Je lepší, když lidé mají důvod zůstat doma. Ale měli bychom vidět i břevno v oku svém.

Migrantská krize v Evropě má jasný vzorec. Sedmdesát procent příchozích jsou muži. Třeba ze Sýrie jsou to ti, kdo měli půdu, která se dala prodat, aby měli peníze na cestu. To znamená, že na tom nebyli nejhůř ani oni, ani jejich region. Těžko prodáte půdu, kterou kypří rakety nebo je obsazená nějakou ozbrojenou bandou. Chudáci, kteří byli opravdu vyhnaní válkou, nedošli daleko. Syrští uprchlíci jsou hlavně v Sýrii, většinou v uprchlických táborech, o kterých se nepíše.

S výjimkou přišli reportéři německého týdeníku Spiegel, když navštívili jeden z nich. Tábor Twahina v severní Sýrii tvoří změť improvizovaných úkrytů z nějakých cárů, starých dek, pytlů, koberečků. Není tam nic, žádné sprchy, žádná elektřina, ošetřovna, škola. Tisíce rodin, které sem utekly z Allepa, Homsu nebo Hamy, vytvořily improvizovaný tábor mimo dosah Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR).

Z louže, ze které berou vodu, kouká cholera, a už se taky začíná šířit mezi dětmi, píše reportáž Spiegelu. Typický osud jim popsal Abdallah Ali z vesnice, kde se opravdu bojuje. Míval 22 ovcí, teď už nemá nic. Domů se vrátit nemůže, ale nemá ani na cestu dál. Otec čtyř synů a pěti dcer, ale s těmi žil před bombardováním, před Islámským státem, před službou v syrské armádě. S těmi, co zbyli, utíkal mnohokrát. Když krátce prožívali vládu „kalifátu“, to ženy raději ani nevycházely z domu. Pak přišli Kurdové, kterým patří i tento tábor. Ali tu žije už rok. Spíš živoří, čtu si v mezinárodním vydání týdeníku, jehož originální reportáž vyšla z 25. srpna.

Spiegel se právem počítá ke světové novinářské elitě, a tak se pochopitelně nespokojil s pouhým popisem ve věci, která teď Německo výrazně rozděluje. Ve věci migrace se postoj veřejnosti vytrvale přesouvá od tábora „zvládneme to“ k táboru, „vraťte je zpátky“. Nejnebezpečnější konflikt je přímo uvnitř konzervativní části vládní koalice, mezi bavorskou CSU, která získala na svou stranu i šéfa zpravodajské služby, a CSU kancléřky Angely Merkelové. Proud uprchlíků sice ustává, letos se snížil na necelou třetinu, ale v zemi jich je přes milion a v opačném směru narůstá podpora extrémistů z AfD. Mění se i poměry v Evropské unii, kde přebrala protiuprchlickou iniciativu Itálie.

Co se s tím dá dělat?

Podle Spiegelu se nabízí desatero úkolů, jak byly posbírány mezi experty na migraci, politickými poradci, námořními záchranáři a pracovníky uprchlických táborů v Sýrii, Nigeru, na Maltě a v Bavorsku.

• Začíná to potřebou více pomoci v táborech na místě. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a země sousedící s konflikty potřebují víc peněz, aby mohly lépe pomáhat těm, kdo opravdu potřebují ochranu a pomoc.

• Tito lidé však nemůžou žít věčně v závislosti. Víc jim pomůže, když se dostanou k nějaké placené práci. Taková místa by měla vznikat co nejblíž u těchto táborů.

• Pokud jde o Evropu, musí začít kontrolou vnějších hranic, přinejmenším zjištěním a ověřením identity těch, kdo je překročí.

• Část uprchlíků čelí náboženskému pronásledování, o ty by se měla Evropa za účasti UNHCR postarat – v uprchlických táborech.

• Je také třeba začít potlačovat příčiny, kvůli kterým prchají ekonomičtí migranti zejména z Afriky. Jednou z nich je predátorská globalizace. Evropským společnostem by se mělo zakázat zaplavovat africké trhy dotovaným laciným zbožím, které likviduje domácí produkci.

• Ohroženým lidem na moři musí Evropa pomoci, to nelze přenechat soukromým společnostem.

• Do Evropy ať migranti vstupují tranzitními tábory, kde budou mít úřady několik týdnů na to, aby posoudily žádosti o azyl. Kdo nevyhoví těmto kritériím, nemá právo zůstat.

• Návrat do vlasti se musí s africkými státy vyjednat, místní vlády potřebují důvod, aby o to stály.

• Například pro Senegal, Gambii či Nigerii mohou jako lákadlo pro takovou dohodu posloužit kvóty pro poskytování pracovních víz.

• Imigrační zákony by se měly upravit v tom smyslu, že ti, kdo byli odmítnuti, ale přišli před nějakým stanoveným datem, mohou zůstat a pracovat.

Tolik Spiegel. Z českého pohledu to může vypadat trochu jinak.

Tady však musím začít trochu ze široka. Jedná se o zahraničně-politiku, ale tu my nemáme. V podstatných věcech se nesmíme dotýkat ani na zem spadlé. Proto ani nepotřebujeme zvláštního ministra pro přikyvování.

Nepřekvapilo, jak k těmto tématům proběhla porada nejvyšších ústavních činitelů v Lánech (chyběl jen dosluhující předseda Senátu Milan Štěch, který se bojí, že by ho prezident Miloš Zeman přetáhl holí). Ve věci afghánské mise nebo oddané příchylnosti k NATO zněla jednohlasně jako gregoriánský chorál. Napadl by mne i posměšnější příměr, když se hlavičky souhlasně kývaly jako u jednodenních kuřátek nad čerstvě objeveným zrním.

O to hlasitěji však musíme křičet tam, kde nedokážeme nic ovlivnit. Uprchlické téma k tomu patří. Tím se vysvětluje nesoulad mezi mírou ohrožení a hlasitostí křiku. Česko migranty nepřitahuje, pokud sem z neopatrnosti vlezou, mají starost hlavně jak se dostat ven. Zachraňujeme lidstvo ve věci, která nám může být jedno.

To nevylučuje, že můžeme mít pravdu. Zcela určitě uděláme pro řešení situace nejvíc, když začneme pomáhat v ekonomickém rozvoji zemím, kde televize (i v každém mobilu) od rána do večera ukazuje bohatství jiných, jen za tou louží, na dosah ruky. Jen dvoje podrážky prošlapeme.

Pokud jde o rozdíly mezi „my“ a „oni“, tady už máme více zkušeností. Naše ekonomika je odírána zhruba stejně, jako ty z rozvojovek. Proto se nikdo nehrne k nám, ale míří k těm, kdo berou i nás na hůl. Ukazuje se, že velkorysá pomoc v podobě přílivu přímých zahraničních investic do země je pouhým poskytnutím práva pracovat za málo a starat se o zisk někoho, kdo o nás až takovou starost nemá. Přesný je postřeh týdeníku Spiegel, že ve zdrojových zemích migrace fungují stejně ničivě jako bída i dumpingové dodávky dotovaného zboží, které položí domácí výrobu.

Jestli chceme něčemu opravdu pomoci, musí to být podpora rozvoje místní výroby pro domácí potřebu, subsistenci. Ale co si tam pak navaří, ať si i snědí. Jestli otevřeme srdce bezcelnímu africkému exportu a podobným nesmyslům, subsistenci jim sežerou investoři. Skoupí pole, vyženou místní farmáře a začnou vydělávat, aby si mohli koupit dům v Londýně.

Taky u nás by se mělo víc myslet na místní lidi. Zaujalo mne, jaký ohlas měla krutá ekonomická argumentace ČMKOS, která se vysmívá tomu, že u nás se mají zahraniční akcionáři nejlíp na světě. Tohle považujete za konkurenceschopnost?

Rád bych si někdy přečet diplomovou nebo aspoň ročníkovou práci z některé ekonomické fakulty, která by pospojovala české extrémy – nejnižší minimální mzda byla jedním z nich – s dominantními vlivy příslušných zájmových skupin. Zatím jsem nikde nic takového nenašel, a přitom jsme extrémisty i v počtech těchto extrémů. Měli jsme nejbenevolentnější herny, nejpozdější zákaz kouření, nejmenší diverzitu zemědělské výroby, nejhojnější a nejnenasytnější exekutory ze všech zemí OECD, a teď třeba kralujeme nejrychlejším růstem cen realit. Výčet by byl bez konce. V tomhle jsme opravdovými premianty.

Málokterá země světa je v tak pevném stisku zájmových skupin. Mají rozum, nechávají nás dýchat, ale ne o moc víc. Jenže i my tím rozvracíme Evropu. Naše kecy možná nikoho nezajímají, ale naše podbízení, například v mzdách řidičů kamionů, už ano. Brexit je reakcí na příliv migrantů do Spojeného království (kterému teď hrozí rozpojení) nikoliv z Blízkého východu, ale z toho ještě bližšího, z východní Evropy. Oni tomu říkají „polští instalatéři“, protože britský nadhled neumožňuje rozlišovat východní domorodce podle barvy pasu, ale patříme tam taky.

Dokud si tedy budeme uchovávat svoji lacinou konkurenceschopnost, budeme vnímáni jako ti, kdo Evropě škodí, a my ji zase budeme vnímat jako nepřítele. Jenže s tímhle nepřítelem se musíme poprat sami mezi sebou. A tady už máme kompetence.

Základem místního štěstí jsou místní banky, pokud možno družstevní, asi i etické, které sbírají místní úspory a pomáhají je nasměrovat do místní zemědělské, potravinářské a jiné výroby, pokud možno taky družstevní nebo vlastněné obcí či zaměstnanci. O tomhle chci mluvit na konferenci Alternativy Zdola a dalších partnerů o lokalizaci a družstevnictví, která proběhne 9. října v Braunově domě v Praze.

Jakmile se zvýší podíl domácí výroby pro domácí spotřebu, sníží se zranitelnost globalizací. Lidé budou mít větší podíl na výnosu hospodaření a méně důvodů hledat štěstí jinde. To platí u nás, jako někde v Africe. Větší podíl na výnosu zároveň zvedne naše sebevědomí, takže si budeme moci dovolit i nějakou tu zahraniční politiku.

Ale začíná to u těch místních bank. Proto u nás nejsou – další český extrém – prakticky možné. Tak je dopřejme aspoň té Africe…