Chybějí všechny energetické suroviny – kromě plynu a elektřiny i uhlí. Většina dolů na východě země byla poškozena válečnými střety a z těch, které ještě fungují, není jak dopravit vytěžené černé uhlí na západ. Železnice jsou také rozbité a rozstřílené, vagóny zatím nikdo neopravil. A peníze na nákup v zahraničí Ukrajina nemá. A když náhodou ano, nakupuje zbraně. Za normální situace by parlamentní volby musela vládní koalice prohrát. To se však nestane. Nejen kvůli faktické absenci opozice.

Kyjevská vláda přišla s osvědčeným řešením – lustračním zákonem v jeho křišťálově čisté podobě jako osvědčeného nástroje urychlení výměny politických elit. Je to téma, které hýbe Kyjevem i ostatními částmi těžce zkoušené země. Své zkušenosti Ukrajině nezištně předali čeští experti z iniciativy velvyslanectví ČR. Naše pomoc již nese své cenné plody, takže poslance, kteří měli tu drzost nezvednout ruku pro tuto zásadní základní zákonnou normu, nacionalističtí aktivisté zmlátili a symbolicky hodili do kontejnerů na odpadky.

Obávám se, že v podobných případech se nově přijaté zákony aplikují v praxi na základě historických zkušeností. Jediné, co Ukrajina v tomto ohledu zná, byly stalinské čistky. Teď nezbývá než doufat, že komise, které budou posuzovat způsobilost zhruba jednoho milionu úředníků, policistů, politiků, soudců, prokurátorů a dalších zaměstnanců státní správy nebudou ony nechvalně známé Trojky a politicky motivované násilí si udrží svou již ritualizovanou podobu uvržení nevhodného úředníka do popelnice.

Co tato na výsost demokratická procedura udělá s výkonností státních institucí lze jen stěží odhadnout. Stejně jako dopad předvolební kampaně, v níž radikální hesla soutěží s těmi ještě radikálnějšími. Optimisté nám budou tvrdit, že státní správa se vyčistí od všech neduhů minulosti a národ se semkne. Pesimisté namítnou, že to vše jen urychlí pád do chaosu a anarchie. Jako historik si pamatuji, že s teorií o blahodárném působení personálních čistek přišel jako prvý jistý Felix Edmundovič Džerdžinski...

Při úvahách o dalších osudech Ukrajiny bychom se asi měli pokusit o netradiční úhel pohledu. Dění na Majdanu a následné události ukazují, že minimálně do roku 2004 (tedy do Oranžové revoluce) existenci Ukrajiny v původních sovětských hranicích umožňoval jistý typ zamrzlého konfliktu mezi Ruskem a Západem. V podstatě šlo o nárazníkové pásmo, v němž obě soupeřící strany uplácely nenasytné ukrajinské elity. Rusko levným plynem, Západ sliby a půjčkami Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Zhruba deset let se pak konflikt rozmrazoval a letos v únoru přešel do své horké fáze. Mám takový nepříjemný pocit, že jsme se v létě jen se štěstím vyhnuli třetí velké evropské válce za posledních sto let. Evropští státníci, kteří by bývali tak rádi vojensky zastavili rozpínavost agresivního Ruska, si na poslední chvíli všimli, že posledních dvacet let šetřili na výdajích na obranu až příliš. A jít do termojaderné války si (zatím) netroufají.

Budoucnost Ukrajiny v krátkodobém horizontu je nejasná. Pouze oligarchové by ji mohli posunout k trvalému míru a další existenci v současné podobě, tedy bez Krymu a Doněcké a Luhanské oblasti. Jenže právě oni a jejich soupeření představovalo hlavní příčinu vypuknutí občanské války a nezdá se, že by ji chtěli ukončit. Nyní bude velmi záležet na tom, jak se jejich vláda vypořádá s nadcházející zimou a rozmáhající se anarchií a zločinností. Pokud neuspějí, další vývoj bude nejspíše směřovat k rozpadu unitárního státu v důsledku pokračující ruské (i jiné) iredenty, takže zbyde jen „tvrdé jádro“ - Halič a Kyjev. Albánie by pak mohla ztratit svou pozici nejchudší země Evropy.