Jeho podstatu lze v podstatě vystihnout jako naléhání, aby Západ nějak Rusko porazil nebo donutil ke kapitulaci, protože Ukrajina toho vlastními silami a při současné úrovni západní pomoci není schopna.

Je to děsivé přiznání bezradnosti a naivity, s jakou se nešťastní Ukrajinci odevzdali do západních rukou ve víře, že o ně Západ stojí a bude je proti Rusku bránit. Dnes, tváří v tvář ruské agresi, hrozící porážce, ve zničené, zadlužené a vylidněné zemi zoufale prosí ty, kteří je na této ničivé cestě povzbuzovali a podněcovali, aby nastoupili a své přísliby naplnili.

Zásadní problém, který Ukrajinci ve své naivní zaslepenosti nevnímali, je v tom, že zájmy Ukrajiny a Západu nejsou totožné. Ukrajina má velmi negativní zkušenosti se sovětským obdobím své historie, a především její západní část, která nikdy nepatřila k ruskému impériu, je velmi silně antiruská. Na východě to bylo složitější, protože tam se velká část obyvatelstva počítá k etnickým Rusům, se západem země žádné silné historické vazby nemá, zato vždy úzce souvisela se sousedními ruskými oblastmi. Z toho pramenil dlouhodobý rozpor východ – západ v ukrajinské politice, který brutální ruská agrese překryla.

Zpočátku ukrajinskou politiku řídily staré ruskojazyčné postsovětské kádry z Donbasu, které nezávislou Ukrajinu přeměnily v jakési „Rusko B“, chaotičtější, zkorumpovanější a všestranně zaostalejší než vzmáhající se putinovská velmoc. S tím, jak postupně v neúspěšné zemi po roce 2004, po „oranžové revoluci“ v roce stoupala váha ukrajinského západu, začal v ukrajinské politice stále více dominovat protiruský sentiment a naděje, že vstup do EU a NATO Ukrajinu nejen symbolicky, ale i nějak fakticky vzdálí od nepříjemného a rizikového ruského sousedství. Ukrajinci si neuvědomovali, že tímto svým radikalismem nahrávají jestřábům v ruském vedení, kteří se nikdy nesmířili s nezávislou Ukrajinou v jejích sovětských hranicích, jak je narýsovali Stalin a Chruščov, a pro které byla představa krymského Sevastopolu jako základny amerického loďstva přijatelná asi stejně, jako pro americké generály vize Pearl Harboru jako základny čínské válečné flotily.

Politických zmatků a permanentní hospodářské a politické krize na Ukrajině začal využívat Západ, který po vítězství ve studené válce přestal brát Rusko vážně jako svého soupeře, přičemž se dopustil stejné chyby, jako kdysi Napoleon a Hitler. Rusko se v očích západních stratégů stalo znovu kolosem na hliněných nohou, do kterého prý stačí pořádně strčit, a rozpadne se, zemí opilých mužiků a krutých a neschopných vládců, kterých se není třeba obávat.

Rusko skutečně v jelcinovských dobách padlo na dno a Západ se podle toho k němu choval. Válka NATO proti Srbsku, podpora čečenského separatismu a rozšíření NATO na dohled Petrohradu Rusům ukázaly, že gorbačovské sny o „společném evropské domě“ byly velkou iluzí. Všeobecná frustrace přivedla k moci Vladimíra Putina a návrat ke staré velmocenské protizápadní politice. Rusko nebylo ochotno dále ustupovat, ale Západ to nebral na vědomí.

Začala hra o Ukrajinu, kterou Západ povzbuzoval v jejím protiruském směřování a vágně jí sliboval budoucnost v EU a NATO. Majdanským převratem byl svržen legitimní prezident Janukovyč, který se snažil mezi Ruskem a Západem manévrovat a vyhnout se konfrontaci. Tato předehra dnešní ukrajinské tragédie vyústila v ruskou anexi Krymu a revoltu v Donbasu. Ukrajinské elity se pak plně orientovaly na revanš a bezmeznou důvěru v západní podporu.

Západu, jak USA, tak západoevropským velmocem, však nikdy nešlo a nejde o Ukrajinu. Ta z jejich pohledu pouze představuje nástroj ve vztazích vůči Rusku. Po ruské anexi Krymu a bojích v Donbasu převládlo především u anglosaských velmocí přesvědčení, že stačí Ukrajinu vyzbrojit a vycvičit její armádu tak, aby Rusko v případě agrese narazilo, ba dokonce, že může být poraženo. V každém případě západní stratégové viděli narůstající rusko-ukrajinské napětí jako příležitost k zásadnímu oslabení stále více otevřeně nepřátelského Putinova režimu.

Proto také západní velmoci neučinily nic podstatného, aby Rusko od příprav na útok odradily, aby se ho pokusily zastrašit a varovat. Předpokládaly, že těžkopádná a špatně připravená ruská armáda na Ukrajině zabředne do bezvýchodné války, v níž se buď zhroutí Putinův režim, nebo Rusko z války vyjde fatálně oslabeno a možná se i rozpadne. Byly připraveny Ukrajinu silně podporovat a tento scénář naplnit.

Na druhé straně však Ukrajina nikdy nepatřila do strategické sféry národních zájmů USA i západoevropských mocností. Po staletí byla součástí Ruska a svět na to byl zvyklý. Z pohledu Západu není konflikt na Ukrajině krizí, kvůli níž by stálo za to riskovat jaderný konflikt s Ruskem. Pro Rusko naopak je Ukrajina klíčovou strategickou prioritou, kvůli níž je ochotno jít na plno do války, a také to prokázalo. Tyto rozdíly v pozicích a prioritách nepřátel a spojenců Ukrajinci fatálně podcenili, a nyní čelí důsledkům.

Počátek válčení na Ukrajině potvrdil, že ruská armáda byla opravdu na konflikt tohoto rozsahu špatně připravena a v úvodní fázi nesplnila své cíle. V dalším průběhu bojů se však ukázalo, že je velkou chybou Rusko podceňovat. Ukrajinská ofenzíva selhala a ruský válečný parní válec se začal pomalu rozjíždět a zabírat další a další části Ukrajiny. Ta je zničena, vylidněna a vyčerpána a neví, jak dál. Všemi silami se snaží NATO zatáhnout do války, v čemž vidí jediné východisko. Tlačí na urychlené členství v NATO a bere za slovo pokrytecké sliby, kterých se jí řadu let ze Západu dostává.

V problémech je i Západ. Naděje na rychlé zhroucení ruské armády a režimu v Moskvě se nenaplnila. Ukrajině hrozí vojenská porážka se všemi důsledky pro její státní existenci, stabilitu v Evropě i prestiž Západu. Na druhé straně nikdo nechce kvůli nějakému Donbasu nebo Záporoží riskovat jadernou apokalypsu. Proto členství Ukrajiny v NATO není řešením. Nejen proto, že je to země ve válce a nemá vyjasněné hranice. Pokud západní velmoci nebyly ochotny jít do války na straně Ukrajiny doposud, proč by do ní chodily někdy v budoucnu.  Mají své zájmy a nehodlají se k něčemu podobnému smluvně zavazovat, znajíce nevypočitatelnost a častou iracionalitu ukrajinské politiky. Byla-li by přesto Ukrajina do NATO přijata, znamenalo by to silnou devalvaci bezpečnostních závazků v jeho rámci, a to rozhodně není v zájmu ČR a ostatních členských zemí.

Naivní a zaslepení ukrajinští politici podcenili míru západního pokrytectví, hluboký rozpor mezi slovy a činy politiků, neprohlédli skutečné zájmy svých partnerů a podcenili nebezpečí Ruska. Tragédie, kterou svojí zemi tím připravili, je nezměrná. Žádný „vítězný plán“ neexistuje, obzvláště ne na bitevním poli. V sázce je příliš mnoho. Ukrajina i stejně jako další dnešní ohnisko válečné krize Blízký východ vyžadují komplexní bezpečnostní řešení, které bude brát ohled na zájmy všech zúčastněných. Je na hlavních velmocech, aby zanechaly svých proxy válek, zasedly k jednacímu stolu a hledaly stabilní řešení a rovnováhu. Vše ostatní je cesta do pekel.