V různých obměnách se vyskytoval odedávna. Zdá se proto, jakoby vyjadřoval pravdivé poznání opakovaně potvrzované v každé generaci.

Přesto je naprosto nepravdivý, ačkoliv ti, kdož jej vyslovují, mají svojí pravdu. Oni ale slovem „politika“ vesměs míní charakter a chování politiků a nikoliv politiku jako jeden specifický způsob, jakým lidská společnost rozhoduje, co a jak bude konat navenek vůči jiným společnostem a co a jak se bude dít uvnitř ní samotné.

Všude tam, kde spolu žije větší počet lidí, nad kterými nedominuje pouze jedna vůle, tj. vůle jedince či nějaké malé skupiny, vzniká specifický problém. Má-li taková společnost využít svoje možnosti jednat společně a tak využít svůj potenciál, pak musí existovat procedura, jak jednotlivé vůle v některých věcech sjednotit do stejného úsilí. Pokud nejsou lidé zcela zbaveni vlastní vůle, pak se tato procedura sjednocování jejich vůle nazývá „politika“. Plyne z toho, že čím více jsou lidé svobodní, tím více politiky se vlastně musí odehrávat, má-li dojít ke společnému jednání. Sjednotit vůli členů společnosti bez politiky je možné jen tehdy, pokud se stanou otroky ochotnými poslouchat někoho na slovo. Svobodu ve společnosti nelze tedy zachovat bez politiky. Lidé by se samozřejmě mohli teoreticky rozhodnout zachovat si svobodu tím, že by rezignovali na společné soužití a rozešli se. Tím by si ovšem upřeli všechny výhody, které život ve společenství přináší, nehledě na to, že dnes není kam se rozejít. Pokud chtějí být jak svobodní, tak se těšit z výhod společné spolupráce a jednání, pak musí existovat politika. Jednoduše platí, že „ není sice politiky bez svobody, ale také není svobody bez politiky“. V tom spočívá dobro politiky. Historické podoby politiky se měnily. Až do 19. století se politiky účastnila jen malá část obyvatel evropských zemí. Ostatní lidé ve společnosti mohli pouze přihlížet. Jen v USA se již od počátku 19.století dalo mluvit o demokratické politice. Dnes je demokratická politika rozšířena po celé zeměkouli.

Demokratická obec, kdy vládcem/králem je lid, však stojí před stejným problémem jako nedemokratická obec – vládce nemůže stihnout rozhodovat o všem. Z tohoto důvodu vládcové pověřovali konkrétním rozhodováním různé úředníky. V demokratické obci si král-lid volí svoje zástupce, dalo by se říci „místodržící“. Ti pak zase pověřují některými úkoly, které pro změnu nemohou obsáhnout ani oni sami, další úředníky atd. atd. Tak jako kdysi i nyní místodržící závisí na přízni nebo nepřízni vládce, tj. voličů. Staré režimy trpěly tím, že místodržící byli králem často jmenování nikoliv podle schopností a poctivosti, ale podle toho, jak nestoudně králům podlézali a jak nehorázně možné konkurenty pomlouvali. Demokratické režimy trpí tím, že voliči často volí svoje zástupce nikoliv podle schopností a poctivosti, ale podle toho, jak nestoudně voličům podlézají a jak nehorázně konkurenty pomlouvají. A tak jak dříve platilo, že pro stav země je klíčová úroveň králů, dnes platí, že pro stav země je klíčová úroveň lidu: tj. jak se stará a zajímá o kvalitu těch, které volí jako své zástupce. S touto souvislostí mezi situací v zemi a kvalitou vládce se nedá dělat nic. Proto každý, kdo naříká nad úrovní politiků, by měl začít zpytovat sám sebe a vyzývat i svoje okolí ke stejnému zpytování.

Na druhou stranu musíme připustit, že v samotné podstatě demokratické politiky existuje potenciálně velmi nebezpečný jev, který je buď ignorován, nebo se na něj poukazuje způsobem, který buď nenaznačuje žádné řešení, popř. vyzývá k něčemu ještě horšímu. Jedná se o složení politických stran a především způsob, jakým se jejich prostřednictvím lidé podílejí na moci ve státě.

Aby volby nebyly jen obřadem dočasného předání moci malému počtu vyvolených bez vyjádření jakékoliv vůle, kam má stát směřovat, musí mít lid možnost vybrat si z kandidátů patřících k různým názorovým táborům. Proto musí existovat politické strany, které ze svého středu předkládají tyto kandidátky. Problém ale vyvstává v okamžiku jejich zvolení, neboť spolu se zvolenými kandidáty se do pozice moci a vlivu dostávají nejen zvolení kandidáti – což je smyslem voleb – ale i celý anonymní zástup členů dané strany - a to už vůbec smyslem voleb není. Tuto moc členstvo získává tím, že ovládá vyhlídky zvoleného poslance na jeho pořadí na kandidátce v příštích volbách. Zvolený poslanec je tak pod obrovským tlakem vyjít požadavkům členské základny vstříc. Požadavky mohou mít charakter politický, tj. tlačit poslance k populistickým přístupům v zájmu lepšího volebního výsledku v blížících se volbách – a nějaké volby jsou za rohem téměř nepřetržitě. Nebo charakter hmotný jako jsou dotace či jiné výhody pro tu či onu skupinu či lokalitu. A konečně charakter korupční jako jsou různá zmanipulovaná výběrová řízení a předražené či alespoň zcela zbytečné veřejné zakázky.

Klíčovou otázkou v úsilí zabránit této degeneraci demokratické politiky je najít způsob, jak zabránit tomuto „únosu“ zvolených zástupců lidu anonymními strukturami z řad členské základny politických stran. Při hledání odpovědi na tuto otázku se naštěstí můžeme inspirovat příkladem z nejstarší z existujících demokracií světa – USA. I tam výběr kandidátů do voleb – včetně voleb prezidentských – býval záležitostí úzké kamarily prominentních členů dané strany. Situace se začala měnit teprve s příchodem 20.století, kdy se v některých amerických státech výběr kandidátů začal provádět prostřednictvím primárních voleb. Vývoj směrem ke stále většímu rozředění a potlačení vlivu organizovaných menšin uvnitř stran pokračoval celé dvacáté století a dnes se ve většině amerických států může primárních voleb u republikánů tak i demokratů zúčastnit každý občan. Ucházet o přízeň občanů se může kdokoliv. Není výjimkou, že do primárek o nominaci do voleb do Sněmovny reprezentantů nebo Senátu nebo na místo guvernéra vstupuje několik soupeřů, kteří po řadu měsíců objíždějí svůj volební obvod a snaží se získat podporu voličů svého politického zaměření.

Primárky nejsou samozřejmě lékem absolutním. Pokud je někdo již poslancem a je znám, pak má samozřejmě výhodu oproti málo známým vyzyvatelům. Může dokonce být zkorumpován, ale pokud se nedopustí žádného hlasování, při kterém by naštval svoji voličskou základnu, nebo se na něj korupce neprovalí, pak je jeho místo dost bezpečné a může si tiše krást i nadále. To je pravda, ale zároveň platí, že pokud je poctivý, mají straničtí šíbři k nátlaku na jeho zkorumpování mnohem menší páku než v systému bez primárek.

Je ale třeba připomenout zásadní skutečnost: účinnost primárek jako prostředku proti privatizaci politických stran lze zaručit pouze tehdy, existuje-li mezi občany dostatek politicky probudilých lidí ochotných se jich účastnit. Připomeňme, že v roce 2008 při výběru kandidátů na prezidentský post volilo v USA v primárkách demokratů 19 milionů a v primárkách republikánů 13 milionů občanů, přičemž počet registrovaných voličů byl 170 milionů. Převedeno na české poměry by to znamenalo, že by se primárek našich politických stran musel účastnit hodně přes 1 milión českých voličů, aby zájem o výběr kandidátů do voleb dosáhl americké úrovně. Obávám se, že tuto úroveň aktivního zájmu nelze dnes v naší zemi čekat. Avšak ani v případě, že by zde tento zájem mezi lidmi dřímal a stačilo by jej probudit, lze sotva čekat, že by se v zavedených stranách našla většina členů, která by si nechala vzít svojí moc. A u nových stran je překážkou naprostá neznámost případných kandidátů, nemluvě o nákladech, které by si primárky – pokud je nebude hradit stát – vyžádaly.

Takže jediná cesta, jak může každý z nás čelit degeneraci politických sil, je

a) obhajovat politiku jako předpoklad naší svobody
b) povzbuzovat každého, aby se o ni zajímal a požadoval zavedení primárních voleb

V každém případě přestaňme nadávat na politiku jako takovou, neboť to jen otevírá cestu extrémistům. Pokud totiž král stále jenom naříká, že služebníci, které sám vybírá a jmenuje, se opakovaně ukazují jako nehodní, pak si koleduje o svržení z trůnu. V našem případě o nahrazení demokracie diktaturou.

Pavel Bratinka