Zejména v průběhu kontaktní kampaně jsem se seznámil s reálnými pohledy občanů na komunální i celostátní politiku, případně s jejich názory na vybrané konkrétní otázky. Hovořili jsme o situaci na radnicích, sociální otázce, korupci, roztříštěnosti pravice, angažovanosti ve veřejném životě, vlivu komunistů, postavení Senátu, naší nedávné historii, či zahraničně-politické situaci. Hlavně však o naději.

Přes všeobecně rozšířenou skepsi jsem získal ze všech občanů – potenciálních voličů, s nimiž jsem rozmlouval, pozitivní pocit. Chtěli a chtějí i nadále participovat na veřejném životě. Neviděli politiku, či politické strany, jako páteř demokratického systému, jako ztracené. Nepodlehli fikci či mediálně-politické zkratce, že všechno v posledních pětadvaceti letech je špatně.

A především – vyzařovala z nich ohromná porce ze všech pozitivní energie. Pravdou je, že tato energie byla atomizována, skryta individuálně v každém diskutujícím. Nicméně až na malé výjimky – tak jednoho křiklouna denně – ty desítky, spíše již stovky občanů, nechtěly vzdát souboj o náš veřejný prostor, o demokratickou a svobodnou politiku, naši identitu, nechtěly podlehnout propagandě bez obsahu, populismu, návratu starých pořádků, korupci či mamonu.

Cítil jsem však, že si příliš neuvědomují svou energii, svou ohromnou sílu. Sílu věci měnit. A to demokratickými prostředky – prostřednictvím svobodných voleb. Tuto sílu je nutné sčítat, dát jít opětně společný jmenovatel. A pak se dají dělat pozitivní změny. Pak je možné pomocí myšlenek pohnout hmotou.
Jedna paní, z těch několika nespokojených, vyjádřila názor: ano, chci radikální změnu, nikomu však nevěřím, a proto nejdu k volbám. Když jsem se jí zeptal, jak chce oné změny dosáhnout, řekla: nějak najednou, revolucí. Překvapil jsem jí zjevně argumentem: tak kandidujte sama, sobě snad věříte. Vezměte zodpovědnost do svých rukou. Byla zaskočena, tato varianta ji snad nikdy nenapadla.

Jinými slovy: první kolo senátních voleb, mých prvních voleb v životě, mě pozitivně překvapilo. Situace není tak ztracená, jak se nám někteří snaží namluvit.

Navíc jsem pochopil, že se mohu stát většinovým pravicovým kandidátem, ale až po prvním kole. Nejprve bylo nutné svést s ostatními – přiznám že kvalitními - kandidáty otevřený politický souboj, a to místo si demokraticky vydobýt. Naučil jsem se vážit i svých ideových oponentů, se zřetelným politickým, i když odlišným názorem.

Do druhého kola nastupuji s podporou všech rozhodujících pravicových subjektů. Velmi si toho vážím. Věřím, že je nutné se postavit čelem proti nečitelné politice bez obsahu, populismu, popírání našeho demokratického a svobodného vývoje v letech po pádu komunistického režimu či s tím související relativizaci předchozího totalitního komunistického režimu. Jsem přesvědčen, že nás k tomu mimo jiné zavazuje i blížící se dvacáté páté výročí listopadu 1989.