Kolektivně ignorujeme právo národa, třeba toho ruského na Krymu – na sebeurčení. Naopak, hledáme důvody, proč mu toto právo upřít a ještě přitom argumentovat rádoby demokraticky.

Pěkný příklad nám předvedl opakovaně politolog Michael Romancov ve vysílání České televize i na stránkách mnoha periodik. V minulém týdnu například obhajoval tezi, že není možné srovnávat dnešní situaci na Krymu s příběhem osamostatnění Kosova v roce 2008, jemuž, připomeňme, předcházelo vyhlášení nezávislosti už roku 1991. Romancov říká, že důvod, proč nelze obě dějinná kataklyzmata srovnávat, je v tom, že ustavení samostatného Kosova jednak předcházela několikaletá válka, a jednak Kosovo se nestalo integrální součástí jiného státu poté, co opustilo hranice Srbska.

První argument je průstřelný na první pohled: cožpak musí na Ukrajině či pouze na Krymu opravdu dojít k občanské válce, aby mezinárodní síly, novináři a politologové uznali, že zdejší lidé mají právo na to zvolit si, jakou řečí mluví a na které úřady si chodí pro razítka? To si nejspíš nemyslí ani ten nejbojovnější politolog. Také druhý argument je lichý. Představme si, že se občané Krymu rozhodnou v referendu nikoli pro vstup do Ruska, ale pro vytvoření samostatného Krymu? Co pak budou říkat politologové? Budou tleskat, jako tleskali Kosovu? Nejspíš ne, protože i za takovým geopolitickým aktem by jejich optikou nahlíženo číhala vojenská ruka Moskvy. A i kdyby tento projev lidové vůle u našich politologů prošel, co pak, až se tento nový stát po týdnu či roce rozhodne vstoupit do svazku Ruské federace? Ještě pořád budou sympatie našich politologů na straně lidí domáhajících se práva na sebeurčení? Soudím, že nikoli.

Politologové, ale i politici, třeba americký ministr zahraničí John Kerry, také říkají, že snahy ukrajinských Rusů o nezávislost na Ukrajině jsou podněcovány Moskvou. Možná že i jsou, na tom by nebylo nic divného. Ale cožpak snahy kosovských Albánců nebyly podněcovány jednak ze strany islámského světa, neboť Albánci jsou součástí velké muslimské rodiny, a jednak ze strany Spojených států? Není pravda, že Amerika poskytovala v určitém období morální i materiální pomoc Kosovské osvobozenecké armádě UCK, později označené právem za teroristickou organizaci? A není pravda, že se šéfem UCK Hashimem Thacim jednala v roce 1998 tehdejší americká ministryně zahraniční Madeleine Albrightová a přislíbila mu referendum o nezávislosti? A není pravda, že Thaci se nedlouho poté stal kosovským premiérem? A není pravda, že kosovskou nezávislost dodnes odmítá uznat řada států Evropské unie, např. Španělsko, Řecko či Slovensko, takže tu rozhodně nelze mluvit o aklamačním souhlasu celé euroatlantické zóny? Tato témata se v debatě o Krymu neotevírají. Proč? Protože se politologům nehodí do krámu. Takoví politologové ale už nedělají objektivní vědu, nýbrž politiku.

Petr Žantovský