Tato chyba byla opravdu drahá. Evropské vlády zatím poskytly bankám státní pomoc ve výši 1,5 bilionu eur, uvádí Evropská komise v ekonomickém přehledu, kterým doprovází její zprávu o reformě evropského finančního sektoru. K tomu je nutno přičíst obtížně vyčíslitelné, ale v každém případě mnohonásobně vyšší dlouhodobé ztráty hospodářského výkonu.

V posledních dnech před evropskými volbami předložila Evropská komise shrnující zprávu o vývoji reforem ve finančním sektoru, která je zároveň jakýmsi „poučením z krize“ eurozóny a EU. Umožňuje pochopit příčiny událostí, které nás přivedly na pokraj zhroucení světového finančního systému. Stejně jako navazující sled kroků, ze kterých se rodila ucelená reforma.

Nejprve převládaly záchranné práce na pochodu, kdy se často ohýbalo právo a obcházely unijní smlouvy, zakazující státní pomoc finančním institucím. Musely se nahradit předstíráním bilaterární spolupráce, protože hrozil totální rozpad. Ale během následujících let pokročilo také budování skutečných federálních institucí, jako je vznikající bankovní unie nebo - v oblasti státních financí - také stabilizační fond ESM a fiskální pakt. Reforma má komplexní charakter, ne všechno je hotovo, ne vše se zdařilo, ne všude je politická vůle, ale funkční období je u konce a ohlédnutí je tedy namístě.

Klíčovou chybou, která vedla ke krizi, byl fakt, že soukromé instituce byly v integračních snahách mnohem rychlejší než státy, a protože byly často i mnohem větší, měly jistotu, že každý souboj s individuální vládou mohou jenom vyhrát. Mohly si dovolit podstupovat stále extrémnější riziko, protože věděly, že v nejhorším stát banku zachrání penězi daňových poplatníků.

Tato pohodlná pozice se otřásla až ve chvíli, kdy se celý systém začal sypat a také státy musely koordinovat svoji pomoc. Ta zároveň ukázala existenční nutnost společné regulace.

Zpráva o reformách je doprovázena zvláštní zprávou o hospodářských dopadech jak provedených opatření, tak předcházející krize. Stojí opravdu za přečtení. Ukazuje, jak komická je argumentace některých našich liberálů, kteří odmítají cokoliv, co jde za „volný trh“. O tom, jak je trh opravdu volný, vypovídá pár čísel z úvodních stránek zmíněné zprávy. Vidíme tu drastický nepoměr individuálních vlád a velkých finančních institucí.

V letech předcházejících krizi vzrostla celková hodnota aktiv monetárně finančních institucí EU na 45 bilionů eur, to je více než 350 procent HDP celé unie. Každá z největších evropských bank měla aktiva přesahující bilion eur.

Pro zajímavost, český HDP je asi 3,9 bilionu korun, což je nějakých 0,14 bilionu euro. Velká evropská finanční instituce tedy operuje aktivy mnohonásobně převyšujícími veškerou produkci zboží a služeb v ČR. Bez našeho zapojení do funkční evropské integrace nepadá soutěž rovného s rovným vůbec v úvahu.

Pokračujme dál. Když se tento systém začal hroutit, začaly být státy dobré. Během let 2008 až 2012 evropské vlády poskytly státní pomoc v celkové výši 1,5 bilionu eur (přes deset českých HDP). Vedle toho vznikly obrovské výpadky hospodářského výkonu, jejichž hodnota se může dlouhodobě přiblížit 6 – 12,5 bilionu eur, to je polovině až celému HDP EU v roce 2008 (dalších 50 až 100 ČR). Vypařila se také značná část majetku domácností, zejména ve chvíli, kdy se propadla tržní hodnota domu a zmizela šance pokrýt jím hypotéku. Přibylo skoro 10 milionů nezaměstnaných. Ve Španělsku a Řecku je nezaměstnaná polovina mladých lidí.

Obrovská aktiva finančních institucí byla většinou fiktivní, šlo především o řetězce finančních operací, které se zcela odtrhly od reálné ekonomiky. Banky se přesunuly od své původní funkce, kterou je zprostředkování vkladů do investic pro výrobu a služby, na vytváření zisku ze spekulací. Ale teď nechme stranou, prohlédněme si výsledný účet.

Mezi 1. říjnem 2008 (zpráva o zhroucení Lehman Brothers, kterou ta začalo naplno) a 1. říjnem 2013 Evropská komise přijala více než 400 rozhodnutí o povolení státní pomoci finančnímu sektoru. Ten měl několik podob. Z toho rekapitalizace bank a odkup aktiv stály 591,9 miliard euro (to je 4,6 procenta HDP EU roku 2012).

Další pomoc představovaly státní záruky a další formy podpory likvidity (peníze místo bezcenných cenných papírů). Ty dosáhly svého vrcholu roku 2009, kdy vystoupaly na 906 miliard euro (7,7 procent HDP EU 2012). Naštěstí nakonec nebyly v takovém rozsahu nutné, opatření zabrala a riziko ustupovalo, takže roku 2012 už činily jen 534,7 miliardy euro (4,14 procenta HDP EU). Tento systém záruk byl nebezpečný (platily by se, kdyby to nevyšlo), ale úspěšný. Hodnotu této solidarity členských zemí (my jsme se dlouho kroutili) ukazuje fakt, že zatím byly skutečně využity jen 2 miliardy euro.

Ale peníze z veřejných fondů se valily do ohrožených bank i jinudy. Evropská centrální banka a centrální banky členských zemí podnikaly nákladné měnové operace. Nejdůležitější LTRO poskytla tříleté peníze (proti nijak zvlášť cenným papírům) za 1 bilion euro. Peníze běhaly sem a tam, takže je důležitý čistý přísun hotovosti – ten činil do února 2012 asi 520 miliard euro.

Ztráty hospodářského výkonu se vyčíslují obtížněji. Vycházejí z úvahy, jak by se asi HDP vyvíjel, kdyby nedošlo ke krizi, a to se pak porovná se skutečnými čísly. Důležitou složkou výpočtu je pak odhad, jaká část ztráty ekonomického výkonu se časem přirozenou cestou vyrovná a o co přicházíme trvale. Zpráva cituje řadu pokusů mezinárodních ekonomických týmů, jak se s tímto úkolem poprat. Fakt je, že HDP EU z roku 2013 je nižší než v roce 2008 (jako v Česku). Je tu tedy ztracená sedmiletá epizoda.

Konečné náklady ztraceného výkonu EU v důsledku krize tedy neznáme, ale odhady jsou. Současná hodnota kumulativních ztrát produkce v celé EU dosahuje 50 až 100 procent HDP EU z předkrizového období, to je 6 až 12,5 bilionu euro. Nebo i víc podle některých autorů.

Ale HDP nabízí velice nedokonalý obraz životní úrovně a neodhaluje také rozdíly v distribuci dopadů krize. Na někoho dopadla hůře, jiní to nepocítili nebo dokonce vydělali. A jiné statistiky ukazují, že většina výnosů mířila k hornímu jednomu procentu nebo dokonce zlomku tohoto procenta, zatímco dole jsou ti, kdo to všechno platí, byť třeba jen nižší životní úrovní, neadekvátními pracovními příjmy a rostoucími životními náklady.

Poučení tady je:
Jedině solidární akce evropských států dokázala čelit integrální síle deregulovaného finančního sektoru a postupně vracet hru z neregulované divočiny na nalajnované hřiště. Tvrzení, že trh vyřeší vše, je nesmírně nákladnou iluzí. Platí ji i lidé, kteří mají pocit, že se jich EU netýká a nemohou nic ovlivnit.

Mýlí se, teď je ta chvíle, kdy snad mohou. Teď si mohou vybrat, zda zvolí někoho, kdo jim bude nadále bezostyšně obracet kapsy, nebo ty, kdo respektují realitu a podporují prohlubování evropské integrace. A protože hlavní jsou lidé, jde o to, aby šlo zároveň o obnovu sociální spravedlnosti, principu, který je součástí evropských tradic.

Jiří Paroubek