Současná doba je charakterizována střetem mezi konzervativci a liberály (případně progresivisty). Obé přitom najdeme, byť v různých podobách,  jak uvnitř pravice, tak uvnitř levice.

Má k sobě dnes blíže konzervativní levičák s konzervativním pravičákem? Nebo levicový konzervativec s levicovým progresivistou, případně konzervativní pravičák s liberálním pravičákem? To jsou otázky a fenomény, ve kterých se dnes běžný volič jen stěží orientuje.

Co je důležité v tomto kontextu formulovat především:
Ekonomičtí liberálové vyznávají bezbřehou dominanci trhu a velkého kapitálu na úkor všeho ostatního, podporují nadnárodní korporáty, jejich oligarchii a v podstatě legitimizují jejich vlivové působení.

A jako „bonus“ vyznávají naprostý morální, mravní a (bez)hodnotový relativismus rozkládající společnost tzv. hodnotový relativismus – tedy stav, kdy „všechno je dovolené“, žádné trvalé (tradiční) nadčasové hodnoty
a společenské nstituce  neexistují.

Progresivisté se zase primárně zaměřují na jiné otázky než ty ekonomické. Nekontrolovaně se vrhají do nové kulturně-společenské revoluce a boří přitom i doposud nezpochybnitelné přírodní (přirozené) zákony.

Vůbec nejhorší je pak kombinace těchto dvou přístupů či směrů – ekonomického ultrraliberalismu a kulturně-společenského progresivismu se společně sdíleným přesvědčením o primátu ničím neomezované „svobody“ a individualismu.

Taktéž se staví proti primátu nadnárodních oligarchií a jejich vlivu na domácí (národní) hospodářskou politiku. V ekonomické oblasti se opírá o národní kapitál a má zásadní potřebu definovat (a obhajovat) národní zájmy.
Takový přístup může být ovšem vlastní i sociálnímu demokratovi či komunistovi.

Další podstatná věc:
Zatímco pro liberální  a progresivistické  utopie a jejich cíle jsou národ a národní stát překážkou, pro  konzervatismus jsou naopak základním předpokladem a klíčovým východiskem. Konzervatismus vyznává primát národa a státní suverenity.

Zatímco tzv. nová levice, zejména západoevropské socialistické, sociálnědemokratické a komunistické strany a zelení (včetně pirátských stran) dnes jednoznačně vyznává (vedle relativismu a progresivismu v hodnotových otázkách) nadnárodní koncept a federalizaci Evropské unie a národní státy považuje za přežitek a vlastenectví a patiotismus za nebezpečné a škodlivé postoje, některé strany tradiční levice (zejména) ve střední Evropě (z těch nejznámějších slovenský SMER či česká KSČM) naopak považují zachování národní suverenity (nejen v rámci EU) za jeden z klíčových pilířů své politiky a programatiky.

Vítězství strany SMER (celým názvem „SMER-Slovenská sociální demokracie“) v loňských slovenských parlamentních volbách, následný vznik koaliční vlády pod vedením jejího lídra Roberta Fica (spolu se stranou HLAS-Sociální demokracie a národně konzervativní Slovenskou národní stranou) a nedávné vítězství předsedy HLASu Petera Pellegriniho ve slovenských prezidentských volbách jsou zatím jeho nejsilnější projevy na evropské půdě.

Norský politolog Stein Rokkana v roce 1967 popsal čtyři typy historických štěpících linií v politickém prostoru národních států, které vedly ke vzniku novodobých masových politických stran, jakožto akumulátorů zájmů různých společenských skupin.

Jde o tyto konflikty:
centrum versus periferie (který dnes probíhá mezi stoupenci nadnárodní politické a ekonomické integrace a zastánci suverenity národních států coby klíčové záruky zachování svobody a demokracie), církev versus stát (dnes transformovaný do hodnotového sporu zastánců tradičních společenských hodnot a hodnotových relativistů), město versus venkov (v současnosti spíše společenský, názorový, hodnotový a sociodemografický konflikt, jak ostatně dokládá volební geografie, politický konflikt mezi městskou a venkovskou společností), zaměstnavatelé versus zaměstnanci: (nyní výrazněji akcentovaný po linii korporátní kapitalismus versus národní ekonomika a drobné živnostenské podnikání.

Pokud máme definovat zásadní dělící ideové příkopy v politické aréně dneška, můžeme tak  - v návaznosti na teorii Steina Rokkana  - učinit například takto:

1. vztah (politických stran) ke kulturně-civilizačním hodnotám, tradicím a podobě uspořádání společnosti,
2. vztah k národní suverenitě, národnímu státu, národním zájmům a nadnárodní politické a ekonomické integraci,
3. vztah ke globálnímu a korporátnímu kapitalismu a trhu, resp. k sociálnímu státu a sociální spravedlnosti,
4. vztah ke svobodě a lidským právům a k jejich omezování.

Na těchto příkladech vidíme, že levice a pravice nejsou v žádném případě synonymy pro jednoznačně definované politické ideologie, ale že jde dnes spíše o určité prostorové metafory, resp. o charakteristiky, které nepopisují komplexní programatiku jednotlivých politických subjektů, ale něco jiného, obecnějšího.

V průběhu devadesátých let a začátkem jednadvacáteho století se nám začaly postupně rozevírat nůžky mezi liberály a konzervativci  - a dnes proti sobě tyto dvě skupiny politických ideologií a proudů stojí zcela otevřeně.

V době zrodu moderních evropských národních států,  přechodu od feudalismu ke kapitalismu a vzniku politických stran (a s nimi spojených ideologií) byly právě liberálové a konzervativci (do doby masového - a se vznikem všeobecného volebního práva neoddělitelně spjatého - nástupu politického socialismu) /ú/hlavními politickými a myšlenkovými protivníky.

Takže z tohoto pohledu jde vlastně o jakýsi návrat ke kořenům.