10. listopadu 2024 - 07:30
Při těchto, ale při ostatních podobných dějinných přelomech mnohé dosavadní skončilo a mnohé dodnes existující začalo. Ne vše ale skončilo, ne vše začalo až zrovna tehdy. Mnohé přetrvalo i v průběhu historických zvratů. A právě proporce mezí tím, co se proměnilo, a co přetrvalo, nejsou vůbec ničím banálním ani samozřejmým, ale vyžadují zamyšlení.
Významná část podstaty historických přeměn spočívá v (různě) radikálních změnách právního řádu. Od práva očekáváme, že bude jasné, srozumitelné, vynutitelné a stabilní. Počítáme s tím, že nějakou dobu vydrží a nebude se každou chvíli měnit. Ale pak přijde radikální společenská změna. Monarchie se v roce 1918 změní na republiku, ta se v roce 1948 změní na lidovou demokracii, v roce 1960 se zrodí socialistická republika a v roce 1968 vznikne federativní socialistická demokracie. Pak nastane listopadový pád komunismu, který mimo jiné přinesl zrušení ústavně zakotvené vedoucí úlohy KSČ. A v roce 1993 se federace opět změní v unitární stát. Jak dopadnou všechny ty turbulentní změny na právní kontinuitu? A co to vůbec ta kontinuita práva je?
Revoluční změny mohou probíhat hekticky, ale i rozvážně a koncepčně. Charakter změny mívá někdy dopad na kontinuitu právní, ideologickou, ekonomickou, politickou i společenskou. Ale lidé i státní orgány přece musejí v každé chvíli vědět, jaké právo platí a co mají dodržovat, a naopak jaké jednání je protiprávní. Minulé závazky a smlouvy a jejich platnost a závaznost jsou důležité pro státy i na mezinárodní úrovni. Diskutabilní bývá někdy i okamžik onoho společenského zlomu. Spíše jde o proces s mnoha postupnými kroky a daty. Nové státy a nové společenské poměry často vznikají nejprve fakticky a teprve později právně. Nemůže to být jinak, to bychom museli nějakým umělým způsobem zmrazit všechny spontánní procesy.
Kontinuita právního řádu znamená, že právo platí nadále i přes významnou společenskou změnu. Tedy i poté, co stát zanikl, změnil se nebo se transformoval ve státní útvar jiný. Otázka zní: má být právní kontinuita zachována, i když se režim zásadně promění? Právníci by asi nahlas křičeli své ano. Ale najdou se i opačné hlasy. Ty říkají: Jak můžeme pokračovat se stejným právem, když se režim zásadně změnil? Cožpak by nový demokratický stát chtěl převzít třeba právní normy, na kterých stála existence monarchie? Nebo zákony z doby nacismu či komunismu? Pokud byl minulý režim špatný, jak přebírat jeho právo, když zrušit celý právní řád také není možné? To by zase přece nastal stav nejistoty a právního vakua.
Jakýsi nový, na „zelené louce“ vystavěný stát s uměle mechanicky přejatým právním systémem, který by se nahlas distancoval od svého předchůdce, často vnucují rádci, kteří do země přijíždějí ze zahraničí a vychvalují vlastní zákony a svou jedinečnou právní úpravu, která ale vznikala velmi evolučně a jako důsledek úplně jiné společenské shody. Převezměte naše zákony a náš systém, slyší nová státní moc ze všech stran. Toto lákadlo je svůdné, jenomže až na výjimky je vyloučené. Převzít cizí zákon, který byl přijat jinde, jiným národem, jiným zákonodárným sborem a jako výsledek jiné historické zkušenosti i jiných podmínek, jiného kulturního, politického a společenského vývoje a jiných debat, nebývá možné. Snad kdyby šlo o zcela novou skupinu společenských vztahů nebo zcela nové právní odvětví, pak lze snad do jisté míry se inspirovat či si nechat poradit.
Jenomže nový stát dnes nezačíná na zelené louce, což dokumentuje i rok 1918 u nás. I tehdy mladá republika kompletně převzala všechno tehdy platné právo, což se explicitně projevilo v Rašínem narychlo sepsaném zákoně přijatém 28. října 2018 č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého: Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, (…) veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Jiným příkladem je ústavní dekret prezidenta republiky z 3. srpna 1944 č. 11 Úředního věstníku československého, o obnovení právního pořádku doby předmnichovské s tím, že předpisy vydané od 30. 9. 1938 do ukončení nesvobody nejsou součástí československého právního řádu. Později byl vládním nařízením určen jako datum ukončení nesvobody 4. květen 1945. Podobně byla kontinuita práva potvrzena i v roce 1993 recepčními ústavními zákony č. 4/1992 Sb. a č. 29/1993 Sb.
Recepční zákony a zákaz retroaktivity
Recepční zákony potvrzující převzetí celého právního řádu nebo jeho podstatné části jsou v zájmu zachování právní kontinuity pravidlem. Je to pochopitelné. Mezi lidmi panují tisíce společenských vztahů, které upravuje právo. Jde zejména o soukromoprávní smlouvy a ochranu vlastnického práva, jejichž jednorázové zpochybnění by naprosto rozbilo společnost.
Kontinuita práva souvisí také s obecnou právně-společenskou zásadou, kterou je zákaz retroaktivity, tedy zpětného účinku zákonů. Každý nový zákon, resp. každá novela zákona stávajícího obsahuje přechodné ustanovení, které dopadá na vztahy vzniklé před účinností zákona. Obecně pak bývá pravidlem, že nový zákon se použije výlučně na vztahy vzniklé nebo založené až po jeho účinnosti. Podobně kontinuitu vyjadřuje fakt, že nově ustavené státní instituce a úřady přejímají agendy úřadů a státní orgánů rušených nebo zanikajících.
Výjimkou z tohoto pravidla bývá oblast trestního práva. Pro právní kvalifikaci viny a pro ukládané tresty obvykle platí, že pro pachatele činu spáchaného před účinností nového zákona se použije ten zákon, který je pro něj výhodnější. Ze světové historie známe i opačné případy, které právní kontinuitu nesledují. Precedens diskontinuity je znám z období bolševické revoluce za působení V. I. Lenina nebo z poválečné Jugoslávie za působení J. B. Tita.
Od právní diskontinuity je třeba odlišovat diskontinuitu morální. Je obvyklé, že se nově vzniklý stát výslovně distancuje od své politické minulosti, což například učinil zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, takto: Režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.
Zvláštní oblastí jsou pak restituce. Restituce, tedy vracení majetku původním nebo předchozím vlastníkům, jsou citlivou oblastí, která vyžaduje značnou legislativní a stylistickou zručnost, aby touha po spravedlnosti při vracení majetku nevyvolala nové nespravedlnosti. Někdy návrat do původního stavu není možný. Důsledkem restituce je neplatnost řady právních kroků, které – leckdy v dobré víře – učinili předchozí vlastníci.
Základní otázkou po vzniku nového státu je tedy vždy odpověď na otázku, co změnit, jak velkou část starého právního řádu vyměnit, nahradit či přeformulovat, aby právní jistoty jednotlivých občanů byly co nejvíce zachovány, ale aby se současně nový státní útvar definoval podle svého. Konkrétní řešení vždy souvisí se společenskou atmosférou, v níž obvykle některé tužby a oblasti dominují, zatímco jiné jsou spíše upozaděny. Proto v různých zemích a v různých obdobích dochází k odlišným změnám.
Jen příznivci společenského inženýrství chápou právo jako nástroj k utváření společenských vztahů. My ostatní chápeme, že právo je jakési minimum přirozeně vznikající společenské shody. To by ale bylo téma na další díl této úvahy.
Daniela Kovářová