Tato debata bohužel probíhá souběžně s kampaní proti Klausově lednové amnestii, která je pro mnoho jeho odpůrců pohodlnou záminkou k odsudku a dehonestaci. Zkusme se krátce zastavit u Klausova odkazu bez této momentální optiky.

Místo Václava Klause v dějinách je nejvíc ze všeho symbolizováno jeho dominantní účastí na ekonomické transformaci země. Soustavou často nepopulárních kroků v měnové i cenové politice odstartoval proměnu státně řízeného plánovaného hospodářství v režim volného trhu. Tak mohutné odstátnění, jaké proběhlo v 90. letech u nás, asi nemá nikde na světě obdoby. Klaus a jeho lidé se namnoze řídili příkladem odstátňovacích aktivit Margareth Thatcherové z půli 80.let, protože byli obdobně přesvědčeni o tom, že volný trh je za všech okolností lepším hospodářem, než státní úředník, který nemá osobní vztah, a tedy ani náležitou odpovědnost ke spravovanému majetku. Jestli je něčím Václav Klaus v našich souvislostech opravdu unikátní, pak je to právě jeho zásluha o to, že si český člověk – po mnohaleté zkušenosti s komunismem – znovu osvojil elementární vztah k majetku.

V tom se ale také Klaus projevil jako značný idealista. Domníval se, že majetek sám naučí lidi odpovědnosti, odstátnění majetku odstraní také to naučené masové přiživování se na státním, které devastovalo československou ekonomiku v 80. letech. Jenomže lidská povaha není transformovatelná stejně snadno, jako zákony či pravidla fungování ekonomiky. Setrvačné mechanismy, v nichž se účelně spojuje lenost, neodpovědnost a nevynalézavost se závistí a zlomyslností, v naší mentalitě přežívají dál. Z toho ovšem nelze vinit Václava Klause. Jestli něco měl či mohl dělat jinak, pak měl být radikálnější, zejména v počátcích, kdy ochota lidí podílet se na stavbě nového řádu byla značně vysoká a jejich odolnost vůči utahování opasků rovněž. Měl či mohl odstátnit rychleji některé velké firmy (nejen ČKD), měl odstátnit banky (to dokončil až Miloš Zeman v době opoziční smlouvy), a hlavně neměl nikdy připustit, aby se republika stala rukojmím polostátních monopolů typu ČEZu. Pokud totiž něco doopravdy popírá praxi monetární ekonomiky, pak to nejsou levicoví řečníci, nýbrž právě hybridní podniky typu ČEZ, které obsadily životně důležitou komoditu, vytvořily si neohrozitelné postavení, a to všechno za státní peníze a pod ochranou politických elit, ale hospodaří s těmito akvizicemi jako se svým vlastním majetkem. To není britský, nýbrž spíše balkánský vzor. A jeho dopady zakoušíme a budeme asi zakoušet ještě dlouho.

Václav Klaus se jistě zapíše do učebnic jako politik nepřehlédnutelný, dominující, často neortodoxní. Jeho namnoze originální postoje, ať už vůči ekologickým nebo i geopolitickým tématům, naši zemi zviditelnily, takže dnes Českou republiku asi málokdo zahrne do všeobjímajícího amalgámu východoevropského postsovětského regionu. A i když za to Václav Klaus tržil permanentní kritiku od mnoha českých novinářů i bruselských úředníků, jsem přesvědčen, že to je druhý důvod, proč se na jeho mandát nezapomene. Dával totiž soustavně najevo, že Česká republika je suverénní stát uprostřed Evropy, na rozhraní východních a západních států, a měla by si tohoto výhodného geopolitického postavení být vědoma a nepřidávat se mechanicky, tak jako mnohokrát v historii, jen k jedné nebo druhé straně. Václav Klaus se choval jako odpovědná hlava státu. To je hodnocení, s nímž odchází do dějin, a je to hodnocení jednoznačně kladné.

Petr Žantovský