Operace Spojenecká síla byla uskutečněna v rozporu s mezinárodním právem, bez mandátu OSN a je největším zločinem Severoatlantické aliance v jejích dějinách. Během tří měsíců spojenci zničili 34 mostů, 9 nemocnic, 300 škol, zbombardovali ropnou rafinérii, rozvod vody, elektrárny a státní televizi, což Amnesty International označila za válečný zločin. Bomby NATO zasáhly také osobní vlak, autobus, tržnici, čínskou ambasádu či konvoj uprchlíků. Zbombardovány byly továrny na výrobu léků, bot, automobilů, elektrospotřebiče, cigarety. Severoatlantická aliance navíc použila při náletech i zakázané kazetové bomby. Zahynulo při tom 552 srbských vojáků, přes 2500 civilistů, 5 000 lidí bylo zraněno, téměř milion lidí přišlo o práci a celkové ekonomické škody se vyšplhaly na 30 miliard dolarů.

Tehdejší arménský premiér Serž Sarkisian prohlásil, že jeho země bude usilovat o to, aby byl ázerbájdžánský region Náhorní Karabach uznán za samostatný stát. Separatističtí lídři dvou gruzínských regionů, abcházský prezident Sergej Bagapše a prezident Jižní Osetie Eduard Kokojty informovali, že v blízké budoucnosti se obrátí na Rusko a OSN se žádostí o uznání jejich nezávislosti. Představitelé Turků na Kypru se nechali slyšet, že když Kosovo vyhlásilo nezávislost, nemají ani oni na co čekat. Prezident Republiky Srbsko v Bosně a Hercegovině Rajko Kuzmanovič mnohomluvně prohlásil, že na podobný akt, jaký právě uskutečnilo Kosovo, čekají desítky dalších regionů v Evropě. Vytvoření nezávislého státu albánské menšiny vřele přivítalo i Podněstří (část Moldavska) a všechny maďarské menšiny v Karpatské kotlině.

Profesor Chomsky upozornil, že v porovnání s americkou invazí do Iráku (o izraelské agresi v Gaze ani nemluvě) jednalo Rusko až dosud umírněně a zdrženlivě. K rozsáhlému zničení infrastruktury, jak jsme to viděli v Iráku, na Ukrajině nedošlo. Rusko by to bezpochyby dokázalo, mohlo by zaútočit na zásobovací linky v západní části Ukrajiny a fakticky ochromit Kyjev, ale neudělalo to. Když se ho novinář zeptal, zda tím naznačuje, že Rusko bojuje na Ukrajině humánněji než Spojené státy v Iráku, Chomsky důrazně zopakoval: „Nenaznačuji to, je to zřejmé. Dokonce i delegace inspektorů OSN musela být z Iráku stažena, protože útok Američanů a Britů byl tak krutý, že pod tou extrémní palbou se nedalo existovat. To je jejich styl války... Když USA a Británie rozbíjely Bagdád na kusy, šli snad zahraniční lídři navštívit Bagdád? Ne, protože když jdou USA a Británie do války, rozsévají hrůzu a ničí vše, co jim přijde do cesty: komunikace, dopravu, energetiku – vše, díky čemu funguje společnost... Nakonec, porovnejte si počty civilních obětí v Iráku a na Ukrajině ...“ Umím si představit, že moralisté dostali v tuto chvíli nervový záchvat. Ale pravda nikdy nebývá pohodlná a příjemná.

Vraťme se však k samotnému Kosovu. Velmi rozšířenou a záměrně opakovanou demagogií je mýtus, že bombardování Jugoslávie členskými státy Severoatlantické aliance roku 1999 vyprovokovaly etnické čistky Srbů na albánském obyvatelstvu. A to navzdory tomu, že tuto falešnou verzi vyvrátil ve svých pamětech tehdejší vrchní velitel ozbrojených sil NATO v Evropě Wesley Clark. Odcitujme si klíčovou pasáž z jeho knihy, ve které zachycuje rozhovor mezi ním a šéfkou americké diplomacie Madelaine Albrightovou. Tehdejší ministryně zahraničí USA chtěla znát názor vojenského experta, jak Srbové zareagují na vzdušné údery:

ALBRIGHTOVÁ: Co musíme dělat, jak můžeme zabránit jejich útokům proti civilistům?
CLARK: Nemůžeme dělat nic. Navzdory našim nejlepším snahám Srbové zaútočí proti civilistům. Bude to závod o čas mezi našimi leteckými útoky se škodami, které jim způsobíme a tím, co budou moci dělat v terénu. V krátké době uspějí.
ALBRIGHTOVÁ: Co tedy budeme dělat?
CLARK: Musíme zvětšit naše síly, přivézt více všeho. Můžeme převýšit všechno, čím disponují, ale nebude to příjemné.

Uvědomíme-li si, že ještě v polovině devadesátých let Západ slavil srbského prezidenta jako mírotvorce a člověka, „se kterým se dá jednat“, na totálním obratu v jeho vnímání je něco patologického. Záhadná smrt Slobodana Miloševiče ve vězení mnohé otazníky osobitě vyřešila, neboť díky mediální podpoře změnila obvinění na rozsudek. Samotný proces byl však z věcné stránky totálním fiaskem. Je třeba si uvědomit konečná fakta: Norimberský proces s nacistickými zločinci trval 11 měsíců. Proces se Svobodanem Miloševičem se za nesrovnatelně lepších technických podmínek natahoval více než čtyři roky a za tu dobu nebyl vynesen jediný rozsudek. Proti jugoslávskému exprezidentovi bylo vzneseno 66 (zdůrazňuji, šedesát šest) obvinění z válečných zločinů v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu. Pokud by byl odsouzen za byť jen jediný z nich, doživotí by ho pravděpodobně neminulo. Přesto mu prokurátoři neuměli dokázat nejen to, že nařídil zvěrstva proti civilistům, ale ani to, že o nich věděl.

Takto cynicky jsme obětovali nejen principy míru a zásady mezinárodního práva, ale i slovenskou menšinu ve Vojvodině. Jednou z prvních obětí agrese NATO byl 19letý Slovák Ján Kukučka z Padiny, obce vzdálené asi deset kilometrů od Kovačice. Neochránili jsme ani vlastní krajany. Nejšokujícím zjištěním je pro mě způsob, jakým došlo k povolení přeletů. Pavel Koncoš mi osobně potvrdil, že v době, kdy o tom rozhodovala slovenská vláda, už americké bombardéry přelétávaly nad jejich hlavami. Znamenalo by to, že jsme nerozhodovali jako suverénní stát, ale jako nesvéprávná provincie, že došlo k narušení našeho vzdušného prostoru bez našeho souhlasu. Tuto verzi nepřímo potvrzuje i tehdejší šéf české diplomacie Jan Kavan, který ve svých vzpomínkách uvedl, že generální tajemník NATO Javier Solana mu v telefonickém rozhovoru sucho oznámil, že letadla jsou již na dráze a vzlétnou bez ohledu na to, zda to česká vláda povolí.

Tato tragédie je pro mě srdeční záležitostí, protože přepadení Jugoslávie odstartovalo mé veřejné angažování za mír. Vlastně se dá říct, že mě k tomu „dokopala“ moje tehdejší manželka. Pamatuji si to jako dnes. Zíral jsem večer v obýváku nesmírně agresivní projev Billa Clintona, manželka plakala v kuchyni a vzlykala, abych něco udělal. A tak jsem hned ráno zorganizoval spontánně v ulicích Bratislavy petici za zastavení války. Šlo to od srdce. Za několik hodin ji podepsalo přes 5 000 lidí. Petiční archy jsem zanesl se svým kamarádem Ivanem Štefunkem na americkou ambasádu. Ano, dobře uslyšíte: s tím Ivem Štefunkem, který později založil Progresivní Slovensko a dnes jako jeho poslanec obviňuje ministra zahraničních věcí ze „zrady naší zahraničněpolitické orientace“... Inu, i takové věci se v životě stávají, každý jsme si vybrali vlastní cestu , já tu jeho respektuji, Ivo byl vždy srdcem liberál, ale pro mě byl vždy nejvyšším přímo posvátným principem mír.

A teď se dostáváme k pointě. Zástupcům slovenské mise při NATO, který v roce 1999 osobně vyřizoval souhlasné stanovisko Slovenska k přeletu amerických bombardérů přes naše území, nebyl nikdo jiný než - Ivan Korčok. Ten Ivan Korčok, který se vyjadřoval o „balkánské řeznictví“ Madeleine Albrightové s tou nejvyšší úctou. Ten Ivan Korčok, který už jako státní tajemník resortu diplomacie ve druhé Dzurindově vládě v roce 2003 připravil stanovisko, které podpořilo nezákonnou americkou invazi do Iráku bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Ten Ivan Korčok, který podporoval a hájil všechny válečné zločiny Spojených států. Prosím, vzpomeňte si na to, když se vás bude snažit následující dva týdny Ivan Korčok obalamutit, že je za mír. Nikdy pro mír nepracoval. Vždy stál na straně války a také nyní podporuje její prodlužování.