Během této doby byly všechny procesní instrumenty a úkony, kterých jsem využil, marné. V závěrečném návrhu jsem požadoval zproštění viny, neboť trestní řád ukládá orgánu činnému v trestním řízení povinnost sdělit obvinění před konáním výslechu.
Krajský soud mému návrhu vyhověl a odvolací vrchní soud zprošťující rozsudek potvrdil.Pro čisté svědomí zdůrazňuji, že nic z více jak dvou tisíci stránkového spisu neprokazovalo ani nepřímo pachatelství.
Jistě nejsem jediný obhájce, který za takové situace dosáhl zmíněný verdikt, a to i odvoláním se na zásadu „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“.
Protichůdnost, potažmo rozpornost toho, co se objevuje v médiích v souvislosti s tzv. „kausou Rath“ a zejména neznalost skutečně získaných poznatků orgány činnými v trestním řízení, mně neumožňuje vyjádřit se k podstatě této věci.
Avšak řada závažných procesních pochybení, na které poukazují v médiích odborníci, mne jen utvrzuje v nedůvěře v zákonnost dosavadního procesního postupu, a to od jeho počátku.
A tak nejsem jen šokován možností, že ten, kdo jiné brání před těmi, kdož je okrádají, je sám okrádá a jeho odhalení navíc znevěrohodňuje kritiku, kterou do té doby vedl. Ve prospěch a radosti těch, kteří se při okrádání alespoň moralisticky nepřetvařují.
Ale jsem zároveň šokován amatérismem, jež provází dosavadní procesní postupy. A vede k otázce, proč dochází k vadám, které i průměrný obhájce dokáže využít ke zproštění viny obžalovaného.
Je to snad spoléhání na gorbačovský syndrom sebemrskačského kapitulantství, jaký se projevil u předáků ČSSD, když jen zaslechli první obvinění?
Anebo důsledek improvizace, jejíž příčinou může být jak nekompetentnost, tak i cosi velmi nepřípustného? Když nikdo jiný, tak odpověď dá čas. Lze jen doufat, že nebude ještě více šokující, než první zpráva o „kauze Rath“…
Jaroslav Kuba