1.     Vyhodíme-li toto téma dveřmi, vrací se oknem. Právě mám před sebou dva články Karla Schwarzenberga, který v nich lobbuje, aby se na Malostranské náměstí vrátila socha maršála Radeckého (Lidové noviny 18.8. a Hospodářské noviny 11.2. 2020). Popud k výstavbě tohoto monumentálního pomníku vznikl v době, kdy nástup absolutismu násilně ukončil „jaro národů“ 1848, a Rakousko se vracelo do dusných let kancléře Metternicha, který vládl pomocí policie, sítě donašečů, teroru, byrokracie a cenzury. Pomník Radeckého je připomenutí věčné paměti tohoto hanebného historického okamžiku. Propagátoři obnovy tohoto pomníku nemohou si být  nevědomi toho, že je to varovné memento lidem, kteří si myslí, že zdrojem státní moci je – lid.

Je samozřejmé, že jeden z prvních zákonů Československé republiky se týkal odstranění rakouských památek, které jsou v rozporu s ideou demokracie a národní svobody. V duchu tohoto zákona tehdy skupina pražanů–republikánů shodila také Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Zastavme se ještě na chvíli u tohoto, jak se mylně zdá, již vyřešeného případu. S trochou ironie můžeme říct, že to za Habsburky odnesla Matka Boží. Ona, koneckonců, za Habsburky nemůže – do hry ji zatáhli císařští generálové, kteří si ji namalovali na vojenské korouhve, když táhli proti českým kacířům. Je to opravdu hrubě utilitární pojetí Bohorodičky, kterou – Neposkvrněnou! –  si otrlí kyrysaři dokonce dovolili nazvat svojí matkou. Katoličtí vojevůdci a preláti to přece jen s tím zatažením matky Boží do hrubých světských záležitostí přehnali; jestliže si mysleli, že tím zastřou mocenskou a kořistnickou povahu své války, velice se mýlili. Je těžké si představit, že se rodička Spasitelova přimlouvá u svého syna za to, aby byl Magdeburg (Panenský hrad, tedy město jí zasvěcené), hnízdo protestantských zmijí, rozmetán, spálen, vypleněn. Dokonce i Hans Grimmelshausen, autor nejznámějšího německého barokního lidového románu, otrlý kronikář třicetileté války, byl zděšen způsobem, jakým císařský generál Tilly padesátitisícové město obrátil v popel a dým.
 
2.    Schwarzenbergova argumentace je průhledná – za prvé chce zaútočit na  vlastenecké city Čechů tvrzením, že Radecký byl rodem Čech, za druhé tím, že to byl náš největší vojevůdce (Žižku odepsal tím, že nevelel řádné armádě, jen hrstce fanatických partyzánů – „lupičů a žhářů“, jak se vyjádřil jeden z jeho předků), za třetí, že války, v kterých si Radecký vysloužil zlaté ostruhy, se nedají měřit dnešními měřítky – byla to, holt, doba monarchů a Radecký bojoval jako věrný poddaný svého císaře. Vidí-li v něm pan Schwarzenberg „velkého vlastence“, pak tato charakteristika nemá nic společného s češstvím, ale je jen a jen výrazem oddanosti císaři a rakouské říši. Majiteli několika zámků a polností v Rakousku a v Čechách nezazlívám, že ve svých vystoupeních a počinech zarputile hájí své šlechtické předky a jimi vyznávanou katolickou církev – to dovedu pochopit, protože noblesse oblige, šlechtictví zavazuje, a běda tomu, kdo by nebyl hrdý na své předky, běda, kdo by je nectil, když nejde o slávu nabytou vlastní prací, ale  právě jen tím děděním.

Budiž. Ale kámen úrazu je v tom, že tato závaznost nese s sebou  schvalování, propagování a velebení i všech těch starých pořádků, se kterými se nová, demokratická přítomnost nemůže smířit. Nasadí-li si kníže číro, vůbec se tím nezříká svých předků ani svého postavení, majetku a moci. Nestává se tím demokratem. Potomek starobylého německého rodu nás nabádá, abychom ctili společenské poměry minulých dob – ty jednou byly, a nemá prý smysl se nad nimi rozčilovat. Ale lidé, kteří ctí své předchůdce – dignité du peuple oblige, také lid má svou důstojnost, která zavazuje –, nemohou zapomenout, kolik to naše předky stálo krve, potu, hrůzy, než se postupně podařilo změnit režimy udržované slavnými generály, všemi těmi Radeckými, Windischgrätzi, Laudony, Hötzendorfy. Oslavujme ty, kteří se zasloužili o sociální a národní svobodu, kteří postupovali namáhavě, klopýtavě, krok vpřed několik kroků zpět, jak se stalo v roce 1848. Připomeňme, že tehdy u zrodu pomstychtivého absolutismu stál Felix Schwarzenberg. Jeho vzdálený příbuzný dnes připomíná básničku Svatopluka Čecha, kterého těšil český původ Johanna, Josefa, Wenzela, Antona, Franze, Karla Radeckého. Buď jak buď, kdo se chce dovědět o Čechově vztahu k vlasti a k dějinám lidstva, ať si raději čte v Písních otroka nebo v jiných jeho básních.
   

Masarykova republika postavila na místo Radeckého bombastického pomníku, jenž dokazuje maršálovu suverenitu tím, že stojí na hlavách sedmi vojáčků, prostou sochu sedícího učence–historika, který se zasloužil o to, že seznamoval francouzskou veřejnost s tragickými osudy národa, odsouzeného rekatolizací a germanizací k vymření, i s jeho vítězným bojem za první světové války. Nacisté dali sochu Ernesta Denise (1849–1921) ihned odstranit, a památník Radeckého znovu neinstalovali na původní místo, protože nechtěli připomínat vojenské činy starého Rakouska – Hitler považoval Rakousko za německou Ostmark, která se musí vrátit do lůna Říše, a Habsburky opovrhoval.
                                                                   

3.    Postavíme-li někomu pomník a díváme-li se pak na něho zdola nahoru, netroufneme si ptát se po jeho osobních, soukromých vlastnostech. Pochopitelně to po lobbistovi Karlu Schwarzenbergovi nežádáme. Ale můžeme se poohlédnout po autentickém svědectví Franze Grillparzera (1791–1872), kterého titul dvorního básníka zbavuje podezření, že by si slavného vjevůdce nevážil. A přece, když ho Radecký v září 1849 jako autora oslavné básně přijal, básník není ve svém deníku k maršálovi nijak vlídný. Poznamená si, že ho oslavenec objal, políbil a dokonce i zaplakal dojetím nad ódou, ale návštěva v Grillparzerovi nevzbudila žádný příjemný dojem: „Považoval jsem ho za pravého muže, ale nyní ho musím, nehledě na vděčnost za jeho zásluhy, považovat za chytráka, který všechno, dokonce i poezii, využije ke svému prospěchu.“ Možná právě tato vlastnost je i u zdroje jeho vojenských triumfů. Ani své vojáky neviděl jinak, než prizmatem své posedlosti a vypočítavosti. Koho by pak udivilo, že i stromy v parku dal vysázet podle vzoru bojových formací. (Omlouvám se panu Schwarzenbergovi, že na závěr ocituji lidovou charakteristiku, kterou generálovi udělili čeští vojáci: „Jenerál Radecky, to je velký pán, kosti dal vojákům, maso sežral sám.“)
   

Parta politiků na Praze 1 prý již instalaci pomníku schválila. Chtějí asi vejít do dějin jako napravovatelé škodlivých zásahů, kterými První republika chtěla symbolizovat novou éru. Tak se místo Masarykova demokratického hesla Odrakouštit! naplňuje heslo opačné – Porakouštit! Jako když chcete otáčet kolem dějin zpět. Je to plně v duchu podivného temného mraku, který rozjásané davy v listopadu a prosinci 1989 nebyly s to postřehnout. Čeho se ještě dočkáme? Kdo přijde po Marii Terezii? Josef II. to jistě nebude, toho pan Halík, kněžská a teologická autorita polistopadové éry, přirovnal ke Stalinovi. Tak ten to má už sečtené. Že by Ferdinand Dobrotivý? Naši monarchisté mu v příznivé chvíli zasvětili literární soutěž a na jeho počest v pravém austriáckém duchu prováděli na Tři krále merendy před Matyášovou branou. Pomohlo by to? Asi ne, vzbudili by odpor těch pravých rakouských vlastenců, jejichž předkové pětapadesátiletého panovníka přinutili k abdikaci, aby uvolnil místo osmnáctiletému Franzi Josephovi.
   

Kdyby někdo Grillparzerovi tvrdil, že Feldmarschall Graf Johann Wenzel Radetzky von Radetz je Čech, velmi by se podivil. Když v revolučním roce 1848 slyšel, že Češi se hlásí o svá národní práva, ušklíbl se, že Češi přece nemohou mít žádná národní práva, protože jsou pouze nevyspělou etnickou skupinou, nemají jazyk, pouze idiom. O tom, jakou má představu o Češích, se dočteme v jeho deníku: „Přišli zedníci s motykami a lopatami, učedníci, lidé s mozoly na rukách, neotesaní, jednoduší, dotěrní, to jsou Bémové.“

4.    V Praze 6, ovládané představiteli pravicových stran, kteří už nevědí, jakým co nejnápadnějším způsobem by dali najevo svou oddanost Rakousku, monarchii, katolické církvi, 20. října  slavnostně odhalili 5 metrů vysoký a 6 tun vážící předmět, který má představovat pomník císařovny Marie Terezie. Vlastně to není socha, připomínající divákovi podobu oslavované osobnosti, spíš výrobek designéra, který se zabývá modelováním užitných předmětů, průmyslových objektů a přístrojů různého druhu – od lžičky a pohovky až po lokomotivu a letadlo. Výtvarník si nelámal hlavu nad podobou císařovny, která, přestože byla žena a požehnaná matka patnácti dětí, předčila nejednoho ze svých předchůdců a následníků počtem vedených a prohraných válek i svým obdivem k mistrům válečného řemesla. Nač se snažit vystihnout hřmotnou ženu protáhlé tváře a velkého nosu, stačí dobře vyleštěná a hladce opracovaná podoba hlavy a figury zbavené jakéhokoli detailu. Vskutku skvělý nápad. V jedné věci se ovšem konšelé Prahy 6 císařovně nezavděčili – když už jí stavěli pomník, tak proč před nedůstojným výjezdem z Brusnického tunelu, a ne před památkovým úřadem chráněnou Invalidovnou jako objektem, kterým se císařovna vepsala do dějin architektury hlavního města?

Slyším námitku: její osobní podíl připomíná především přestavba Hradu – malebný soubor budov, ulic, náměstí, který vznikal po staletí, nahradila vojensky jednotvárnou řadou budov hodících se pro úřední a administrativní účely. Námitku nelze vyvrátit, ale Invalidovna je objekt, který nesmazatelně nese její osobní punc. Císařovna si totiž uvědomila, že opakované a dlouho trvající války si vyžadují nejen tisíce padlých (což o to, ti se pochovají a je klid), ale naživu zůstává také několikanásobně větší počet zmrzačených. Co s těmi zástupy ubohých lidských trosek se zohavenou tváří, bez nohou a rukou, co s těmi invalidy neschopnými se o sebe postarat? Mají se jen tak potulovat po městech a vesnicích, odkázáni na milost náhodných dárců? Ona je přece osvícenou panovnicí a osvícený je také její veliký rival, který ji připravil o Slovany osídlené Slezsko. Ona sice není tak osvícená, jako Friedrich Wilhelm, který se kamarádí s neznabohem Voltairem, ona zůstává věrná církvi a na svých cestách se neopomene pomodlit v každém výstavném kostele, v každém klášteře, kolem kterých přehrčí kola jejího kočáru. Příkaz postavit daleko za městem obrovský dům, ve kterém najdou útulek veteráni jejích válek, má v sobě opravdu něco osvíceného.

Ale není to osvícenství, které zahání pověry a předsudky, není to vláda rozumu usilující o nápravu nevědomosti, bídy a válek. Na svou armádu si císařovna nenechá sahat změkčilými utopisty, je hrdá na svůj militantní Řád (Militär–Maria–Theresien–Orden), jehož věhlas podpořený šlechtickým titulem a finančními odměnami bude neobyčejnou pobídkou jejím vojevůdcům, vznešeným kavalírům i profesionálním válečníkům. Řád, který předčil všechna rakouská vyznamenání a který zahynul přirozenou smrtí až v 30. letech minulého století, si na svou hruď připnul také „náš“  Radecký a také ruský generál Suvorov, jeho učitel. Řeklo by se, svůj k svému; císařovnu s polním maršálkem spojoval obdiv k Marsovu krvavému řemeslu. Marii Terezii musíme ovšem přiznat, že dovedla zapojit rozum, kalkul, praktický smysl do všeho – nejen do bojového řádu, ale i do správy posledního útulku obětí jeho oslavovaných vojevůdců. Její osvícení – a to platí i o Friedrichovi, pruském mistrovi Marsova řemesla – nesahalo na samy kořeny bídy, pověr a válek, ale na dobře fungující válečnou mašinérii a na racionálně organizovaný stát schopný mít své poddané bezpečně pod kontrolou.
      
5.    Pomníky, které naši austrofilové obnovují a vystavují, mají přímou nebo nepřímou vazbu na války z dob, kdy vojenská agrese, dobývání cizího území, dělení kořisti, rvačky o dědictví, masakry, rabování a krádeže byly neodlučitelnou součástí vlády posvěcených i neposvěcených císařů a králů. Vezmeme-li v úvahu, že v dobách Marie Terezie, kancléře Metternicha, maršálka Radeckého a Franze Josepha umíraly na válečném poli statisíce českých mužů, pak pomníky na počest jejich slávy jsou současně i pohanou a urážkou bezejmenných obětí jejich vůle–zvůle.
  

Jméno Franze Josepha se v tomto výčtu neobjevuje nadarmo. Nevím, kdo rozhodl o tom, že se do Pantheonu Národního muzea mají vrátit bysty rakouského císaře a jeho ženy, které byly odtud odstraněny na základě jednoho z prvních zákonů Československé republiky. Na jakou tradici navazuje porušení tohoto zákona? Na zákony Rakousko–Uherska? Na situaci, která vznikla po Mnichovském diktátu za Druhé republiky? Nebo na euforii všeobecné rehabilitace skutečných i domnělých křivd, způsobených nejen „zločinnými“ komunisty, ale i „historickými omyly“ Masaryka a Beneše, zakladatelů demokratického Československa?
 
6.     Závěrem si jen připomeneme několik stručných historických dat. V pobělohorské době odvedenci z devastovaného Českého království tvořili 9 % rakouské armády, v době Marie Terezie se tento počet vyšplhal na 20 %, v dobách generála Radeckého již války pohltily 20 % českých, moravských a slezských mužů, a tato kalvárie smrti a utrpení kulminuje první světovou válkou, kdy císař Franz Joseph poslal na smrt 910 000 mužů českého národa. Tak došlo k demografické poruše, která ani dnes ještě není zcela vyrovnána, zahlazena, anulována.
   

Nedopustil-li se sám císař pán vyvoláním dosud nejkrvavějšího masakru v dějinách obludného válečného zločinu, komu potom za to přisoudíme vinu, koho prohlásíme za masového vraha?