Dávka bude muset dosahovat nejméně 30 % průměrné mzdy, trvat nejméně dva roky a začít nejpozději pět let před dovršením věkové hranice pro odchod do penze. Cílem je umožnit takové financování lidem, kteří se z nějakých příčin dostanou do složité situace ještě před dovršením plného důchodového věku.
Evropa hovoří o tom, že tato úprava podkopává věrohodnost reforem. Skoro bych si tipnul na něco, na co bych použil název známého filmu „Ztraceno v překladu.“ Cokoli zavánějící předčasnými odchody do penze či vyplácením nějakých dávek navíc může zavánět také rozhazování řeckého typu. Zkrátka s konsolidací státních financí to nehraje dohromady.
V tomto případě jde ale o něco jiného. Smyslem celého systému je postarat se o lidi, kteří z nějakých příčin – často zdravotních, nebo proto, že pracují v oboru, kde se do vysokého věku pracovat nedá – dostanou ještě před odchodem do penze do nelehké situace. A sice, že dál pracovat nemohou.
Takových lidí je obrovské množství. V minulosti např. horníci měli nárok na odchod do penze již 55 letech. Dnes, kdy už neřídí vše stát, by ale bylo velice těžké klasifikovat profese, pro které by měla platit zvláštní pravidla. Navíc, řada lidí dnes povolání na rozdíl od minulosti střídá. Celoživotní povolání je spíše vyjímkou Osobně bych těmto lidem přál, aby na ně stát vzal ohled a nějak je zvýhodnil. Ale prakticky je to skoro nemožné. Nejen kvůli napjatým státním financím, ale především kvůli oné obtížné klasifikaci.
Nově navrhovaná úprava v podstatě jen do budoucna říká: Pokud s tím budete počítat a našetříte si, stát vám pomůže
A. výjimkou z pravidel (předčasné čerpání)
B. odstraněním penalizace (nekrácení budoucího důchodu z důvodu neplacení pojistného)
C. platbou zdravotního pojištění (které by si jinak ten, kdo není oficiálně nezaměstnaný ani zaměstnaný, musel platit sám).
Otázka zní, kolik lidí si dnes může dovolit čerpat takové dávky. Po pravdě, systém je spíš založen do budoucna. A podle mého názoru by předáci odborů v provozech, jakými jsou doly, hutě, železnice apod. měli tlačit na zaměstnavatele, aby spoření výrazně preferovali před jinými zaměstnaneckými výhodami.
Návrh se jistě setká (jako téměř vše v Česku) s kritikou. Z levé čáti spektra jistě bude systém napadán proto, že se v jeho rámci má člověk o sebe starat sám. A na pravo možná naopak zazní, že stát nemá dávat nikomu nic. Ale je to jedna z mála věcí, na níž se dohodli vláda, odbory i zaměstnavatelé. Dejme tedy tomuto řešení šanci ať prokáže svou životaschopnost.
Jiří Rusnok