Výměny ministrů či dalších členů vlády jsou u nás v posledních dvou desetiletích na denním pořádku a nikoho už ani nepřekvapují. Důvodů těchto turbulencí je jistě mnoho a aktuálně nás s nimi vždy seznamují kvalifikovaní komentátoři, politici, politologové či jiní odborníci. Do dlouhé řady těchto povolaných si netroufám a ani nechci vstupovat. Domnívám se ale, že v mozaice hodnotících kritérií úspěšnosti práce ministrů má svoje místo i způsob nastavení rozhodovacích a poradních mechanismů. Je také jasné, že demokratické orgány fungují v každé době na trochu jiných principech a s jinou strukturou.

Půjdeme-li zpět dějinami naší demokracie a budeme-li chtít porovnávat porovnatelné, zůstanou ve hře pouze dvě období, tzv. první republika a současnost od roku 1989. Proč? Dobu mezi roky 1948 a 1989 musíme logicky vynechat, protože tehdy šlo o podivnou podobu demokracie, kdy ministři byli odpovědní nikoli voličům, ale především stranickým aparátům a tehdejší „voliči“ nemohli politickou strukturu společnosti změnit ani při samotných volbách. A necelé tři roky po druhé světové válce byly sice obdobím demokratickým, ale vzhledem k předchozím (okupačním) i tehdy aktuálním problémům i krátkému časovému období nelze tuto dobu pokládat za koncepční a stabilizovanou.  


Při jednom z mých knižních inspirativních výletů do historie mě zaujala skutečnost, že v období tzv. první republiky fungovaly jaksi „nad“ ministerstvy poradní orgány, které byly složené z odborníků různých profesí a tyto orgány zpracovávaly různé koncepce a doporučovaly ministrům řešení stávajících záležitostí a problémů. Tyto orgány jmenovala vláda a ministři nemohli bez přímé spolupráce s těmito orgány fungovat. Na stránkách publikace autorů Dr. Prokopa Bureše a kpt. Jana Plichty SPORT A TĚLESNÁ KULTURA V ČSL. REPUBLICE A CIZINĚ, vydané v roce 1931 v Praze jsem například četl:

Nařízením vlády republiky Československé ze dne 12. listopadu 1920 byl zřízen Poradní sbor pro tělesnou výchovu. Vláda rozhodla, že bude mít 20 členů v tomto složení: 4 zástupcové Ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, 2 zástupcové Ministerstva národní obrany, po jednom zástupci Ministerstev školství a národní osvěty, sociální péče, pro sjednocení zákonodárství a organisace správy, úřadu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a Ministerstva zemědělství, dále po jednom zástupci profesorského sboru filosofické fakulty university Karlovy neb jiné tuzemské university, sborů docentů tělocvičného kursu (v budoucnu tělovýchovného ústavu), Pedagogického ústavu Jana Amosa Komenského, Československé obce sportovní, Československé obce sokolské, Svazu dělnických tělocvičných jednot československých, Tělocvičné sekce Ústředního spolku českých profesorů a České eugenické společnosti.

Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy byl povinen tyto členy jmenovat a zároveň měl právo požádat vládu o odůvodněné rozšíření tohoto orgánu.

V jednacím řádu tohoto poradního sboru byly vytčeny mimo jiné tyto zásady:

• Poradní sbor připravuje ideový podklad působnosti odboru pro tělesnou výchovu ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a podává posudky a návrhy o všech otázkách tohoto rázu.

• Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ustanovuje pro poradní sbor tajemníka, který spravuje agendu poradního sboru a sestavuje s předsednictvem program schůzí.

• Poradní sbor může zřizovati komise ze svých členů a případně kooptovaných odborníků.

• Všem jednáním poradního sboru musí býti přítomen úředník ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, který není členem poradního sboru.

Poradnímu sboru pro otázky tělovýchovné byly dány rozličné úkoly, jichž se zhostil tím, že vypracoval:

• Návrh zákona o a) povinné tělesné výchově, b) na zřízení státního tělovýchovného ústavu, c) hřištích a cvičištích.

• Návrh, jak zakládati a vybavovati hřiště a cvičiště.

• Návrh, jak zlepšiti pěstění koupání a plování mládeže.

• Zásady o propůjčování státních tělocvičen spolkům tělovýchovným.

• Dobré zdání o škodlivosti fotballu na mládež.

• Posudek o zřízení státního cvičiště pro lehkou atletiku na Strahovských lomech v Praze.

• Posudek o úpravě zkoušek pro plavčí mistry.

• O způsobilosti tanečních mistrů k vedení tělesné výchovy.

• Vyjádření o státních kursech pro výchovu cvičitelů tělovýchovných organisací.

• Návrh, jak reformovati tělocvik na učitelských ústavech.

• Návrh na zavedení jedné hodiny tělocvičné denně na školách měšťanských a středních.

• Vyjádření o instituci školních lékařů s hlediska těl. výchovy.

Uvedené řádky mě přinutily k jednoduché komparaci. Poradní orgány ministrů existovaly tehdy a existují i dnes, jsou mezi nimi ale poměrně významné rozdíly. Tehdy je vytvářela vláda a byly pro ministry závazné. Už od počátku musela tedy panovat demokratická shoda nad složením těchto poradních sborů. Všechny návrhy (nejen zákonů) tak procházely diskuzí a oponenturou už v průběhu svého vzniku v poradním sboru, protože ten byl složen z celé řady odborníků z různých odvětví. Ministr tak již dostával na stůl „zrno oddělené od plev“. Tehdejší vláda tím brala na sebe větší odpovědnost, což mohlo na jedné straně ulehčit ministrům práci, na druhé je to mohlo trochu svazovat v kreativním rozletu.


Dnes si většinou ministři vytváří poradní orgány sami a nezpochybňuji, že někdy jistě fungují efektivně a dobře plní svoji hlavní úlohu, jindy ale mohou být jmenovány pouze naoko. Ministr se samozřejmě nemusí poradními hlasy řídit, ale měl by jim alespoň naslouchat. Často je však ignoruje záměrně a poradní sbor dává ministrovi jen jakési „požehnání“ jeho názorů. V jiných případech může být poradní sbor záměrně složen jen ze známých a populárních osobností a sloužit zejména k pozitivnímu ovlivnění veřejného mínění o instituci. Výjimkou nejsou ani případy, kdy ministr poradní orgán na začátku svého volebního období iniciativně jmenuje, čímž vytváří zdání, že chce a bude rozhodovat po široké odborné diskuzi, ale již po krátké době tento poradní orgán ani nesvolává, natož aby bral jeho doporučení vážně.   

Čtenář zajisté chápe, že nijak nehodnotím, nikoho k ničemu nenabádám, ale pouze předkládám fakta.  Hérakleitos mě naučil, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, a proto vím, že situaci před sto lety není dnes možné kopírovat, je možné se jí pouze inspirovat. Přesto se mi do hlavy vkrádá otázka, zda právě i tehdejší struktura poradních orgánů ministrů neměla sloužit k tomu, aby se ministři nemuseli od prvního dne obávat o své posty a mohli po celé volební období koncepčně pracovat. Období první republiky bylo kratší, než současné období od roku 1989, přesto se domnívám, že v například v oblasti sportu se jim podařilo koncepčně a organizačně daleko víc, než nám nyní.