Jestli například rychle vzniklá a úspěšná hnutí nejsou novým trvalým fenoménem politiky, zda není překonáno dělení na pravici a levici a zda moje úsilí zachránit jednu tradiční politickou stranu má vůbec smysl.

Na některých aktuálních událostech si to můžeme dobře ukázat i u nás. Třeba malý formální posun v ústavě a velký posun v interpretaci může začít náhle měnit parlamentní demokracii v semiprezidentský systém, včetně pokusů vytvářet vlády, které postrádají demokratickou legitimitu. Tento příklad ale také ukazuje, jak je demokracie odolná ve chvíli, kdy taková změna neodpovídá vůli lidu (nejvýrazněji vyjadřovanou ve volbách). A všimněme si: neuplynul ani rok a celá věc je zapomenuta a překryta jinými starostmi a událostmi.

Demokracie je jako řeka: je zde, chápeme ji jako samozřejmost, ale ona není nikdy stejná, teče, občas vysychá, tu a tam se vylévá z břehů, někdy musíme postavit splav, opravit břehy. Nikdy nemůžeme dát ruce do klína a nikdy nemáme pevný bod, na nějž bychom se mohli spokojeně zahledět.

Druhý princip demokratické politiky, který nám brání být spokojeni s politikou jako celkem, už souvisí s politickými stranami. Demokratická politika je vždy výsledkem působení mnoha protikladných faktorů, střetem různých sil, koncepcí a zájmů. Jejich nositeli jsou vedle celého spektra zájmových skupin právě politické strany. Čeština je zde trochu zrádná, resp. je málo návodná. Ve většině evropských jazyků včetně slovanských je označení politické strany odvozeno od latinského substantiva pars, tedy díl nebo část. Naproti tomu čeština odvozuje svůj název z praslovanského storna, což vlastně znamená prostírat, rozkládat se. Tak má v češtině politická strana spíše blízko k prostoru, zaujímání místa, nikoli jako v jiných jazycích k části či dílu nějakého celku.

Proto mohl slavný italský politolog Giovanni Sartori, asi nejznámější teoretik politických stran, formulovat jako jednu ze tří racionalizovaných premis tu, která říká, že „a party is part-of-a-whole“, tedy strana je součástí celku. To má zásadní význam pro to, jaké funkce politické strany v politickém systému plní, proč je vůbec máme a co od nich můžeme čekat.

Když říkám, že politická strana je součást celku, měl bych k tomu dodat, že je nezbytnou součástí celku. Demokratický politický systém si nelze představit bez politických stran. Tím snad dostatečně jasně odpovídám na otázku, jestli se už přežily. Nemohou se přežít, celek politiky se musí vždy rozložit do zájmových uskupení. Jak říká známý americký politolog a teoretik demokracie Robert Dahl, pro demokracii jsou nezávislá sdružení nezbytná. Ustaví-li nějaká skupina, říká Dahl, nějakou organizaci, třeba politickou stranu, získá tím zjevně volební výhodu. A jestliže o takovou výhodu usiluje jedna skupina, proč by neměli stejně postupovat i jiní lidé, kteří mají odlišné názory? Politické strany jako sdružení občanů nejsou v tomto smyslu, řečeno s Dahlem, jen důležitá a žádoucí, ale přímo nevyhnutelná.

Stará píseň a straničtění

Lidé, kteří dnes zpochybňují politické strany a myslí si, že budou nahrazeny něčím jiným, se domnívají, že drží prst na tepu doby, myslí si, jak jsou moderní a předvídaví. Je to ale přesně naopak. Jsou beznadějně pozadu. Vracejí se o půlstoletí zpátky, do šedesátých a sedmdesátých let, kdy diskuse o odcizení, omrzelosti z politických stran, o krizi demokracie byly v západní Evropě na denním pořádku. Máme z té doby k dispozici i spousty koncepcí a teorií, co všechno se mění, proč se to mění, a jak vše bude jinak, vzpomeňme třeba jen vlivnou tezi o proměně hodnotových orientací směrem k postmaterialistickým hodnotám od Ronalda Ingelharta .

A jaká byla historická skutečnost? Byly politické strany něčím nahrazeny? Výsledek přece dobře známe a nemusíme si pomáhat tou slovní hříčkou o mladých revolucionářích a starých hofrátech. Nová hnutí, která měla politické ambice, se přetvořila v politické strany.

Nejznámějším příkladem jsou zelení v západní Evropě a jejich proměna v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let. Nejprve byli hnutím, pak alternativní politickou stranou se spoustou inovativních prvků (měli se kupříkladu střídat držitelé mandátů v průběhu volebního období apod.). Nakonec zůstala klasická politická strana, která je dnes vlastně už tradiční součástí německého nebo rakouského politického systému. Není to zrada ideálů, je to výsledek logiky fungování demokratického politického systému.

O nezbytnosti a trvalosti politických stran tedy nemusí nikdo pochybovat. Je to, jako byste se ptali, zda se fotbal bude vždy hrát s míčem. Bude, dokud to bude fotbal.

Co se však mění, jsou typy a převládající podoba politických stran. Všude v Evropě velké strany ztrácejí část svých členů a mění způsob stranické práce. Ani to není nic nového, na konci devatenáctého století se třeba měnily honorační, elitní strany ve strany masové, nyní je tomu skoro naopak. Největší změny se odehrávají v práci s médii, která mají stále větší vliv na utváření vnitřní politiky stran a oslabují tradiční mechanismy vnitrostranického formulování politické vůle, v profesionalizaci vnější činnosti stran včetně najímání agentur pro prezentaci vlastní politiky a také v tom, že se centrum moci uvnitř stran přesouvá do frakcí, tedy poslaneckých klubů, a to jak z praktických, tak i ekonomických důvodů. To jsou obecně pozorovatelné procesy v celé Evropě, kterým se nevyhneme ani v České republice. Je to však jen proměna formy nebo způsobu práce, nikoliv politických stran jako takových.

Barvy stranického spektra

Všimněme si, že jsem dosud nepsal o novém fenoménu české politiky, totiž o politických hnutích. Ani nebudu. Není to nic specificky zajímavého. Kdysi stabilní český stranicko-politický systém se v důsledku permanentní vládní nestability dostával v posledních letech do stále větší krize , která vyvrcholila formováním nových politických subjektů a protestním hlasováním občanů v posledních volbách. Výsledkem není to, že máme v parlamentu nějaká nová nestranická hnutí, jak se nám někdo občas snaží namluvit, ale že máme v Poslanecké sněmovně dvě nové politické strany.

Nechci Vás zde trápit definicemi politických stran (případně se podívejte do knihy Teorie politických stran, je jich tam popsána celá řada z mnoha hledisek ) – ale jedna věc je důležitá. Pokud se politické hnutí účastní voleb s cílem podílet se na politické moci, tak se stává politickou stranou. Částí celku. A čas ukáže, jestli je částí potřebnou nebo jen dočasně nahradilo některou jinou politickou stranu.

Politické strany jsou tedy nezbytnou součástí demokracie a stejně jako ona se proměňují - ale jsou a budou. A budou se taky vždy řadit od prava doleva (nebo, chcete-li, naopak). To je také nezbytné. Je to jako s barevným spektrem. Je kontinuální, ale my vidíme vždy jeho konkrétní části, které si označíme jako různé barvy. Zájmy ve společnosti (více či méně svobody, více či méně státu, více či méně zabezpečení apod.) také kontinuálně vyplňují celý prostor. Sdružují se do celků (politických stran) a jako barvy ve spektru se pěkně poskládají vedle sebe. Definice, co je pravice a levice, může být v různých časech a v různých systémech odlišná, ale to, že strany vždy budou rozdělovat podle zájmů, které reprezentují, na pravolevé škále či ose, je pravidlo, které nelze obejít.

Nevěřte falešným prorokům, kteří nám už padesát let vytrvale hlásají nesmysly, jež jdou proti zdravému rozumu a proti naší zkušenosti a jsou opakovaně vyvraceny vývojem: v demokracii budou politické strany a budou se dělit na pravici a levici. Nelze tomu uniknout a to je dobře.

Pravá politika

Odpověděl jsem na všechny otázky, které jsem si v úvodu položil, kromě té nejčastější: jak se mi líbí v politice. Z výše uvedených důvodů ji vynechám, ale abych nezůstal nic dlužen, odpovím na mírně upravenou otázku, totiž, jaká se mi líbí politika. Nikoliv sám, ale slovy Václava Bendy, kterého jsem si velmi vážil, z jeho textu O odpovědnosti v politice a za politiku: „Každou politiku, která se příliš honosí „určitými, jasně vyjádřenými cíli, dosažitelnými určitými, jasně definovanými prostředky“ a která je jenom „esencí (politikových) dosavadních zkušeností“, je možno předem pokládat za špatnou nebo alespoň podezřelou, aniž bychom museli podrobněji zkoumat tyto cíle a tyto prostředky. Neboť je pouhou svévolí, pouhou snahou přetvořit obec podle svých představ a ke svému obrazu (mimochodem podotýkám, že platnost zásady „corruptio optimi est pessima“ je historicky velmi dobře dosvědčena: čím ušlechtilejší byly tyto představy a jejich nositelé, tím horší bývaly konce….). Pravá politika je však výlučně službou obci, službou společenství svobodných občanů: služba pak nespočívá ve vnucování a vynucování vlastních představ o tom, co je pro druhé dobré (…) nýbrž v pozorném naslouchání a v hlubokém respektu k tomu, co pro sebe pokládají za dobré ti druzí (…). Politika není esencí dosavadních zkušeností, nýbrž vůlí stále se učit; není hotovým programem, nýbrž hledáním cesty ve složitých a rychle se měnících podmínkách. Politik dneška ani zítřka se podle mého názoru neobejde bez pokory (aby byl dobrým a zároveň úspěšným politikem, bude ovšem potřebovat víc – důmysl, štěstí, schopnost odhadnout pravou chvíli): vůči realitě, vůči důstojnosti svých bližních (…) a dokonce i vůči jejich mínění.“

Václav Benda to napsal před skoro třiceti lety, v roce 1985. Platí to stále, možná je to ještě aktuálnější. Ptáte-li se mě, jakou politiku chci dělat dnes, pak právě takovou.

Petr Fiala

(Text byl připraven pro konferenci "Role politických stran v parlamentní demokracii", která se konala
25. června 2014 v Senátu PČR při příležitosti 15. výročí úmrtí Václava Bendy)