Před každými volbami pravidelně slýcháváme, že cílem prakticky všech politiků je společnost uklidnit, po volbách vítězové vyzývají, aby se všichni včetně jejich oponentů pevně semkli a sjednotili za nimi.

Jedna věc je na tom zvláštní. V dobách, kdy bylo proč se hádat, panoval celkem klid. Když se počátkem devadesátých let rozhodovalo o tom, jakou cestou se naše společnost vydá, žádné velké spory se nevedly. Ve frontách kupónové privatizace se všichni svorně shodli na tom, že začneme budeme prosperující kapitalismus. Takzvaní stoupenci starých pořádků sice trochu brblali, žádný velký odpor však nepředvedli a také se šli výhodně směnit své akcie za deset tisíc korun k Viktoru Koženému.

Když se o deset let později rozhodovalo o tom, jestli se půjde cestou českého kapitalismu, anebo se předají velké firmy, banky a spořitelny a celé části strategické infrastruktury prakticky za hubičku cizím společnostem, také vše proběhlo docela v klidu a spořádaně. Po privatizačních skandálech z devadesátých let převládla shoda v tom, že bude lepší, když nám prosperující ekonomiku vybudují odborníci z ciziny. Mají v tom více zkušeností a jsou více motivováni než my u nás doma.

Zhruba ve stejné době se rozhodovalo, zda se po pádu východního bloku a rozpadu SSSR pokusíme o jakousi míru neutrality, anebo se bezezbytku podřídíme velení NATO bez ohledu na to, jaké plány s námi ve vojensko-strategické oblasti bude mít. O tom se nediskutovalo už prakticky vůbec. Vybrané vojenské kádry ČSLA byly přeškoleny na transatlantické holubice míru a všichni žasli, jak šikovně se chopili nových kariérních možností. Zrušení povinné vojenské služby a rušení kasáren po celé republice se bralo jako důkaz, že éra vojenských konfrontací je už chválabohu definitivně za námi.

Když se rozhodovalo o tom, jestli si zachováme aspoň poslední zdání svébytnosti, anebo budeme postupně předávat zbytky své státní suverenity do Bruselu, vše proběhlo v euforické náladě, která byla ještě radostnější než doba kupónové privatizace.

Zabralo to zhruba tři dekády, během kterých jsme bez většího odporu, často naopak s velkou úlevou přihlíželi, jak přechází rozhodování o naší ekonomice, politice i armádě do rukou cizích bank, nadnárodních korporací, do vzdálených center politického rozhodování a do bunkrů cizích vojenských štábů. Proč taky protestovat a o něčem se hádat. Všechno to přece byly kroky k větší prosperitě, silnější demokracii a dokonalejší bezpečnosti.

Když bylo vše ujednáno, schváleno a dokonáno, je naráz společnost naplněná nenávistí, do obludných rozměrů v ní narůstá zloba, množí se varování před rozvratem a před působením temných sil. Odkud se najednou vzaly? Ti, kdo řídili společnost před rokem 1989, tehdejší padesátníci a šedesátníci, mají dnes kolem devadesáti, pokud ještě neumřeli. Ti, kdo vyrostli v socialismu a byli v roce 1989 středního věku, odešli mezitím do důchodu. K nejstarším politikům dnes patří ti, kdo stáli v řadách revolučních studentů a nebyli poznamenáni minulostí.

Přesto všechno je dnes společnost rozeštvána jako nikdy dříve. Rozpolcenost se vyhrocuje a nenávist bují v situaci, kdy poměry jsou již bezpečně ukotveny do politických smluv a kdy budoucí vývoj je spolehlivě naprogramován v obchodních smlouvách včetně smluv o nákupu zbraní, ze kterých je dopředu jasné, za co se budou po další dekády vydávat peníze a na co budou peníze nastupujícím generacím zoufale chybět.

Existují dvě vysvětlení, proč k této pozdní rozhádanosti došlo. Ti, kdo o sobě soudí, že mají monopol na pluralitní demokracii, se domnívají, že za vše mohou dezinformace šířené živly působícími    v cizích silách. Pochopitelně ve zlých cizích silách na rozdíl od hodných cizích sil, které inspirují naše demokraty. Podle druhé verze se napětí hromadí mezi těmi, které směr a tempo budování prosperity a bezpečnosti příliš nepřesvědčilo, a těmi, kterým plně vyhovuje. Většina společnosti, která střídavě s nadějemi a střídavě v úžasu přihlížela, kam to ti nahoře vedou, si dává dobrý pozor, aby se do tohoto sporu nezamíchala.

Jan Keller