Náš premiér se šeredně mýlí. Stačilo by, kdyby si občas prošel evropské noviny. Každému musí být nápadné, jak masivní debata se v nich odehrává o situaci, ve které je Evropa, o tom, co je třeba dělat a jak se dostat ze současné krize. Tahle kanonáda přece jasně ohlašuje, že se něco zásadního chystá a že se něco zásadního stane. A zásadní to bude i pro Českou republiku.

Premiér nad tím pouze mávne rukou: Tyhle nové nápady, to je jenom takové menu ala carte. Nabízí se tu bankovní unie, daň z finančních transakcí nebo fiskální pakt. Podle našeho premiéra si něco můžeme vybrat a něco necháme ležet. Dneska je jedno menu, zítra bude druhé. Dneska je tu nějaká dohoda, ale kde jí zítra bude konec…

Ale to se pan premiér zase mýlí. Fiskální dohoda nejen že tu dnes je. Ony ji dnes státy projednávají a ti, kdo ji podepíšou, ti se budou zítra účastnit jednání. A ti co ne, jako Česká republika, už nyní z těch jednání vypadávají. Spíš po nás zítra v Evropě neštěkne pes.

Pan premiér říká, že máme sledovat náš národní zájem v těchto evropských bouřích a Evropou si zas tak moc nešpinit ruce a nelámat hlavu.

Někdo tady Evropě nerozumí ani za mák. Není pravda, že o nic nejde. Jde o strašně moc. Jde o to, co bude Česká republika. Tvářit se, že se nás to dění za humny netýká, je strašná slepota.

To, co je v sázce, je úspěch politické integrace Evropy. To se nikdy nevyřeší na toliko národní úrovni. To nikdy nevyřeší pouhé škrty a záchranné balíčky. Současná krize EU a eurozóny se dá vysvětlit jen nedostatečným institucionálním zajištěním společné měny. To, co nás může zachránit, je celkový pohyb integrace vpřed. Když to nedokážeme, nečeká nás nic dobrého. Bez prohloubení integrace nedokážeme zkrotit obludu paralelního světa investičních bank a hedgeových fondů.

Snad v žádné jiné členské zemi Evropské unie bychom nenašli premiéra, který dnes vykládá veřejnosti, že si z chystaných opatření EU můžeme vybrat, co se nám líbí, a co ne. Nemusíme prý být u všeho. Tak to ale není, pane premiére. To, co je na stole, je celek opatření, celý balík, na kterém máme úkol se shodnout. A jde o to, kdo je připraven se přidat a pomoci vytáhnout Evropu z bahna krize.

Náš premiér to tak necítí. Ten říká, že lék je zůstat na vlastním písečku a hrát si na něm. Zeptejte se Belgičanů, jestli chtějí opustit společnou měnu a vrátit se k národním platidlům. Řeknou vám: Tůdle, to už tady bylo! Byli jsme závislí na marce a nemohli jsme mluvit do ničeho. Teď když je euro, tak sedíme v radě guvernérů a můžeme se podílet na rozhodnutích, která se eura týkají.

Není to zvláštní, jak všechny ty podobně nevelké státy v Evropě se snaží dostat do všech projektů, aby se podílely na rozhodování a získaly právo do toho mluvit? Jen my ze všeho vypadáváme a premiér nás konejší a dokonce vyzývá, abychom se o takových věcech, jako je jádro a periferie Evropy, vůbec nebavili.

Premiér mluví o tom, že máme hlavně sledovat své národní zájmy, ale není schopný žádný konkrétně definovat. Já bych o jednom věděl. To je ten, že potřebujeme, aby Evropa držela pohromadě. Protože pokud nebude v Evropě fungovat politická integrace, neudržíme ani jednotný hospodářský prostor. Pokud se bude EU dezintegrovat, bude to znamenat obnovování celních bariér, překážky pro volný pohyb obyvatel, kapitálu i zboží. Všechno to, z čeho Česká republika tak úspěšně profitovala v posledním desetiletí, se nám může rozsypat. A životní úroveň nám klesne o třicet čtyřicet procent. Naše bezpečnost se také rozplyne. Jakmile se začnou v Evropě obnovovat hranice, zjistí se, že to spravedlivě nejde a ožijí staré spory a konflikty. Rada Petra Nečase, „hleďme si svých národních zájmů“, je jedovaté sémě v evropských mnohonárodních státech, jako je Belgie, Španělsko a další. Až začneme podle rady pana premiéra všichni sledovat své národní zájmy, tak se podivíme, jaký požár z toho vzplane. Pan premiér ani pan prezident Klaus zřejmě nikdy nepochopili, že to, že se nám tak dobře rozdělovalo Československo, bylo významně ovlivněno tím, že se to dělo pod deštníkem společné Evropy, do které jsme všichni chtěli vstoupit. Pamatuji si, že jsme tehdy říkali: Sice vytváříme hranice, ale jen proto, abychom je zítra zase rušili. Proto to šlo tak hladce. Uvažování, které předvádí pan premiér, může tuhle evropskou idylu rychle rozbít. Bude-li každému bližší košile než kabát, budeme-li náš zájem chápat odděleně od evropského, pak se to celé obrátí proti nám.

Ministr Schwarzenberg projev premiéra v Černínském paláci víceméně prospal. Pak vystoupil se svou představou, která byla sice od premiérovy odlišná, ale zřejmě na ní ani příliš nezáleží. Pan premiér vyzývá k „nediskusi“ o Evropě a zřejmě se ten příkaz týká i (ne)diskuse vládních stran mezi sebou navzájem. Každá z nich si ponechává svůj vlastní názor. Výsledkem je, že exportní politika, kterou by měli dělat vládní resorty společně, se ocitá v rozvratu. Ministru zahraničí Schwarzenbergovi se podařilo, o čem se vždy tvrdilo, že je nejhorší a nejdražší: když máte v nějaké zemi ambasádu, vy se rozhodnete ji zrušit a pak ji za dva roky znovu obnovujete. To se panu ministrovi povedlo v krátkém čase hned dvakrát. Mistrovský kousek!

Vzniká otázka, s kým se tady má člověk o zahraniční politice vůbec bavit. Ale pokud by ještě někdo chtěl, tak nabízím několik tezí:

Integrovaná a úspěšně fungující EU je naším klíčovým národním zájmem. Příčinou našich evropských problémů je nedostatečné institucionální zajištění společné měny. Krize je systémový problém a nelze ji řešit na národní úrovni. Nevyřeší ji pouhé škrty ani záchranné balíčky. Jen pokud prohloubíme integraci EU, společná měna a tedy i EU přežije. Potřebujeme hlubší koordinaci finanční, hospodářské a sociální politiky EU. Potřebujeme obnovení sociální Evropy namísto Evropy pro elity. Rozhodovací procesy se musí výrazně demokratizovat. EU by měla sehrát zásadní roli při krocení oné obludy mezinárodních finančních trhů. Měli bychom s tím Evropě pomoci, protože sám si už v tomhle světě kolem nás nikdo nepomůže. Když se to povede, budeme i my jedničky.

Lubomír Zaorálek