Pokud ale existuje skupina lidí, na kterou rádi svalujeme všechny naše nezdary a prohry, pak jsou to podle mého mínění politici. Politik je jakýsi novodobý nepřítel lidu, jako byl dříve kulak, šmelinář, kapitalista či mandelinka bramborová. Je doslova třídním nepřítelem.

Slyšíme to všude kolem sebe. Politika je zlo a politik je ztělesnění tohoto zla. Je hamižný, myslí jen na sebe, spřádá plány, jak si nakrást a zajistit se. Na službě lidem a vlasti mu vůbec nezáleží.

Politici jsou hloupí či směšní, jiní zase vychytralí a vyčůraní. Nic nedělají, jindy toho zase dělají až příliš. Hádají se, hašteří, do omrzení přou a intrikují. Když pracují (rozuměj schvalují hloupé zákony), zlobíme se na ně. Když obstruují (a zákony den dva neschvalují), zlobíme se, jak to, že nepracují a přitom berou za toto nicnedělání mzdu...

Voláme je k zodpovědnosti za všechny nesnáze a problémy této země i problémy své vlastní. Nadáváme na ně v hospodách, na fejzbůku, na blozích. Před volbami se nad nimi ustrneme a opět je zvolíme, skoro jako bychom jen chtěli mít jistotu, že budeme mít další čtyři roky na koho nadávat.

Politika je špína, je nám vtloukáno už odmala. Co špína? Svinstvo. Je jen pro otrlé. Raději se od ní držet stranou, i když jsme přesvědčeni, že víme, jak věci veřejné napravit. Nechceme se přece ušpinit, a tak raději zůstaneme jen u toho nadávání a knížecích rad zdálky. Nechceme být jako oni a proto raději napíšeme sem tam nějakou výzvu či petici. Jak jsme syti nevěcného hašteření politiků nebo tak nějak...

Jsou přece zkorumpovaní (jak všichni víme), do telefonu si šifrovaně domlouvají své nechutné kšefty. A nám korupce tuze vadí, považujeme ji za největší zlo na světě. V pohodlí svého domova, ale i na pracovišti či při zábavě na nic jiného než na vymýcení korupce nemyslíme. A ti politici jsou dokonce tak bezostyšní, že si to téma klidně vezmou za své a slibují nám, jak s korupcí zatočí, protože vědí, že na to slyšíme. Ale my jim to nevěříme, jsou to pokrytci, kteří si jen z našeho trápení nad korupcí tropí šašky a vůbec to ve skutečnosti nemyslí vážně.  

Viníme politiky z toho či onoho. Máme malé platy a velké daně, nemáme se tak dobře, jak se mají někde jinde. Viník je jasný - politik. Připadá nám, že neexistuje spravedlnost a že není dovolání. My máme jasno - mohou za to politici. Je málo práce, jsou drahá vejce, chybí to neb tamto, kdesi, cosi. Je to nad slunce jasné  - politici jsou na vině. Je ekonomická krize. Kdo jiný by za to mohl než politici...?

A tak vyměnujemepolitiky.cz, měnímepolitiku.cz, s politiky netančíme, preferujeme raději nepolitickou politiku. Zakroužkováváme, vykroužkováváme, zakládáme nevládní organizace, obcházíme ty proradné politické strany skrze účelová občanská sdružení. Co naplat, že jsou to sdružení o třech lidech, kteří mluví za celou zemi. Vždyť ani politické strany nemají členů moc - nějakých dvacet, třicet tisíc. Co to je?

Politik je nadávka. Stydíme se za ně. Naříkáme a láteříme, že si takové politiky snad ani nezasloužíme. Ti cyničtější hořekují, že jsme takový pronárod, že naopak máme, co nám patří. Politici jsou něco jako pohroma, katastrofa, přírodní neštěstí. Kobylky. Odporný hmyz.

Termiti. Jak si staví pod celou Malou Stranou ty své chodbičky, garáže a kanceláře... Jak jsou nechutní, tlustí, odtržení od reality, zhýčkaní...

Co politik, to podvodník. Kmotr. Velrybář. Bývalý vekslák a taxikář. Mafián. Slušného politika abys pohledal. Možná je to tím, že je mezi nimi málo žen - a tak volíme ženy a pak se nestačíme divit, co taková blondýna dokáže. Neviníme pak ale blondýnu a její intelekt a morální kvality, ale opět politiku jako takovou. Oni už jsou takoví a kdo se k nim dá, toho to semele, i kdyby tam šel se sebelepším úmyslem, utvrzujeme se ve svém přesvědčení.  

Jsme věčně nespokojení s politickou situací. Někoho zvolíme a do dvou měsíců už bychom volili jinak. Do průzkumů si pak vyléváme své zoufalství nad tím, jak jsme jim zase naletěli a že kdyby byly volby teď hned, tak bychom karty rozdali úplně jinak.

Když nás hodně naštvou, slibujeme jim co každý měsíc defenestraci nebo jim alespoň namalujeme tykadla. A mají to. Cha.

Počkat, počkat.

Není to celé postavené na hlavu?

Copak nejsou politici jedni z nás?

Copak není ten strejc v Senátu lékař z našeho města, kterému jsme dali hlas, protože ho známe a protože měl na billboardu důvěryhodný titul MUDr. a photoshopem vypulírovanou tvář?

Copak není ona blondýna vlastně ta holka, co jsme ji po znechucení nad těmi pupkáči sami kroužkovali, protože na nás z kalendáře svůdně mrkala ve spodním prádle?

Nejsou to snad synové a dcery tohoto národa? Se vzděláním, charakterem a zvyky odpovídajícími vzdělání, charakteru a zvykům našeho národa? Tedy nás samých? Proč si myslíme, že by měli být lepší než my? Proč si myslíme, že by to měli být ti nejlepší z nejlepších? Proč si myslíme, že by politika měla přitahovat ty nejmorálnější a nejčistší z nás? A jak jsme čistí my sami? Proč si myslíme, že bychom se chovali v jejich situaci jinak?

Politici jsou naším obrazem, jsme to my. Když na ně nadáváme a zesměšňujeme je, zesměšňujeme sami sebe. Ukazujeme, že vlastně vůbec nevíme, co se děje.

Mezitím se za bukem smějí ti skuteční vládci, pro které jsou politici jen poslušnými kolečky v soukolí. Tak jako jsme jimi my sami. Jen se každý točíme na jiné úrovni.

Ti, kteří skutečně vládnou, zůstávají v skrytu. Jejich jména téměř neznáme. Jejich tváře nevidíme. Nemůžeme jim namalovat tykadla. Nechtějí se příliš vystavovat na odiv. Jejich síla je v tom, že jen skrytě tahají za nitky, aniž by je veřejnost znala. A mají radost z toho, když spíláme právě politikům, protože je samotné našeho hněvu ušetříme.

Ve skutečnosti nás dovedně manipulují, abychom politikům láteřili, protože vědí, že se tím naše zlost vybije a k nim už nedosáhne. Zůstávají v zákrytu a mohou nerušeně vládnout dál.

A když na ně náhodou někdo ukáže prstem a odhalí je, řekne se, že je to pomatenec, který věří konspiračním teoriím. Snad byste nevěřili, že existujeme... My nic, to politici, to za vše mohou...

Přestaňme být tak naivní a přemýšlejme, kdo za dnešní krizí skutečně stojí. Krom toho, že jde především o krizi morální a krizi hodnot (což se týká jednoho každého z nás, nejen našich politiků), má i své jednoznačné viníky.

Politici jsou jen komplicové.

Když už tedy defenestrace, pak tedy o pár pater výše.

Na Islandu to pochopili. Šli až ke kořenu problému. Vyřídili si to s mezinárodními bankami, setřásli ze sebe to otroctví dluhu. Měli bychom to udělat také tak...

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš