Pan poslanec Josef Hájek (ANO) zareagoval na vyjádření Miroslavy Němcové, ve kterém zkritizovala zvolení Z. Ondráčka (KSČM) za předsedu komise pro Kontrolu GIBS když mj. připomněla zákon o protiprávnosti komunistického režimu, kvůli kterému by prý podle ní v čele sněmovní komise neměl stát komunista tím spíš, že byl členem pohotovostního pluku někdejší SNB, který potlačoval protirežimní demonstrace.  Odvolala se přitom na zkušenosti z Německa, kde dodnes stíhají nacistické zločince.

Paní Němcová  ve své slepé animozitě vůči bývalému komunistickému režimu je schopna vytknout i trafikantům, že prodávali komunistické Rudé právo, Mateřídoušku apod.  Jen se ještě nerozhodla na tyto lidi poukázat, ale nebude dlouho trvat  a přijde i na ně.  Německo prý dodnes stíhá válečné zločince. Jednak je to správné, ale také je třeba vidět, o jaké válečné zločince se jedná. Paní Němcová poněkud  pozapomněla také na skutečnost, kolik bývalých nacistů  se po válce aktivně podílelo na politice SRN jen proto, že „oni nevraždili a nepodíleli se na masakrech v koncentračních táborech“. Takže i tam rozlišují, kdo byl nacistický zločinec  a nehází  je do jednoho pytle.  

To paní Němcová vidí jinak v případě zvoleného pana Ondráčka, podle které je stejný zločinec, jako např. lidé, kteří  odsoudili M. Horákovou, gen. Eliáše a další k trestu smrti. Paní Němcová nedělá žádné rozdíly mezi komunisty, všichni jsou pro ni členové zločinecké organizace. Jen je s podivem, že sama v kritizovaném, nenáviděném  režimu vystudovala (1968-1972)  Střední zemědělskou a technickou škola v Havlíčkově Brodě, dvacet let (1972-1992) pak vydržela pracovat  jako odborný referent Českého statistického úřadu, než se rozhodla, již v novém režimu podnikat. Zatím co pro ni je její minulost nedůležitá, s těmi ostatními se minulost povleče až do jejich smrti.

Nicméně, minulostí neposkvrněná, tendenčně umoudřelá Miroslava Němcová se chopila příležitosti a jala se podnikat v knihkupectví. Nepochybně se v regálech jejího knihkupectví nacházely knihy všech možných žánrů a autorů, protože pokud by, jak sama tvrdí, mezi nimi neměla i autory z  doby komunistického režimu, asi by neměla velice co prodávat. Nicméně paní Němcová tvrdí, že by takový brak a hnus nikdy neprodávala. Je otázka, co za  brak a hnus paní Němcová považuje, ale o nějaké kulturní úrovni to zrovna nesvědčí. Tím není myšleno, že by se za kulturní či jinou úroveň měly pokládat Gottwaldovy spisy, či díla podobných geniálních „autorů“a mudrlantů, jenže jak známe paní Němcovou, ona není žádný troškař a pro ni je každý autor z bývalého režimu nežádoucí (tedy i J. Fučík, J. Drda,  A. Lustig, B. Hrabal, O. Pavel,  M. Pujmanová,  M. Majerová, J. Otčenášek a další). Nu a tak je to i s panem Ondráčkem. Řadový či neřadový příslušník SNB, byl to prostě esenbák a komunista a tím je řečeno vše. Jak prosté, řekl by Holmes Watsonovi!  


II. Téma: Pehe

Pan Pehe nemá klidný spánek. Vadí mu, že vládne Babišova vláda bez toho, že by získala důvěru Sněmovny. Pro pana Pehe hotová katastrofa! A jsme u toho podstatného, co panu Pehe nedá spát a sice ta neodbytná myšlenka, prý „kdyby“ Ústava upravovala režim vzniku nové vlády, jako je tomu prý v řadě jiných parlamentních demokracií, dalo by se ledačemu předejít. Není od věci se domnívat, že má na mysli třeba Německo, kde však není sestavena vláda po měsíc a půl delší době, než je tomu u nás. Správně konstatuje, že podle naší Ústavy se nová vláda ujímá úřadu v okamžiku, kdy byla na základě voleb jmenována prezidentem. Tím se dostáváme k bodu, který je alfa a omega všech problémů pana Pehe: prezident, přesněji Miloš Zeman. Prezidentovi a zde znovu je nutné poznamenat, že jde hlavně o prezidenta Zemana, Ústava neukládá žádné lhůty, v nichž by měl jmenovat vládu další,  pokud ta první nezíská důvěru.  

Tento stav podle pana Pehe otevírá možnost existence tzv. „prezidentské vlády“, tedy vlády která, podle pana Pehe,  je závislá na něm a ne na Sněmovně. Na řadě je řada dalších výtek pana Pehe na adresu „bezprizorního stavu vlády“, což prý umožňuje vládě bez důvěry činit kroky,  jako jsou „vlny čistek“, v nichž padají hlavy vysokých úředníků, armádních a prý brzy snad i policejních činitelů, ředitelů nemocnic a šéfů státních podniků. Ponechme stranou poznámku, že jsou tyto „čistky“ z důvodů ztráty důvěry vůči vládě, když tato sama nemá důvěru Sněmovny.  

Pan Pehe  jako vždy účelově poukazuje na to, co mu nejvíce vadí, počínaje prezidentem Zemanem a A. Babišem konče. „Kdyby“ prý byla přijata na začátku ústavní úprava, ušetřili bychom si prý personální čachry a průtahy se sestavováním vlády, které by nemohl A. Babiš vládnout dřív, dokud by nevyjednal většinovou důvěru parlamentu. Pan Pehe je letitý a ostřílený politolog, přesto dává přednost účelu, který světí prostředky. Především to  jeho „kdyby“ je natolik účelové, že je až neskutečné, že na něčem takovém svou logiku vůbec staví. Sám dobře ví, že na žádné „kdyby“ se nikde nehraje, tím méně se to děje v politice. Těch kdyby by  totiž bylo takové množství, že „kdyby“ to „kdyby“ bylo možné sestavit do nějakého politického útvaru,, tak jsme se od r. 1989 nehnuli z místa. „Kdyby“ je totiž základ kompromisu, který ne vždy musí být a také většinou není, pro dobro věci. To pan Pehe jistě ze své praxe zná, ale „kdyby“ takové možnosti připustil, tak o čem by sakra psal, že?

Další pozoruhodnost pana Pehe je zmínka „vlna čistek“. Ještě žádná vláda od, r. 1989 se neobešla bez toho, že by po svém nástupu k moci nevyužila své možnosti a kompetence k „výměně stráží“, tedy k odvolávání jedněch (nežádoucích) a jmenování jiných (potřebných)  ve svém zájmu. Proč vytýká Pehe Babišově vládě, že dělá to, co dělaly všechny vlády předchozí? Protože k tomu má důvod: premiérem s důvěrou prezidenta je právě pan Babiš s vládou, která však nemá důvěru Sněmovny. Je otázka, zda si pan Pehe uvědomuje, že k pohybu škatulat by došlo tak či onak poté, co by vláda dostala důvěru. A tu dostane zcela určitě, pokud si ovšem opoziční politici nehodlají pod sebou podřezat větev. Parlamentní volby jsou sice nedávno za námi, ale jsou či budou volby jiné a i tam jde o reputaci když ne zrovna politiků nejvyšších, tak o reputaci partají. A tam by mohli také hodně a citelně ztratit. Kdyby k tomu snad došlo, bylo by to jen ku prospěchu nás všech.