Myslel jsem proto, že budu tento týden psát např. o tom, že před 1960 lety vypukl v Římě ničivý požár, který vedl k tomu, že si císař Nero vyřídil své spory s křesťany. Nebo že budu psát o tom, že se tento týden dožívá sedmdesáti let Angela Merkelová, která – ač dlouhá léta největší politička Evropy či světa – fakticky zmizela ze světa. Nedůstojnost toho, jak se jí zbavila její CDU a vlastně celé Německo, je do očí bijící. V mnohém jsem s ní zásadně nesouhlasil, ale ona byla produktem a ztělesněním Německa, nikoli politikem, který by Německo svým originálním vůdcovským postojem zaváděl na scestí.

To, že si Merkelovou do klíčové funkce Němci zvolili a že ji 18 let nechali ve svém čele, vyjadřuje, že její politika byla jejich politikou. Míra lidské neloajality je i v tomto případě děsivá. A varovná.

Chtěl jsem však také připomenout, že před sedmdesáti lety vyšel první singl Elvise Presleyho Blue Moon of Kentucky. A že tím v mnohém začala úplně nová éra. Bylo to revolucí. Mám strach, že pro Merkelovou nikoli úplně klíčovou. Bohužel.  

Jako blesk z čistého nebe došlo k atentátu na prezidenta Trumpa. Už jsme ho všichni komentovali, teď se nic nového a objevného asi říci nedá, ale to neobjevné je třeba stále připomínat. Že to byl pokus o atentát, který měl změnit svět. Nechápu prezidenta Bidena, že neví, co bylo motivem tohoto atentátu. S prezidentem Bidenem jsem opakovaně jednal (nejčastěji jako s Obamovým viceprezidentem), a proto – díky své nemalé loajalitě – se nepřipojuji k dnes obvyklému ostrému hodnocení jeho zdravotního stavu.

Ale teď musím protestovat. Opravdu neví, co bylo motivem tohoto atentátu? Kdyby to byla pravda, bylo by to nesmírně špatné. Víme to všichni. Nevědí to jedině ti, kteří nechtějí – v Americe a ve světě – tolik potřebnou změnu. A tu změnu nechce a nemůže přinést Biden. (Říkám to jako někdo, kdo opakovaně varuje před přehnanými očekáváními změn, které by mohly nastat v případě Trumpova vítězství.) Bagatelizace toho, co se v sobotu stalo v Pensylvánii, je nepřijatelná. Nebudu citovat otřesné výroky některých politiků naší vládní koalice.

Tento týden se v Bruselu a ve Štrasburku dějí další neuvěřitelné věci. Že Evropský parlament není parlamentem, říkají všichni přemýšlející lidé už dlouho. Já to řekl a napsal tisíckrát. Ale že dojde k takovému nerespektu k výsledku voleb, k jakému teď dochází při obsazování nejvyšších postů v EU, to jsem nečekal. Že se dávno před volbami mluvilo o čtyřech jménech budoucích nejvyšších funkcionářů EU (Němka, Portugalec, Malťanka a Estonka) se mi zdálo naprosto skandální. Že se tato jména ukazují jako reálná, je ještě horší. Je to potvrzením toho, že Evropská unie ke svému fungování žádné volby nepotřebuje. Vládnou neodstranitelné evropské elity a evropská byrokracie, ať se ve volbách stane cokoli.

Že se předsedkyní Evropské komise stane totálně neoblíbená a zdiskreditovaná Ursula von der Leyenová je skandální. Je to výsledkem červnových voleb? Že se předsedou Evropské rady má stát fakticky neznámý Portugalec, mimochodem ze země, která se nachází – stejně jako Malta a Estonsko – na okraji Evropy, a která už jednou svého mimořádně neúspěšného zástupce ve vedení EU měla (Jose Barrosa)? Je výrazem skutečné evropské demokracie, že další dvě vrcholné funkce – předsednictví parlamentu a vedení evropské diplomacie (neboli post ministra zahraničí EU) – budou mít dvě ženy z nejmenších evropských zemí Estonska a Malty?

To, že Francie, která má téměř 70 miliónů obyvatel, žádnou funkci ve vedení EU nemá, zatímco Estonsko s jedním milionem a Malta s půl milionem obyvatel, mají dva ze čtyř těchto vysokých postů, není výrazem demokracie či uznávání malých zemí. O demokracii opravdu nejde. (Nemělo by ale být zapomenuto, že je Estonsko nejvýchodnější zemí EU na hranicích s Ruskem a že je paní Kallasová extrémní zastánkyní „válečné“ politiky.)

A teď hledejme optimismus a naději. Já je opravdu těžko nenacházím. Je možné se stáhnout do sebe a žít si své zcela privátní životy, ale to by muselo znamenat, že se nám nový evropský svět do těchto privátních životů nebude plést. Opak je pravdou. Plete se, už téměř tolik jako za komunismu.