Volby přece kdysi vyhrál i takový Hitler, takže volby nejsou všechno. Tedy volby jsou sice v demokracii všechno, ale jen potud, pokud nezvítězí nedemokracie. Co je na tom složitého, že.

No, ono to s tím Hitlerem bylo trochu jinak. V době prvních parlamentních voleb roku 1933 byl už Adolf Hitler kancléřem, držel ohromnou moc, a volby tak proběhly v jeho režii. I tak v nich nezískal většinu. Tak přitvrdil, zakázal mnohé strany, vyhnal některé poslance ze sněmu a uspořádal o pár měsíců volební reparát, při kterém už většinu získal, a to před devadesát procent, jak se u takových režimů sluší a patří. Pak už volby nepotřeboval.

Na ony německé volby tak lze těžko odkazovat jako na volby, které vyhrál ten špatný, ale jako na špatné volby. A to je rozdíl. Podobně jako u nás v roce 1946 vyhráli komunisté, ale to bylo v době limitované demokracie, kdy kandidovat směly jen čtyři strany.

Takže v demokracii volby špatně dopadnout nemohou. To by totiž byly už předem volby nedemokratické, s cinknutými vstupními volebními pravidly. Ne volby pod všelijakým vlivem propagandy, lží či kdovíjak placených kampaní. To vše v různé míře lze najít snad u všech voleb ve všech demokratických zemích v dějinách, jak o tom ostatně zpívá i Werich v písni Babička Mary. Ale volby s předem pokřivenými pravidly, to je přece něco úplně jiného. To už nejsou demokratické volby a jejich výsledek tak lze právem napadat nebo zpochybňovat. Nebo raději žádat jejich odložení. Nebo zrušení. A ne čekat na výsledek, a až když to eventuálně dopadne „špatně“, hledat záminku, jak je zneplatnit.        

Ústavní soudy jsou prý institucí nad institucemi. Nemají je sice všude na světě (někde plní část jejich role soudy nejvyšší), ale tam, kde je mají, mohou občané spát v pocitu bezpečí, že o demokracii je postaráno. Tak to alespoň chápe i předseda českého Ústavního soudu Josef Baxa, který před pár dny připustil, že pokud by se situace kolem podzimních voleb do Poslanecké sněmovny „eskalovala za hranice zhroublých mravů“, Ústavní soud by prý neodvracel tvář.

Co je myšleno „zhroublými mravy“, to se asi musíme jen domýšlet, ale kontext jeho slov napovídá, že by asi šlo o takový výsledek voleb, který by byl ovlivněn nemravnou kampaní. To je ale třeba domyslet. Takže: kdyby nebylo nemravné kampaně, dopadly by volby dobře? A pokud by volby takto ovlivněny byly, dopadly by tedy špatně? A co je to „špatně“? Copak u nás smí kandidovat někdo, jehož vítězství by bylo pro demokracii špatně? Pokud by něčí potenciální vítězství bylo prohrou demokracie (a tedy by s touto argumentací mohlo prý být zneplatněno), pak takový subjekt přece nesmí ani kandidovat. Tak se nesmí politické soutěže vůbec účastnit! Ba ani běžného politického života! Takové subjekty musejí být rozpuštěny, zakázány a jejich účast ve volbách znemožněna, ne? A ne zasahovat až v případě jejich úspěchu! A pokud nic takového s některými subjekty nelze učinit před volbami, pak jejich vítězství přece může být jedním z legitimních výsledků, ne?

Nebo tedy můžeme nechat dnešní Hitlery běžně politicky působit, účastnit se voleb, a pokud získají rozumně nízký počet voličů, nic se neděje, kdežto až při jejich úspěchu je třeba zasáhnout? Jen takto je třeba úvahu kolem případného zásahu moci soudní do voleb domýšlet. Subjekty, které se mohou voleb legálně účastnit, mohu i legálně vyhrát. Žádný výsledek voleb nemůže být „dobře“ nebo „špatně“. Tedy pochopitelně může v politickém slova smyslu. Ale do politického slova smyslu nic justici není a nesmí být.     

Ústavní soudy však takové ambice mají a pokroková veřejnost jim tleská. Ovšem jen potud, pokud takový ústavní osud stojí na straně té správné liberální demokracie. Ne jako ten polský. Předseda polského ústavního soudu Bogdan Święczkowski totiž podal trestní oznámení na premiéra Donalda Tuska a další představitele vládní koalice, že ta prý chystá násilný státní převrat. Ta koalice, která je s Bruselem náramně zadobře. Dokonce tak, že Brusel jí uvolnil penězovody hned po jejím nástupu k moci, aniž co musela učinit. Ty penězovody, které zaškrtila přechozí konzervativní vládě za prý nedemokratickou soudní reformu.

Ona reforma ovšem spočívala v tom, že končící liberální vláda narychlo doplnila Ústavní soud i na místa, která měla být uvolněna až po skončení funkčního období Tuskovy první vlády, tedy je liberální vláda přeobsadila tak nějak dopředu. A nová konzervativní vláda tyto nové soudce jmenované na místa dosud úřadujících prostě svou reformou neuznala. Tak dnešní druhá Tuskova vláda zase neuznává Ústavní soud ve složení, které zbylo po vládě předchozí a její reformě.  

Trestní oznámení podané Święczkowským na Tuska a další funkcionáře liberální mocenské garnitury bylo předáno polské generální prokuratuře, která už zahájila vyšetřování, které může dopadnout vynesením rozsudků v rozmezí deset let až doživotí.

Zatím jsme z médií hlavního proudu a od vládnoucích politiků slyšeli, že nezávislost justice je nadevše a že Ústavní soud je zmocněn napravovat politiku. Uslyšíme u dění v Polsku nyní totéž, když tamní Ústavní soud je konzervativní a vláda liberální? Na to si počkejme. Ale spíše uslyšíme potlesk pro premiéra Tuska. Ten na trestní oznámení reagoval slovy, že prý musí řešit důležitější problémy, čímž měl namysli hraní stolního tenisu.

Že by pingpong (ten skutečný, ne ten v přeneseném slova smyslu) byl tím správným návodem, jak v budoucnu reagovat na pokusy ústavních soudců řídit politiku?