Jde o moc činit věci ve svůj prospěch. Jiní lidé a jejich vůle mají také zájem činit věci ve svůj prospěch. Tyto prospěchy si mohou vzájemně odporovat. Někdo chce v regionu na vybraném pozemku vybudovat továrnu na výrobu litých kol do automobilů. Stanoví si politiku získání pozemku pod svoji kontrolu a dosažení svrchovanosti v rozhodování o tom, jak s ním naložit. Přesně o ten samý pozemek má zájem jiný podnikatel, nebo nadnárodní konsorcium a chce vybudovat továrnu na šití potahů sedaček do automobilů. Každá ze stran vidí v pozemku svůj budoucí prospěch. Pozemek je pouze jeden. Podmínkou dosažení budoucích zisků je to, že druhá, konkurenční strana pozemek získat nesmí. Možná obě strany, možná pouze jedna bude hledat oporu ve vyšší moci u státních úřadů. Podle toho, jak silnou figuru v úřadu ovládají. Pokud mají obě strany sobě zavázané lidi v úřadu, který o pozemku rozhoduje, svede se v úřadu urputný politický boj. Určitě využijí působení médií, ve kterých budou obhajovat svůj oprávněný nárok. Možná se uchýlí k pomluvám, k osočování. Mohou také využít tlak na již fungující závody korporace, zapůsobit na dodavatele, aby vytvořili u existujících závodů výpadky dodávek, a tak zpomalit výrobu. To bude mít dopad na odběratele konkurence a ti začnou hledat jiného dodavatele. Protistrana bude oslabena a možná bude muset upustit od úmyslu budovat nový závod a aspirovat na koupi pozemku. Toto je malá hybridní válka mezi korporacemi.

Válka je drahá. Má enormní spotřebu materiálu a lidí. Cílem války je ničení. Prostředkem ničení jsou zbraně. Samozřejmě, že obyvatelé dotčených krajin nebudou mít z takovéto politiky žádný prospěch, nebo jenom nepatrný, a to za podmínky, že jejich vláda válku vyhraje. Pokud však krajina, ve které žijí, válku prohraje, pak dopad prohrané války pocítí na vlastní životní úrovni.

Politika je nástroj na získání moci a využití ekonomických výhod z moci plynoucích

Dějiny jsou dějinami třídních bojů. Od časů Spartakových nemajetné, méně vzdělané a mocensky potlačované třídy snily o vlastním osvobození. Čas od času se vzbouřily. Povstání otroků vystřídala povstání rolníků v postavení nevolníků, a když na výsluní nastoupila třída vlastníků průmyslových továren a bank, vzniklo silné dělnické hnutí, které se dokázalo organizovat mezinárodně v I. internacionále (1864 – 1876), pak ve II. internacionále (1889 – 1914), a nakonec ve III. internacionále (1919 – 1943, 1947-1956). Po II. světové válce vznikly státy, řízené představiteli dělnické třídy. Myšlenky komunizmu přestaly strašit dosavadní vládnoucí třídu pouze v Evropě a začaly pronikat do Asie, Afriky, Latinské i Jižní Ameriky.  Hrozba ztráty majetků vládnoucí třídy nutně vyústila v ideovou, politickou a vojenskou konfrontaci.

Po skončení první světové války bylo nutné vojensky porazit nejenom dělnickou vládu v Rusku, ale i další vzniknuvší socialistické republiky (Bavorská republika rad, Maďarská republika rad, Slovenská republika rad, Finská socialistická dělnická republika). Krvavým sporem dvou odlišných představ o uspořádání Evropy byla II. světová válka, která se nejvyšší měrou odehrála na území Sovětského svazu (na východní frontě bojovalo 192 německých a spojeneckých divizí, zejména rumunských a finských; na západní frontě bojovalo 26 německých divizí). Národně socialistická strana Německa plnila zájem průmyslové a finanční oligarchie, Sovětská strana bojovala za udržení státu dělníků a rolníků. Výsledkem II. světové války bylo posílení Sovětského svazu, vznik nových států s dělnickou a rolnickou vládou. Rozpadl se tradiční koloniální systém a byl nahrazen neokolonialismem. Řada krajin sympatizovala s myšlenkou socialistické orientace.

Vedle toho se vedla politika bránění růstu ekonomik socialistických států. Využívaly se k tomu ekonomické a finanční nástroje. Embarga, bránění exportu a importu vybraných položek. U některých krajin byla vedena politika dosažení zadlužení těchto krajin vůči Světové bance. Dluh je nástroj moci a politika zadlužování krajin se ukazovala jako velmi efektivní politika. Byla spojována s ideologickým působením. Socialistické krajiny Evropy, Kuba, Vietnam, Čína, KLDR začaly budovat své ekonomiky z podstatně nižších výchozích základů, než byly ekonomické základy vyspělých států Evropy, USA a Kanady.  

Uvedené vyspělé západní ekonomiky vycházely z několika staletí, kdy bohatství kolonií proudilo právě do těchto krajin. V podmínkách neokolonializmu sice bývalé kolonie získaly formální politickou samostatnost, ale ekonomicky byly závislé na svých bývalých pánech. Za směšně nízkou cenu odevzdávaly své bohatství a za vysoké ceny kupovaly výrobky od svých bývalých koloniálních pánů. Uvedený podstatný rozdíl východisek v ekonomickém soupeření se promítal v ekonomických politikách. Ve státech vyspělých západních ekonomik se soukromé podniky orientovaly na produkci a prodej spotřebního zboží. Socialistické ekonomiky byly nuceny dobíhat průmyslový rozvoj. Budovaly robustní energetickou síť od těžby uhlí až po stavbu elektráren i rozvodných sítí. Věnovaly se plynofikaci krajiny, stavěly hutě a těžký průmysl, který poskytoval výrobky pro obranný průmysl. Původní myšlenka, to je rozvoj blaha obyvatelů, musela být obětována politice nutnosti zajištění obrany státu. Studená válka nebyla pro běžné obyvatelstvo vidět. Nestřílelo se. Ale pro odvrácení války byly obětovány obrovské zdroje, které jinak mohly být věnovány pro rozvoj životní úrovně. Zejména Sovětský svaz vynakládal enormní úsilí na udržení způsobilosti jaderného i konvenčního odstrašování. Nakolik to byl subjektivní pocit a nakolik reálná nutnost nám odpoví historici v budoucnosti. V posledních dvaceti letech se však ukazuje, že mírové NATO, není až tak mírové a válku považuje za legitimní vojenské prosazování ekonomických zájmů západu. (Irák, Libye, Afganistán, Jugoslávie, Ukrajina.)

Některé socialistické vlády si vzaly od západních bank půjčky (Polsko, Rumunsko). Nakoupily gramodesky, magnetofony, přenosná rádia, svetříky a západní filmy. Gramodesky se ohrály, svetříky vyšly z módy, magnetofony a rádia se opotřebovaly, filmy zhlédly. Potřeba konzumu obyvatelstva byla na krátkou dobu uspokojena. Dluh a úroky z dluhu však zůstaly na dlouhou dobu. Navíc jednou uspokojená potřeba konzumu vytvořila precedens dalších požadavků. Vedení států vidělo, že dluh začíná být velice nebezpečný. Rumunsko přijalo politiku rychlého zbavení se dluhu. Omezilo spotřebu obyvatel, dokonce zapínalo elektrickou energii pouze na omezenou dobu denně. Západní politika prosazování lidských práv v socialistických krajinách, propagace amerického způsobu života (čti neuváženého konzumu) přinášely ovoce. Část obyvatel po těchto hodnotách toužila a část je začala otevřeně propagovat. Socialistická moc se začala ideologicky i právně těmto požadavkům bránit. To jenom zvyšovalo kritický pohled na vedení socialistických krajin a napětí ve společnosti rostlo. Protiklady se prohlubovaly a nutně musely prosadit změnu. Stupňovala se i vojenská konfrontace, které říkáme „studená válka“. Ta mohla kdykoli přerůst ve válku horkou.

Dnes se i tyto zdroje vyčerpaly. Třicet pět let upozaděné problémy západu opět vyplouvají na povrch. Navíc se poměry změnily i na východě. Čína vyrostla ve světovou velmoc. Rusko si ponechalo a zdokonalilo svoji vojenskou sílu. Obě krajiny nejsou ochotny podřídit se západu a tím mu poskytnout několik desetiletí dalšího přežívání. Západ má dvě možnosti. Nechat plynout jeho sestupnou trajektorii, nebo vnutit svoji vůli Rusku, Číně. Indii, Africe, Jižní Americe atd. Po dobrém to nejde. Rusko ani Čína nejsou ochotné se podřídit. Zůstává válka jako prostředek.

Závěr  

Válka je prostředek k ničení síly a moci protivníka. Válka je pokračováním politiky vojenskými prostředky, když byly vyčerpány mírové prostředky vyjednávání. Politika je činnost pro získání moci. Jde o podřízení cizí vůle vlastní vůli. Když ovládnete cizí vůli, získáte moc činit dle vlastní vůle, prosazovat vlastní rozhodnutí a druhá strana vám v tom nedokáže zabránit. Budete činit pro sebe. Moc je využita k získání ekonomických výhod. Politika je koncentrovaná ekonomika. Politika je úsilí na získání moci, která prosadí ekonomické zájmy konkrétních skupin lidí. Tato politika je zprostředkována konkrétními lidmi z masa a kostí a zejména s jejich egem. Jsou to političtí zástupci, plnící vůli lidí, které zastupují. Mohou to být občané a mohou to být skryté elity. Mezi zástupci občanů a politickými loutkami, prosazujícími zájmy skrytých elit, je nutné rozlišovat. Loutky jsou vidět, skryté elity ne. Loutky jsou nahraditelné. Skryté elity drží moc pevně v rukou. Co však vidět je, je války chtivá ideologie a masy lidí, které jí podléhají.

Jsme u kategorie podstaty a jevu, podstatného obsahu a jevové formy. V budoucím článku se více zaměřím právě na jevy, které zakrývají podstatu války. Ideologická nenávist, má skrytou ekonomickou podstatu, ale jeví se jako samostatný fenomén bez jakékoliv podstaty. Jako by válečné myšlení vycházelo čistě ze subjektivních pohnutek, bez jakéhokoliv politického a ekonomického zájmu. Zvláštní formou války je boj o přežití. Boj o vlastní holou existenci, kdy růst, nebo pokles životní úrovně z výsledku války hraje vedlejší roli.

Otázkou je, zda včas prohlédneme. Pro obyvatele Ukrajiny je již pozdě. Vojáci umírají zbytečně ve velkém počtu a civilní obyvatelstvo čeká ekonomicky zničená krajina. Ostatně i českým občanům zůstanou po této válce obrovské dluhy. Zaručili jsme se za vlastní i cizí půjčky a někdo je bude muset zaplatit. Dlouhé roky budou vysávat rozpočet České republiky zatím ještě nedodaná letadla F-35 i jejich provoz. Jsou také projevem politiky směřující k vojenské konfrontaci. Podstata války se projeví a časem její podstatu pochopí i naše dnes nechápající postarší děti. Pokud by se jim rozsvítilo v hlavách dříve a řekli by NE válce, mohly by být dopady méně bolestivé.