Není žádným tajemstvím, že ČR má díky historickému vývoji v oblasti tělovýchovy a sportu jenom ve dvou nejvýznamnějších sportovních organizacích –České unii sportu (bývalý ČSTV) a Sdružení sportovních svazů ČR (bývalý Svazarm) těchto „agentur na regionální úrovni“ více než dvacet tisíc ve formě tělovýchovných jednot a sportovních klubů.
ČR tak v rámci EU patří k zemím s největší hustotou základních článků pořádajících sportovní akce na masové, výkonnostní i vrcholové úrovni. Z hlediska financování sportu ze státního rozpočtu je však zcela naopak a zcela nelogicky v EU prakticky na posledním místě.
Od roku 2006 právě financování tělovýchovných jednot a sportovních klubů zaznamenává neustálý pokles. Tyto základní články českého sportu přišly v uplynulých letech o investiční prostředky na obnovu a rozvoj regionální sportovní infrastruktury díky zrušení celého investičního programu bez náhrady. V oblasti provozu a údržby zase přišly o peníze z výnosu loterií, včetně výnosů Sazky, to vše v řádu miliard Kč ročně.
Posledním hřebíčkem do rakve byla potom změna metodiky financování sportovního prostředí za ministra Dobeše, kdy začaly peníze do sportu putovat nikoli přímo do základních článků, ale prostřednictvím sportovních svazů, které zejména u tělovýchovných jednot složených ze sportovních klubů začleněných do více sportovních svazů nejsou schopny finanční prostředky do základních článků distribuovat.
Je logické, že sportovní hnutí po nástupu ČSSD do čela nové vlády očekávalo radikální a zásadní obrat ve financování sportu zejména v těch nejnižších článcích sportovního hnutí, protože všechny předchozí vlády ČSSD tak pravidelně činily.
Velké očekávání v základních článcích českého sportu vzbuzuje už příprava státního rozpočtu na rok 2015. Dosavadní informace o přípravě reformy financování českého sportu a zejména poněkud zvláštní postoj vedení Českého olympijského výboru k financování sportu na regionální úrovni vzbuzuje značnou nervozitu a vyvolává vrásky na tvářích statisíců dobrovolných funkcionářů, trenérů a dalších dobrovolníků, díky kterým mohou v našich městech sportovat naše děti a mládež.
Předseda ČOV usiluje jednak o to, aby ho stát, pokud možno zákonem, uznal jako hlavní sportovní autoritu v ČR a snaží se strhnout veškeré rozhodovací, reprezentativní a všechny ostatní kroky celého sportovního hnutí na ČOV.Usiluje tak i o to, aby ČOV rozděloval i tok peněz do sportovního hnutí.
Současně však zásadně odmítá přímé financování základních článků českého sportu.Argumentuje přitom státy, kde tomu tak opravdu je (např. Itálie), ve kterých však k tomu došlo za zcela jiných historických okolností a vývoje sportovního hnutí. V těchto státech na rozdíl od ČR vlastní a provozuje sportoviště a sportovní zařízení na úrovni obcí a měst téměř výhradně municipalita
Je sice pravdou, že situace se v řadě míst v ČR situace již mění a municipalita v některých městech a obcích už má ve vlastnictví a správě řadu sportovišť, ale převážnou většinu sportovních zařízení vlastní tělovýchovné jednoty a sportovní kluby. Jenom v roce 1999 Poslanecká sněmovna P ČR svým rozhodnutím v rámci Zákona o majetku státu převedla z institutu tzv. trvalého užívání do majetku tělovýchovných jednot a sportovních klubů majetek za 4,5 miliardy Kč.
A tak odkaz předsedy ČOV na to, aby sport v základních článcích financovaly obce a města je sice logický, ale nereálný. Děje se tak spíše výjimečně, neboť většina měst a obcí nemá prostředky ani na potřebné sportovní vybavení škol (dodnes je asi jedna třetina základních škol bez tělocvičen nebo s tělocvičnami nevhodnými pro TV), takže nepodporují ani činnost tělovýchovných jednot a sportovních klubů, a to navzdory příjmům z loterií, které používají na jiné účely než na podporu sportu.
Značné obavy vzbuzují i názory současného předsedy podvýboru PSP ČR pro sport Holečka z Hnutí ANO, který z naprosté neznalosti a v naprostém rozporu s realitou tvrdí, že peníze z českého sportu prý utíkají dírami právě v základních článcích sportu na regionální úrovni. Pan předseda by se měl občas zvednout ze svého plyšového poslaneckého křesla a podívat se do vesnických jednot a klubů. Zjistil by pravý opak. Zdroje do těchto základních článků zpravidla ani nedoputují, a pokud v nějakém omezeném množství ano, musí neplacení dobrovolníci rozhodovat, jestli z toho minima zaplatí energie, vodu či nezbytné opravy anebo dresy pro žáčky či jejich dopravu na soutěže.
Snad to odpovědní vládní i parlamentní činitelé pochopí a místo neustálého navyšování např. podpory nijak nedefinovaných tzv. mezinárodně významných sportovních akcí, mezi nimiž je i řada komerčních aktivit privátních subjektů, které možná s trochou nadsázky používají státní prostředky na startovné či odměny zahraničním sportovním hvězdám a multimilionářům, nebudou ochotni naslouchat úpěnlivým výzvám zástupcůTJ a SK, je pravděpodobné, že se mohou začít připravovat nejrůznější rebélie, a to s podporou vedení obou nejvýznamnějších tělovýchovných organizací.
Všichni si totiž velmi dobře pamatují znění koaliční smlouvy této vlády, v níž základním sportovním článků mimo jiné slíbila:
- Budeme motivovat k vytváření finančně dostupných sportovně-rekreačních programů v rámci mimoškolní činnosti.
- Chceme stabilní prostředí financování sportovních klubů s důrazem na práci s mládeží, prostředí podporující spolufinancování sportovních činností.
- Podpoříme občanská sdružení, spolky, neprofesionální organizace působící v oblasti sportu a tělovýchovy a jejich transparentní financování ze státního rozpočtu.
Takže páni ministři, míč je teď na vaší straně hřiště …..