Zejména při poměrném volebním systému jsou běžné povolební koalice. Někdy je to nutnost, někdy pragmatický kompromis. Povolební jednání o koalici jsou pro každou politickou stranu maturitou. Teorie koalic říká, že stabilní jsou ty vlády, které se opírají o nejmenší možnou většinu sestavenou ze souvislé části politického spektra. Nedodržení této zásady vede ke štěpení koalice i stran, které ji uzavřely. Koalice s nadbytečnou podporou jsou nestabilní – jako současná vláda. Nejstabilnější je většina jednoho hlasu. Maturitu složí ta strana, která vstoupí do koalice a po dobu volebního období se nerozpadne (čímž zůstane zachována i koalice). Povolební koalice zkrátka mají za určitých okolností smysl.
V české politice se ovšem uhnízdila praxe předvolebních koalic. Odůvodnění měla snad v době po politickém převratu, dnes už ale smysl nedává. Pokud mají strany stejnou politickou filozofii a chtějí dosahovat cílů stejným způsobem, proč se nesloučí? Svou existencí zbytečně tříští politické spektrum. Když se zeptáte předvolební koalice, proč se strany nesloučily, budou se vymlouvat, že mají na některé věci různý názor. Předvolební koalice jsou ale jednou z příčin nevěrohodnosti české politiky. Co říkají voličům?
Zaprvé, asi někdo netrpělivě potřebuje mandát, aniž by si to odpracoval. V zastupitelské demokracii musí mít politik napřed podporu voličů a až pak je může reprezentovat v parlamentu. Předvolební koalici jde o křesla, nebo o program? Jde jí o moc, nebo o zastupování voličů? Když nikoho nezastupuje, jak může vykonávat mandát? Založit skutečnou stranu trvá obvykle deset let. Za tu dobu si vybere a připraví své politiky. Předvolební koalice vycházejí z opačné představy: napřed získat mandát, až pak se začne vymýšlet politika. A když se zviditelní, tak se snad nakonec najdou i voliči.
Zadruhé, předvolební koalice deklaruje, že na programu nezáleží; stejně má v úmyslu dělat si, co chce, bez ohledu na voliče. Politický program není seznam úkolů, mezi nimiž by se dal najít průnik nebo společný jmenovatel, je to způsob uvažování o politice. Politika se nedá matematicky modelovat, ale kdyby platilo, že věrohodnost strany se dá vyjádřit koeficientem pravděpodobnosti, pak u koalice dvou stran se pravděpodobnost násobí, takže věrohodnost koalice je vždy menší než věrohodnost každého člena. Jinak řečeno: pro voliče je jedinou zárukou filozofické zakotvení strany. Předvolební koalice žádné zakotvení mít nemůže.
Zatřetí, volební zákon stanoví pro koalice zvýšené kvorum. Některé strany se ho pokoušejí obejít tím, že vytvoří fiktivní volební seskupení, takže pro ně navenek platí běžná hranice jako pro jednu stranu, ale jedna strana to není. Když takoví politikové chtějí voliče napálit už před volbami, bylo by naivní předpokládat, že po volbách se (v případě úspěchu) budou chovat mravněji. Předvolební koalice je podvod na voličích.
Máte, řekněme, číslo na dva kamarády. Napadlo by vás, že když vytočíte průměr z obou telefonních čísel, že se lépe dovoláte oběma? Když dá volič hlas předvolební koalici, dosáhne stejného výsledku. Udělal by lépe, kdyby k volbám nešel.
Česká politika potřebuje věrohodnost a stabilitu. Předvolební koalice k nim ale nevedou. Jsou selháním politických stran, přiznáním, že zúčastněné strany jsou zbytečné, že nemají důvod dál existovat.
Strana, která roste a vyvíjí se, má jasný ideový půdorys, koalice nepotřebuje. Potřebuje čas na studium, na přípravu svých politiků. Politika je běh na dlouhou trať – musí uvažovat v perspektivě desetiletí. Příprava politiků je jedním z klíčových úkolů strany. Vybavit své kandidáty znalostmi a zkušenostmi, upevnit vnitřní zásady, které ani v politice nelze překročit, a ověřit si smysl pro férovou hru trvá pět až šest let. Co se kandidát nenaučí před vstupem do politiky, na to už pak nebude mít čas. A nejspíš ani vůli a pokoru.
Skutečné strany, které přemýšlejí na desítky let dopředu, neuzavírají předvolební koalice.
Jiří Payne