Užije ho ve správnou chvíli. Nelze minout cíl. Jako ten případ s chlebem, sádlem a cibulí. Už na pravdě boží lotr Mrázek se rozčiloval, že tehdejšího premiéra Zemana prašulemi neoblomí, když víc jak miliony do kapsičky miluje zmíněnou lahůdku s třemi okurkami. Zeman tvrzení zavražděného či spíše popraveného šéfa pražského podsvětí opravil – místo okurek k chlebu se sádlem raději cibuli, blbečku.
A s tímto despektem favorizovaný kandidát na prezidenta shlíží k plebsu – lhostejno zda na náměstích či aulách vysokých škol. Studenti se baví, sarkasmus a ironizace vlastní osoby odměřená s přesností lékárenských vah je působivá a uchu lahodící. I studenti jsou přece voliči. Miloš Zeman to samozřejmě dobře ví. Sympaťáku se přece vždy špatně odolává a lecjaká fráze či obecná kritika zaniká v potlesku účinně přilepeného bonmotu.
Volič je nalomen. I to Zeman dobře ví. Ba co víc, ještě lépe ovládá. Vadí mu vždy jedno – když ho pár nevzdělaných, pologramotných novinářů prokoukne, žumpy se hned plní jeho odsudky, leč jeho chlebu s cibulí se odolat opravdu nedá. Už teď mám frňák nedočkavě natažený až k Hradu, a třeba se dozvím, že opravdu nastal čas cibuli vyměnit za pár okurčiček. Nebo nás do té žumpy raději ještě více zašlápnout.
Petr Štrompf