Válku na Ukrajině provázejí bitvy na ekonomickém poli, které uvedla salva protiruských sankcí. Zatím postihly více než tisícovku ruských společností, organizací a osob, a chystají se další. Mluvčí Kremlu Peskov to označil za vyhlášení ekonomické války. Avšak ani v ekonomické válce není Rusko bezbranné. Především může využít faktu, že 40 procent evropské spotřeby plynu pochází z dodávek z Ruska (v Česku je to skoro sto procent). Pokud jde o ruskou ropu, závislost je trochu nižší, ale stále se jedná o čtvrtinu evropské spotřeby.

Energetická závislost na Rusku byla nejvýstižněji vyjádřena německým kancléřem Olafem Scholzem, podle kterého přerušení ruských dodávek ze dne na den ponoří „naši zemi a celou Evropu do recese“.

Sankce Západu navíc přispěly k růstu cen energie, což podle bruselského ekonomického ústavu Bruegel zvedlo výnos Ruska z těchto obchodů na 850 milionů dolarů denně. Samotný Gazprom měl jen v březnu tržby 9,3 miliardy dolarů, odhaduje globální poradenská firma Oxford Economics.

Chvilku se věnujme vyhlídce recese. To je drahá věc, zvláště v Česku, známém tím nejšílenějším experimentováním se střelbou do vlastního kolene. Teď třeba máme ochromený průmysl rozpadem globálních řetězců a trhů, ale čelíme tomu zvyšováním úrokové míry a napjatým očekáváním, jak to dopadne.

Zkušenosti z minulé finanční krize po roce 2008 (my ji pocítili až roku 2009) byla mimořádně nákladná, protože hospodářský propad z tohoto období jsme vyrovnali až roku 2013. To byla taková česká zvláštnost, protože údajnými úsporami jsme si přivodili ještě druhou vlnu poklesu. Kolik nás to stálo? Teprve roku 2013 byl kumulativní hospodářský výkon ČR za uplynulých šest let na úrovni čiré stagnace. Přišli jsme tedy o šest let růstu. Kdyby byl růst na standardní úrovni 2,5 procenta HDP ročně, vytvořili bychom o nějakých 800 miliard korun víc.

Osm set miliard bylo tedy zahnáno do čudu, ale protože jsme se bez nich nedokázali obejít, museli jsme si je půjčit. Státní dluh vzrostl za tu dobu o 700 miliard korun. Co jsme tedy úspornými politikami uspořili, ať si každý spočítá sám. Je to velice praktické cvičení, protože teď se ozývají tehdejší moudra znovu.

Spouštěčem další krize bude energetika. Způsob, jakým chce Rusko energetické zbraně využít, zatím není úplně jasný. Prezident Putin zpočátku požadoval, aby od 1. dubna byla ruská ropa dodávána jen za ruble. Když však byla k tomuto datu vyhlášena ruskou stranou příslušná pravidla, dozvěděli jsme se o čtrnáctidenním přechodném období. Máme tedy dva týdny na to, abychom si ujasnili, jak postupovat a co dělat.

Co je zajímavé, v Česku najednou dost spoléháme na to, že to za nás vymyslí nenáviděný Brusel. V každém případě, do 14. dubna to pojede po staru. Ale co potom? Bude už trochu tepleji, půl roku se bez topení nějak obejdeme. Jenže ekonomika není jen teplo domácností.

Pokud jde o ta pravidla obchodování s plynem, Rusko požaduje, aby si odběratel ruského plynu vytvořil dva účty u Gazprom Bank, jeden devizový a druhý rublový. Pokud chce nadále posílat za plyn eura, ať je pošle na eurový účet, a z toho pak bude tato částka vybrána a převedena na rubly. Rubly se pak zaplatí Gazpromu na jeho podnikový účet. Rubly by mohla teoreticky emitovat Centrální banka Ruské federace, ale protože je pod sankcemi, může takový postup narazit. Rubly lze také nakupovat za eura na ruském trhu, ale jestli jich tam je za skoro deset miliard eur měsíčně, o tom lze pochybovat.

Riziko transakce a směny nese kupující plynu, pokud si nechce ruble napřed opatřit sám. Vypadá to hrozně, ale nějak bude, nasvědčuje o tom skutečnost, že Gazprom musí už teď měnit 80 procent devizových příjmů na rubly, ve vzduchu je tedy jen zbývajících dvacet procent. Stojí to tedy za ten konflikt? Rozhodně ano, současné platby určené Gazpromu prostřednictvím zahraničních bank jsou sankcemi zmrazeny, do Ruska se nedostanou. Proto Rusové zkoušejí diktovat mechanismus, kdy peníze se napřed zabydlí v Moskvě, a až pak se otevře kohoutek s plynem. Ve válce se střílí oběma směry.

První reakce EU byla, že se nic měnit nebude, jsou tu jasné smlouvy, ve kterých se o rublech nic nepíše. Ruská reakce na tuto výtku zní, že nová pravidla smlouvy neporušují, dodávky budou podle smluv, ale forma platby se mění. Ve smlouvách taky nebylo nic o sankcích a o tom, že Rusko by mělo dodávat plyn zadarmo. Předpokládejme, že za dva týdny dospějeme k nějakému kompromisu, ovšem kompromisy bývají výhodné jen částečně, a ne pro všechny. Berme vážně riziko, že tahle válka nás může těžce poškodit.

Bude to zároveň příležitost k přemýšlení, za jakých okolností bychom mohli na této válce, do které se naše vláda tak dychtivě hrne, vydělat. Jistě, nepočítejme jen peníze. Jsou tu přece taky svobody. Jenže těch v Česku v posledních týdnech dramaticky ubylo, a  s tendencí ke zhoršení. Není možné nestranně informovat o tom, co se na válčišti děje. Kdo se nedrží propagandy, šíří fake news. A co je propaganda? V čem je výhoda bezhlavého štvaní? Utíkáme ke skalnímu srázu se zavázanýma očima.

Co bude po válce? Boje ještě chvíli potrvají, Ukrajinci bojují odvážně a efektivně, ale je to boj bez zásobování. Největší bitva se odehraje mimo velká města, v pláních východní Ukrajiny, kde jsou obkličovány útvary nasazené proti Donbasu. Rusko nechce dobyté území moc ničit, bude je pak muset obnovovat. Jinou věcí jsou vztahy se Západem, ty jsou asi zpřetrhané přinejmenším nadlouho. U nás se to definuje jako izolace, ale je to jen izolace od Západu. Vztahy Ruska s Čínou, Indií, Blízkým východem, Latinskou Amerikou a dalšími zeměmi zůstávají.

Pomůže si rubl současnou ofenzívou? A jaká je perspektiva dolaru jako rezervní měny? Jsme svědky konce brettonwoodského systému, který se točil kolem dolaru i potom, co byla v 70. letech zrušena jeho směnitelnost za zlato? Rubl teď s touto směnitelností koketuje, když v Moskvě stanovili oficiální kurz gramu zlata na 5000 rublů. To je asi o čtvrtinu níže než je světová cena, ale ta je rozkolísaná. Kdo nebude mít na plyn ruble, může platit zlatem.

Postavení dolaru však ohrožuje hlavně znejistění dolarových rezerv americkými sankcemi, podle kterých lze majetek cizích států klidně zabavit. Dokud to mířilo jen na Írán a Afghánistán, unikalo to pozornosti, ale teď je v síti velká ryba. Která bude další? Tohle je jasný umíráček pro rezervní funkci dolaru.

Slabinou dolaru je také to, že je zatížen rekordními obchodními schodky. Za dovozy většinou platí jen cennými papírky, které se hromadí v zemích s obchodními přebytky bez možnosti je nějak prakticky využít. Americký Fed může emitovat dolarů kolik potřebuje, ale každá jiná zadlužená země si musí půjčovat na úrok, a pokud dluží v dolarech, čelí ještě kurzovému riziku.

Původní představa o mírovém měnovém systému, v oněch časech, kdy se chýlila ke konci 2. světová válka, byla jiná. Ekonom John Mayrad Keynes, zastupující britskou vládu na mezinárodní konferenci v americkém Bretton Woods, doporučoval mezinárodní rezervní měnu odvozenou z koše největších světových měn. Něco jako současná práva čerpání SDR v Mezinárodním měnovém fondu, ta však mají okrajový význam pro záchranu chudých zadlužených zemí.

Nejen Rusko, také Čína uvažuje o alternativním institucionálním rámci světového obchodu. Nejsou to nápady z poslední doby, zrály déle, a jejich vývoj urychlil svými nepředvídatelnými zásahy do světových hospodářských vztahů předchozí americký prezident Donald Trump.

Určité pokusy o alternativu už probíhají. Vznikla Asijská banka pro infrastrukturní investice AIIB, která slouží především budování projektu Pás a stezka (ale mezi členy je i Británie), nebo Nová rozvojová banka NDB, vytvořená uskupením BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika). Méně se ví o bance CMIM vytvořené státy Jihovýchodní Asie spolu s Čínou a Japonskem pro potřeby vykrývání chybějící likvidity, která jinak může vést k vysoké zadluženosti a  měnovým krizím. Je to trochu konkurence Světové banky a MMF nebo jejich regionálních poboček jako ADB, i když je to oficiálně popíráno.

 Jde však o víc, Čína má vizi mezinárodní rezervní měny, která by nebyla spojena s individuálním státem a vyhnula by se tak mocenskému riziku, že emitent má neomezené zdroje zadarmo. Píše o tom Paola Subacchi v zajímavé knize The Cost of Free Money (Yale University Press). Jak soudí, samotná Čína nemůže převzít roli dominantní rezervní měny, na to je její podíl na světovém obchodu stále příliš malý. Vedle toho je čínský jüan svazován s omezeními na kapitálovém účtu, Čína nechce vpustit cizí investory na své území úplně volně. To je jasná překážka rezervní funkce měny. Je tu však možnost trpělivě přesvědčovat svět, že mnohostranné uspořádání by bylo lepší.

Chvíle pro zintenzívnění takového dialogu se opravdu blíží. Může se však stát, že se potvrdí slova o izolaci, a ten, kdo bude izolován od tohoto vývoje, bude Západ.