Za takové situace by prý podle Pavla bylo členství Ukrajiny v NATO představitelné. Argumentoval při tom příkladem kdysi po válce rozděleného Německa, jehož obě části také byly součástí obou studenoválečných vojenských bloků.
Petr Pavel ve svém rozhovoru prezentoval názor těch sil na dnešním Západě, které si uvědomují nereálnost oficiálně vyhlašovaných a prezentovaných válečných cílů Ukrajiny, obávají se pokračování opotřebovávacího konfliktu pro Ukrajinu i Západ, nevěří v možnost vojenské porážky Ruska bez vypuknutí třetí světové války a hledají cestu k co nejrychlejšímu ukončení konfliktu bez velké ztráty tváře. Urychlené přijetí do NATO má být náplastí pro Ukrajinu za faktickou porážku a ztrátu významné části území. Poskytlo by jí prý bezpečnostní garanci před hrozbou dalšího případného útoku Ruska poté, až po dnešní válce znovu obnoví své síly.
Tato představa prezidenta Pavla může pro někoho vypadat přesvědčivě a racionálně, obzvláště, když jí opírá o příklad členství v NATO bývalého Západního Německa, které také nemělo vyřešené své východní hranice. V případě Ukrajiny je však situace zcela jiná.
Obě části rozděleného poválečného Německa představovaly poraženou a Spojenci okupovanou zemi. Žádná z nich neměla právo provádět autonomní zahraniční politiku. V takové situaci bylo členství v NATO pro Západní Německo jasnou bezpečnostní zárukou před potenciálním útokem z Východu, aniž by hrozilo nebezpečí, že nekontrolovaný německý revanšismus zatáhne oba bloky do konfrontace.
V případě Pavlovy představy by nic podobného nefungovalo. Přijetí fakticky poražené, frustrované Ukrajiny s nacionalistickým a revanšistickým režimem by jí pouze povzbudilo a dalo novou nadějnou platformu, jak se s Aliancí za zády pokusit nepříznivý stav změnit, napadnout Rusko, překonat onu „prozatímní hranici“ a dobýt zpět okupovaná území v nové válce, do níž by však bylo zataženo celé NATO. Rusko na jakési nové Minské dohody, které mají přinést pouze čas Ukrajině k novému vyzbrojení a přípravě na novou válku, určitě nepřistoupí.
Ani západní velmoci nemají dobré zkušenosti s nezodpovědnými spojenci disponujícími jejich bezpečnostními zárukami. Například na rozpoutání první světové války byl jejich podíl zásadní a velmoci od té doby bývaly velmi opatrné opakovat staré chyby a nechat se nezvladatelnými spojenci vtahovat do válečných rizik.
Ukrajinské vedení o přímé zatažení zemí NATO do konfliktu dlouho otevřeně usiluje. Západ, především USA, však daly jasně najevo, že kvůli Ukrajině třetí světovou válku rozpoutat nehodlají. Pokud tedy přímo nevstoupily do války na straně Ukrajiny v tomto konfliktu, proč by měly riskovat takový závazek v budoucnu? Západní velmoci se určitě nehodlají stát rukojmími turbulentní a nevypočitatelné ukrajinské politiky.
V takovém případě má návrh Prezidenta Pavla velmi negativní dopad pro české zájmy. Formální členství v NATO Ukrajiny s nevyřešenými hranicemi a latentním konfliktem s Ruskem by zásadně devalvovalo kvalitu bezpečnostních garancí, které členství v Severoatlantické alianci pro její evropské členy dosud představovalo. Vyvolávalo by totiž silnou pochybnost, zda v případě nové rusko-ukrajinské války by tyto garance byly především ze strany USA opravdu dodrženy. To by byl zásadní a pro NATO a bezpečnost jeho členů devastující precedens.
A kdo by měl mít v takové situaci pochybnosti o spolehlivosti spojenců větší, než naše země, která nevůli velmocí spojenecké závazky v krizi dodržet poznala na konci třicátých let na vlastní kůži. Pokud je oficiální českou zahraničně-politickou prioritou zajištění naší bezpečnosti v rámci NATO, potom je přijetí Ukrajiny do Aliance bez jasného ukončení konfliktu s Ruskem a vyřešení otázky jejích hranic s našimi národními zájmy v příkrém rozporu. S prezidentem Pavlem proto v této věci nelze souhlasit.