A to hned z několika jednoduchých důvodů. Rusko není SSSR a Ukrajina dnes není Ukrajinou  tehdy. Hlavně však: vždyť  přecevšechno bylo jinak. Připomeňme si nejdřív několik základních skutečností.

Ten, který   v roce 1968 vládl  v SSSR jako nejvyšší činitel, pocházel  třeba z Ukrajiny. V železných maringotkách, které na jeho pokyn  měly přivézt do českých měst  nevyžádanou internacionální pomoc (v níž se mj. tehdy silně angažoval ukrajinský politik Šelest a mnozí další jeho krajani) bylo hodně Ukrajinců. Hlavně Slovensko bylo obsazováno divizemi z této země. Po vyhlášení samostatnosti v r. 1991  někdo z ukrajinských představitelů  byť jen zmínil o nějaké zpětné omluvě (natož reparacích), o ukrajinském faktoru  okupace Československa,  nebo dokonce se zmínil  o tom, jak a proč  byla po válce vyrvána  ze svazku s ČSR  Podkarpatská Rus, aby se následně stala součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky.  Ale to všechno jsou jen marginálie ve srovnání s tím, co nám kvalitní studium minulosti může nabídnout.

Totalitní moc už je taková. Když se jí to hodilo, tak operovala s právem národa na to či ono, když se to nehodilo, tak přesně naopak.  Historie Ukrajiny její územní celistvosti  je i z tohoto prostého důvodu pohnutá. Je to zřejmé i z obrovského množství tabu, kterými se hemží její výklady. Je jich snad ještě více než v našich dějinách, a to je co říci.  Neslyšel jsem ještě nic o tom, čím  by se dala charakterizovat ukrajinská demokracie. Tehdy, ani nyní   Právě proto lze varovat každého českého představitele-politika před tím, aby nás či  někoho z druhé země chtěl poučovat o minulosti. V takovém případě může dát jen nahlédnout  do  hloubky svých neznalostí  a také  intelektové i jiné omezenosti. Svojí i svých poradců. Z toho důvodu  bych varoval i před využíváním argumentů, kterým nepředcházelo kritické přezkoumání  toho, co se kdy stalo. Tyto argumenty nejsou argumenty, protože prostě postrádají ve svém základu solidní, o fakta opřená o argumentaci.

A netýká se to jen politiků. Neschopnost orientovat se ve své minulosti je v Česku přímo strašlivá. Je to dědictví minulých totalit obohacené faktem, že zdejší vládnoucí režim nepochopil, jak se mu právě  tolerance této  deformace  může vymstít při úsilí  posilovat  si ve světě prestiž. Onen  politik  (či politici) chtěl  svoji špetku znalostí opřených ponejvíce o ideologizované výklady nedávné historie  zprostředkované mu  na školách, využít k tomu, aby se předvedl, jak je moudrý. Mnohé české školy však právě výklad o událostech po roce 1945 radši – stejně jako  o pár dekád dříve - ostentativně vynechávají. Důvodem pro to  nebývá vědomí, že chybí  ověřené znalosti, což v případě roku 1968 platí dvojnásob, ale proto, že  se studiem minulosti vůbec nezabývají. Je to velký rozdíl  oproti době, která  těsně předcházela vzniku samostatného státu, kdy takoví velikáni českého dějepisectví jako A. Sedláček, T. Bílek a konec konců i A. Jirásek  učili na českých gymnáziích. Někteří politici  dnes už možná tuší, že manipulativní zacházení s minulostí není jen české specifikum, ale netuší, do jakého nebezpečí se vydávají.  Když se třeba Bílek či Jirásek  zabývali pobělohorskou dobou, Habsburci a jejich podporovatelé ve Vídni i v Římě neskrývali obavy. Heslo „Dál od Říma“  nevzniklo jen tak.   V případě Ruska těm dnešním politikům s jejich  často jen navenek přebarvenou minulostí, jim však může hrozit silná blamáž. Opravdu mne pobavilo, když  se začalo mluvit o tom, že  eurolídři kandidátek největších  současných politických stran, jejichž seznamy dostanou občani  před květnovým volbami do  europarlamentu, vedou vesměs bývalí soudruzi. S jednou výjimkou - kandidátku   KSČM povede  žena, která byla ještě příliš mladá na to, aby před listopadem  1989 mohla vstoupit  do normalizační KSČ. Z lídrů hlavních stran pro EP nebyla v KSČ jen komunistka Konečná

Proč by čeští politici měli být za těchto okolností především varováni před vytahování minulosti svých protivníků  jako volební či jiné  aktuální karty? Jednoduše proto, že v Rusku se nacházejí nejen bývalé sovětské archivy týkající se Československa, ale  i  mnohé jiné informace o  této minulosti v podobě vydaných a hlavně nevydaných pamětí a jiných materiálů těch, kteří tenkrát vládli sovětskému impériu  a jejich satrapiím, anebo jim  v tom aspoň pomáhali.   Poučovat  dnešní  vládce Rusi  o tom, co byl  či nebyl Srpen, se může ta těchto  okolností  dost podobat  hře s ohněm  či těžko zvládnutelnému šavlovému tanci. Vzhledem ke svému dlouholetému zájmu o tuto problematiku si myslím, že   toto konání  je  i nezodpovědné, i když bych osobně přivítal, kdyby se Putin nebo někdo  za to odpovědný  naštval, a pustil pár takových „horkých brambor“  do médií, které by nešlo  zamlčet, jak se to běžně s nežádoucími informacemi dělá. Třeba těch, které by se týkaly  vybraných politických činitelů u nás, jejich  zázemí anebo  tajných dokumentů  z Jaseněva  či jiných  lokalit. Myslím  si, že lidé jako Babiš (ale i mnozí další) by z toho radost určitě neměli, zvlášť kdyby šlo o informace mladší než  čtvrtstoletí. Ví se přece, že   některé ruské agenturní  sítě jsou funkční dodnes,  a že své databáze stále doplňují .

Zvlášť nevýhodné pro současnou českou politiku je přitom to, že  proti tomu nemá protizbraň. Analogickými informacemi o  dnešních ruských představitelích, kterými by bylo možné vyvážit  hrozbu jejich zveřejnění,   jaksi nedisponujeme.  Možná naši spojenci na Západě  něco takového mají. Kompromateriály  (alias kompromaty) se  v mezinárodní politice  užívají již velmi dlouho.  Spojenci si je však  – pokud je mají – šetří, až je budou oni  sami potřebovat. Vydírání minulostí je poměrně složitá a náročná záležitost. Proto si také myslím (viz můj  nedávný  komentář  na téma „Bilaka ÚSTR“), že  by vedení tak  potenciálně (zatím asi opravdu jen potenciálně)  nebezpečného  pracoviště jako ÚSTR by nemělo být  svěřeno žádným cizincům, o kterých bychom si nebyli jisti, že nepracují pro nějaký jiný stát. Mohlo by to totiž být použito proti mj.  stávajícím zdejším politikům. K jejich vydíráním, resp. k manipulacím s nimi. A s kým si můžete být jisti, že nepracuje pro nikoho dalšího?

Minulost   a její znalost je totiž  velmi efektivní  a dávno známá zbraň.   F. Bacon  jako  lord kancléř na anglickém dvoře před 400 lety, který  se proslavil výrokem „ vědění je moc“ měl možná právě toto na mysli. Tento slogan se dá dešifrovat na mnoho způsobů. Jedním z nich je i tento: znalost minulosti je také vědění a toto vědění použité ve formě kompromatu může dobře sloužit moci.

Česká společnost je  - mj. i díky tomu, že  je v této oblasti slabá  - snadno ovladatelná.  Díky tomu  přežívajíve sféře českého dějepisectví, zvláště však vjeho specializacích dotýkajících se  nedávné minulosti  - mnozí  špatní interpreti, kteří  už dávno splnili pro svůj věk či neschopnost anebo i pro plagiátorství -nárok na odchod ze scény. Zamoření českého bádání o minulosti tímto  specifickým czechšmejdem  nebylo a není náhodné. Pokud už  nebylo vyhnutí tomu, aby se zřídili ústavy jako Ústav pro soudové dějin při AV ČR, ÚSTR ČR, ÚDV ZK  či katedry se  speciálními semináři pro soudobé  dějiny, pak  měly být svěřeny   jen  tomuto czechšmejdu. Jejich obsazení  výkonnými, nezávislými (na  moci) badateli, by představovalo  nepřiměřené riziko.  Dnes proto máme těchto pracovišť jakoby dost, ale ani jedno z nich (zdá se, viz jejich produkce)není rizikové.

K lepšímu porozumění  této problematice poslouží i exkurs do minulosti českého dějepisectví. Málo se ví, že  po celou dobu tzv. černé totality, tedy od Bílé hory až do josefinismu   církev  i dvůr  sledovaly jeden  prioritní  úkol: zamezit  tomu, aby se  objevila  v Čechách  vzdělaná osobnost/i, schopná/é se zabývat minulostí týkající se právě toho co předcházelo Bílou horu a následovalo po ní. Byl to totiž klíč k porozumění tomu, čím se tzv. trůn a olatář provinily na české společnosti.  První   osvícenci, obrozenci a jejich  dědicové začínali  v úsilí  o rekonstrukci  procesů, k nimž v české společnosti po Bílé hoře došlo, tzv. na zelené louce, což mělo a má mnoho dopadů i na dnešní  výzkum minulosti. A také nebylo náhodné, že české dějepisectví  v době, než se zrodilo týmové a interdisciplinární  bádání o minulosti, vyvíjelo  navzdory tomu velkou snahu o obnovu českého národního vědomí cestou  obnovy vědění o vlastní historii české společnosti. V 19. století bylo přes své četné nedostatky a problémy respektováno  jako  pomalu nejdůležitější věda.  Sám Palacký, kterého lze   z hlediska  připravenosti k bádání vnímat  jako  samouk (byť opečovávaného a podporovaného takovými osobnostmi jako Dobrovský  a jiní), získal renoméotce národa. Srovnejme to však s dnešní dobou.

Jen tak totiž  porozumímetomu jak se mohlo stát, že zde chybí  autority, z kterých by mohly být vybíráni uchazeči o funkce  ředitele ÚSTR (ale i těch dalších institucí). Samozřejmě, není tak složité si domyslet, jaký by tobyl  opravdu velký, velký problém, kdyby pod  kvalifikovaným vedením připravených  a schopných osobností tyto instituce  bádaly a zabývaly se i tím, co s bádáním o minulosti úzce souvisí. Tedy i současnou domácí politikou a jejím stavem.Infiltrovat  to těchto struktur lidi jak P. Žáček, Herman, Petruška Šustrová  a jiné pseudoautority  s jejich tanečky kolem sebe navzájem je také řešení. Ale pro koho?

Vladimír Čermák