Potřebujeme se definitivně vyprostit ze století páry, pro kterou ostatně nebude voda.

Dušičky v plavkách? To tu ještě nebylo. Totálně rozvrácené evropské počasí nekončí se svými extrémy ani v době, kdy už za okny obvykle poletovaly vločky mokrého sněhu. Nepatrné množství deště na počest sta let republiky, které dalo trochu naděje hnědým trsům trávy, rychle odfoukal teplý vítr. Sucho se dostává do fáze, kdy už tolik nepomáhají úvahy, jak vodu zadržet, žádná není, ale nutí nás víc přemýšlet o tom, kde se lze bez ní obejít.

Jaderné elektrárny to nejsou, ty se chladit musí, a když se do nich přivádí voda z dolního toku Vltavy, tak se musíme smířit s tím, že jedno mohutné říční rameno míří rovnou do atmosféry. Objížděl jsem teď rodinné hroby, a tak jsem cestou na Sedlčany viděl poloprázdné vltavské koryto před slapskou nádrží. Napadlo mne, že když to takhle půjde dál, příští rok by mohlo být prázdné úplně. Znám to od protinožců, mají tam prázdné přehrady, neboť spotřeba byla stálá, ale přítok zvadl. Uvažuje někdo o tom, co by se stalo v Temelíně, kdyby nebylo čím chladit? Jistě, mají rezervu. Ale na jak dlouho? A kdo zaručí, že se bude obnovovat?

Doufám, že i tohle bylo ve hře, když se v Babišově vládě začalo váhat nad záměrem, že bychom měli rychle, ještě letos, rozhodnout o „dostavbě“ jaderných elektráren (fakticky o stavbě nových v sousedství těch starých). Obtíží se jistě našlo víc, včetně toho, že takové elektrárny už málokdo umí, protože kdekdo utíká z oboru, který nám ekonomicky i technologicky přerostl přes hlavu. Další problémy by se vynořily, až se to začne za pár desetiletí provozovat a na trhu zbude jen pár zoufalců pro potřeby servisu. Je tam prostě neúměrně rizika, a to se nelíbí menšinovým investorům akciové společnosti ČEZ, zvyklých na pravidelný vysoký výnos. Mohli by se bouřit, mohli by žalovat, mohli by se chtít hojit na těch, kdo podle nich nezodpovědně rozhodli.

Užitečné bylo prohlášení ministryně průmyslu Marty Novákové pro agenturu Bloomberg, že bychom neměli rozhodovat „pod tlakem“ a raději deset let počkat s prodlouženou životností stávajících bloků. Naznačila spíš, že tlaky vyšuměly a máme chvíli od jaderníků klid. Jeden takový tlak přicházel z Hradu, ale najednou nemá kudy působit. Vláda je konečně kompletní, století se odjásalo a odpochodovalo v klidu, a tak prezident Miloš Zeman nemá páky, jak si něco vynucovat. Nějaké ty vysoké návštěvy představitelů jaderných velmocí, my k nim, oni k nám, do toho moc nového nevnesou. A potřeba jaderné „hladové zdi“ pro velké české firmy také ztratila naléhavost, vždyť máme konjunkturu.

Nechce se mi tleskat předčasně, ale myslím, že vláda už to odpískala. To je však jen první krok k řešení naší energetické budoucnosti. Tím druhým by měla být nová státní energetická koncepce, která by konečně vzala do úvahy nové možnosti a začala vytvářet podmínky, aby byly využitelné. Příkladem je třeba efektivní využití českého lithia, které mimochodem pomohlo rozhodnout volby ve prospěch ANO. Máme spory o těžbu, ale daleko pokročilejší jsou projekty pro jeho využití.

Na jedné sadě pracuje vynálezce Jan Procházka. V Horní Suché už se staví obrovská fabrika Magna Energy Storage na baterie HE3DA pro energetiku. Z rozpačitého Procházkova rozhovoru pro TZB-info.cz na mnichovské energetickém veletrhu The Smarter E Europe však není jasné, zda už mají nějaké zakázky.

Novinkou je tam spojení s dalším českým profesorem Vladimírem Matolínem, který může Procházkovy baterie krmit vodíkovými palivovými články Leancat. Vodík lze získávat elektrolýzou vody ve chvílích přebytku proudu v síti a rozvážet k palivovým článkům v cisternách. Nabíječky zásobované „off-line“, bez připojení na vysoké napětí, by tak mohly vznikat kdekoliv. Výroba vodíku by zároveň plnila stabilizační funkci pro rozvodnou soustavu s rostoucím podílem kolísavých obnovitelných zdrojů.

Vliv kolísavých zdrojů mimochodem poroste také díky rostoucí účinnosti slunečníků. Dokonce násobné zvýšení slibují vědci z kalifornské Berkley použitím barevných nanočástic. Bez sáčkování elektřiny jsme v sáčku, tedy v pytli.

Procházka už si sehnal nějaké soukromé investory na své mohutné baterky pro energetiku. Má půldruhé miliardy korun, ale to je pro projekty tohoto měřítka hrst buráků. Jak je na tom s prachama Matolín, to nevím, na fotce nevypadá moc rozjásaný. Když řeknu, že by to chtělo vládní pomoc, vypadá to jako výzva, ať vláda vyplázne miliardy a zavře oko. Tak to možná chodí mezi vyšší hospodářskou šlechtou, ale prostí vynálezci hrají soutěž o dvě tři třídy níž. Jim by například pomohlo, kdyby vláda vytvořila trvalou povinnost snižovat emise antifosilním zákonem, jehož vznik před volbami strany dnešní vládní koalice slibovaly.

Takový zákon by předpokládal každoroční snižování uhlíkových emisí o určité procento, a pokud bereme vážně varování klimatických změn, tak o procento docela vysoké. Investice do příslušných technologií by pak nebyly neukázněným čůráním proti větru, na které vám nikdo nedá, ale logickým záměrem, který investoři mohou podpořit. A aby to nebyl jen výkřik do tmy, potřebujeme novu státní energetickou koncepci, která by vzala do úvahy zásadně změněnou krajinu tohoto oboru.

S tou krajinou to můžeme vzít i doslova. Bojíme se uprchlíků z Afriky, ale místo nich k nám proniká dech Sahary. Motor středoevropského počasí, který býval někde nad Islandem, se přesunul do Středomoří a nad severoafrické pobřeží. Tak jej zobrazuje nová aplikace na netweather.tv, která umožňuje sledovat tryskové proudění v horních vrstvách atmosféry ( jet streams) v interaktivním globálním zobrazení. Uvidíte tam zkrouceného hada, který se prožene nad teplejšími vodami Atlantiku, pak ohřeje Skandinávii a stočí se znovu na jih, až k africkým břehům. Když se pak protočí nad Saharou, zamíří na sever a žene tu prohřátou sušenku k nám. Uvázl tam už od dubna. Z takových mraků může pršet leda písek.

Příroda nám vrací, co jsme jí udělali extrémními emisemi uhlíku do atmosféry. Ale i kdyby nezáleželo na tom, kde emise skleníkových plynů vznikají – a ono na tom opravdu nezáleží – nemáme právo si stěžovat nad vyhlídkou národní katastrofy v podobě desertifikace vlasti. Kůrovec, komáři, neznámé infekce, to jsou jen pomocníci, kteří se na těchto teplotách svezou.

Představa, že bychom měli v této škůdcovské činnosti ještě přitvrdit, jak naznačil hradní poradní orgán pro energetiku, když doporučoval prolomit uhelné limity, je krajně nezodpovědná. Stejně nezodpovědné je tvrzení, které se občas ozývá z ministerstva průmyslu, že jsme malá země, která to nevytrhne. Je jedno, co děláme, nemá to vliv.

Že nemá? Přinejmenším jsme na očích každému, kdo se podívá na žebříčky největších měrných emisí na obyvatele nebo na dolar HDP. A když my, ti nejhorší, budeme chtít hrát černé pasažéry, podlamujeme globální klimatickou morálku. Je to jako když si někdo řekne, že všichni vedou děti k poctivosti, tak ať ty moje klidně kradou, tolik zas se toho neztratí.

Inspiraci pro to, co by měla nová státní energetická koncepce postihnout (a co v té staré není), nabízí web Svazu moderní energetiky, který vznikl před pár měsíci. Je to ještě batole, tak mu tolerujte, když v tom ještě neumí dokonale chodit.

Obnovitelné zdroje jsou jen první z osmi takových kapitol. Zmínili jsme Procházkovy baterky a Matolínovy vodíkové články jako příklady akumulace energie, dalšího stále významnějšího prvku nového systému. Kogenerace, společná výroba elektřiny a tepla zvyšující účinnost energetických zařízení, už tu trochu je, ale málo. Chytré sítě zase jsou prvek, který byl potlačován, aby se prosadilo posílení centrálních rozvodů z nových jaderek.

A výčet pokračuje. Elektromobilita – svůj nástup zrychluje, Tesla probudila VW ze sna. Efektivní budovy s inteligentními řešeními popisuje třeba Miroslav Svítek s desítkami spoluautorů z ČVUT v Městech budoucnosti. Průmysl 4.0 také mnoho věcí zásadně změní, jak zjišťuje jeho nová vědecká centrála v Dejvicích. Jen však byla dokončena, hlavního tvůrce oboru Vladimíra Maříka vyhodili. A pak je tu digitalizace energetického trhu. V podobě elektřiny po internetu ji v Praze rozvíjel při svém „sabatickém“ pobytu na ČVUT také americký profesor českého původu Jeff Frolik.

Lepší, účinnější a levnější energetika je tedy možná. Ale nezapomínejme – nejde jen o peníze, jde o život, kterému se stále zkracuje poločas rozpadu.