Šourám se dopoledne posečenou trávou a tu vidím slepýše s rozpáraným břichem a vyteklými střevy. Umíral a mě zaplavila vlna lítosti. Mám rád tyto podivné ještěrky a seču trávu ve výšce, kterou jsem pro ně pokládal za bezpečnou. Náhle se jeho hlava zvedla pár centimetrů nad zem a z otevřené tlamičky vyšel těžko popsatelný zvuk. Slyšel jsem v něm bolest, obžalobu, marnost i loučení… Rázem jsem zapomněl na premiéra a všechny ty lži, kterými nás on a celá vláda krmí. Dal bych nevím co za život toho nešťastně a zbytečně umírajícího tvorečka. Následně mnou projela vlna zlosti. Najednou jsem si přál, aby všichni ti podporovatelé a fandové války stáli nad roztrhanými, hořícími, zohavenými, zbytečně umírajícími, a z posledních sil křičícími ústy obětí války. Je jedno, na které straně fronty. Aby bezprostřední zoufalství a hrůza konečně v nich probudilo odpor k zabíjení a úlek z možná vlastní budoucnosti.

Se srdcem z kamene, gumovým svědomím, ztrátou historické paměti, úchylnými představami přednosti vašich představ bez ohledu na vše ostatní, není možné vytvořit fungující společnost – pouze žalář! Pravidla nemůže trvale určovat nějaká vyvolená a pomatená skupina pod sebelíbivějšími vylhanými hesly.  

Až budete zase přispívat na nějaký mírotvorný tank, myslete konečně také na ty, co v té železné rakvi zemřou.