Ze statistik analýz se dozvídáme, že:

Zanedbaná je zhruba polovina české ekonomiky – ekonomika domácích vlastníků – která od roku 1995 nevzrostla. Veškerý hospodářský růst tvoří firmy v zahraničním vlastnictví, z čehož plyne také odliv zisků do zahraničí v rozsahu 7 procent HDP ročně.

Také obrovské regionální rozdíly, ať už je měříme v příjmech na osobu nebo v různě pojaté kvalitě života, jsou dokladem toho, že ekonomický život je koncentrován jen do několika velkých center. Vesnice a malá města se změnily v pouhé noclehárny a ekonomickou poušť.

Zdálo se, že to jde i bez lidí. Avšak jednoduché průmyslové zemědělství, kdy jeden traktorista vystačí na tisíc hektarů, narazilo na environmentální limity. Podstatná část svrchní úrodné vrstvy půdy byla odnesena erozí, v půdě chybí organická hmota a vlastně jakýkoliv život. Poušť už přestává být pouhou metaforou.

Pokud chtějí lidé v této zemi přežít, musí přistoupit na šetrnější model, ale ten už je pracnější a lidi potřebuje. Bude potřeba půdu zatížit novými regulatorními povinnostmi. Možná už to pak nebude pro dnešní velkomajitele půdy tak lákavé a dají znovu příležitost těm, kdo v místě žijí. Nejvíc by pomohlo organické zemědělství, které obnoví vázání uhlíku a vláhy v půdě a stane se aktivním nástrojem pro zmírnění klimatických změn.

Velké příležitosti jsou mimo centra. Není to všelék, jen doplněk nějaké strategie. Ale doplněk, který může řešit spoustu strategických problémů.

Potřebuje to samozřejmě něco do začátku:

• veřejné rozvojové fondy a banky,

• příznivé daňové prostředí,

• technickou pomoc,

• zpřístupnění stavebních i zemědělských pozemků.

Vložené peníze pak mohou mít mnohonásobně větší efekt než jednorázová přímá investice.

Rozdílné osudy vložených veřejných peněz lze ukázat na státním zásahu při bankovní krizi. Když stát vykoupí špatné dluhy, a pak je rozprodává pod cenou, dostane zpátky jen zlomek investice. Snížil horečku, ale nemoc trvá. Když místo toho vymění dluhy za kapitál banky a řeší problém aktivně, jeho peníze začnou vydělávat a jejich vliv se znásobí.

Totéž lze udělat ve zdravém prostředí, když vzniknou státní fondy usnadňující splnit kapitálovou povinnost při zakládání regionálních družstevních nebo veřejných bank. To by byl asi nejsnazší způsob, jak venkovu pomoci, umožnit mu financování rozvoje z lokálních zdrojů. Jsou-li peníze z místa a obsluhují tam místní hospodářský cyklus, obíhají rychleji a každý oběh násobí jejich účinek.

Problém živořící domácí ekonomiky pramení z hypercentralizace prostředí, kde malé je neviditelné a ekonomické toky peněz míří jen z periférie do centra. Na periférii pak peníze chybí a nahrazují se sociálními dávkami. Tok míří ze státní pokladny v podobě dávek na periferii, a odtud za centrální služby k centrálnímu soukromému, většinou zahraničnímu dodavateli. Připomíná to spíš tribut.

Venkov potřebuje skutečnou pomoc. Hypercentralizované bankovní služby, zbytnělá energetika, všemocné obchodní řetězce, všechno vesměs v zahraničních rukou, jsou zákonitě necitlivé k potřebám našich občanů. A nadprůměrná energetická, materiálová a dopravní náročnost české ekonomiky představuje další pasti, které vyčerpávají naše zdroje a nabízejí jen mizerně placenou práci.

Kdyby tedy stát poskytl rozpočtové zdroje ve prospěch revitalizace domácí ekonomiky tam, kde se nejsnáze uchytí, na venkově a v malých městech, může dosáhnout rychlého úspěchu. Není to univerzální lék, zabere jen někde a musí se nejprve vymyslet, vyzkoušet a doladit na pilotních projektech. Ale bezpočet zahraničních zkušeností ukazuje, že tady se efekt vložených peněz opravdu znásobí.

Vychází to vstříc megatrendům

• stárnutí

• klimatické změny

• digitalizace

• decentralizace

kterým se těžko můžeme vyhnout.

Ne každý senior má to štěstí, že může žít srozšířenou rodinou na venkově. Když jich bude víc, pomůže to jim, obci, přírodě i státnímu rozpočtu.

Babička se stará o vnoučata, děda ošetřuje zahrádku a učí kluky zacházet s nářadím. Staří i děti mají spoustu volného času a mohou ho věnovat také ochraně přírody a obnově životního prostředí. Společný život ve vlastním nebo družstevním domě s částečným samozásobením snižuje životní náklady a umožňuje vyžít s relativně skromným důchodem.

Čím větší bude podíl seniorů ve společnosti, tím větší pomoc může nabídnout toto osvědčené řešení. Vidíme to i na statistikách, které ukazují, že život se sice prodlužuje, ale ve městě je to stále častěji prodlužování nemoci než delší život ve zdraví.

Revitalizace venkova má strategický význam i z dalších důvodů. Digitalizace a aditivní obrábění, tedy digitální soubory s konstrukčními návrhy na internetu a řemeslnické 3D tiskárny a jednoduchá robotická zařízení vytvářejí pro venkovské dílny zcela nové příležitosti. Mohou se třeba zabývat digitalizací a automatizací zemědělské malovýroby, která usnadní dosud pracné organické zemědělství. Pomůže tak řešit nejen zásobování podstatně kvalitnějšími potravinami, ale také klimatické změny, když bude vázat uhlík a vodu v půdě.

Důchodci, ale nejen oni, se rádi zapojí do komunitárních projektů, například v oblasti komunitní energetiky na bázi obnovitelných zdrojů. Decentralizace energetického zásobování zároveň znamená, že z nákladů na pořízení energií se stanou příjmy, které zůstanou v místě. Problémy bydlení řeší svépomocná výstavba, která podstatně snižuje náklady. Internet usnadní debaty o prioritách obce, plánování i řízení projektů.

Decentralizovaná energetika obnovitelných zdrojů představuje asi nejlepší start pro rozjezd. Navázat může zpracování místní zemědělské prvovýroby. Když se místní potraviny proženou místními restauracemi a jídelnami, pomůže to rozeběhnout hospodářský cyklus, který zhodnocuje místní zdroje ve prospěch místních lidí.

Jak už jsme uvedli, zdrojem bohatství v takovém lokálním hospodářském cyklu je i uzavřený oběh peněz, protože každá koruna poslouží několikrát. Dá se mu pomoci zavedením alternativní lokální měny, samozřejmě jen doplňkově. Za málo peněz tak vznikne hodně muziky – vyrábí se za nákladové ceny, a pokud v místě obíhají stále stejné peníze (mají vysoký lokální multiplikační faktor), propojí daleko víc nabídky a poptávky. Organizační struktura, která to drží pohromadě je komunální podnik nebo družstvo, které pak rozdělí i zisky.

Co je k tomu třeba?

Program obnovy lokálních financí. Argumentace tím, že kampeličky už jednou zkrachovaly, připomíná, jak byly vrženy do neregulovaného prostředí, aby dokázaly, že to nejde a nezacláněly jako konkurence bankám. Teď už bychom k tomu mohli přistoupit rozumněji. Pokud jde o peníze, určitě bude potřeba něco do začátku, na doplnění minimálního kapitálu, možná ve spolupráci s kraji. Napřed by tyto peníze měly posloužit nějakým vzorovým projektům lokálního hospodářského cyklu.

Program obnovy družstev toho typu, na kterém venkov vyrůstal ještě za první republiky. Je to otázka legislativy i poradenství a technické pomoci. Mohli bychom se vrátit i ke zkušenosti elektrických družstev, která stojí za elektrifikací Československa. Dnes by se tato družstva mohla věnovat napájení místních sítí z obnovitelných zdrojů.

Podpora digitalizace participace na poli hospodářství i demokracie. Pokud jde o samotné technické nástroje, jsou vyvíjeny za peníze Evropské komise. Sada, kterou vytvořil D-CENT Project, je už hotova (http://tools.dcentproject.eu/). Zkratka obsahuje výraz Decentralised Citizens Engagement Technologies, tedy „technologie pro decentralizované aktivity občanů“. Všechno je v otevřeném kódu a zdarma.

Vytvoření měnového ekosystému. Profesor Bernard Lietaer (http://www.lietaer.com/), největší autorita v tomto oboru upozorňuje na rizika, která plynou z přílišného důrazu na efektivitu nějakého toku na úkor diverzity. Takový systém se snadno hroutí, jak jsme ostatně viděli za finanční krize. Proto by měl fungovat ucelený ekosystém měnových nástrojů, které na sebe navazují. V projektu D-CENT rozvíjel obdoby švýcarské doplňkové lokální měny WIR, která funguje už od roku 1934 a nyní obsluhuje asi 60 tisíc menších firem. Vnímají ji tam jako podporu lokální ekonomiky. Technologie nově vyvíjených měn se podobá tomu, s čím přišel bitcoin.

Participativní rozhodování mají usnadnit nástroje pro sdílenou spolupráci. Umožňují formulovat, rozvíjet a komentovat cíle, dá se tam hlasovat o jejich prioritě. Hlásiče zase signalizují, pokud ve sledované věci došlo nějakému návrhu, jednání nebo rozhodnutí. Další nástroje jsou specializované pro přípravu participativních rozpočtů.

Peníze pro rozvoj venkova by tedy nebyly krokem zpátky, ale krokem k sebevědomé a značně soběstačné společnosti, která řeší spoustu strategických problémů a zároveň narušuje monopol zboží, služeb i nabídky laciné práce, kterého se tu zmocnily zahraniční společnosti.


(Příspěvek na konferenci Fiskální politika a multiplikační efekt, kterou pořádala ekologická platforma Zvonečník a Masarykova demokratická akademie)