Pokud se tak dobrovolně rozhodnou (do určitého termínu, to záleží na věku), poté budou mít na desítky let dopředu, vlastně až do doby odchodu do starobního důchodu, zákonnou povinnost nejen trvale vyvádět z I. pilíře 3 % svých odvodů a přesměrovat je do II. pilíře, ale současně budou mít druhou povinnost k nim přidávat ještě další 2 % odvodu z výpočtového základu (dříve z hrubé mzdy). Do II. pilíře tak bude směřovat celkem 5 % plateb na sociální pojištění každého z potenciálních účastníků.

Každý, kdo se i jen okrajově o svůj budoucí důchod zajímá, si měl možnost v poslední době přečíst nepřeberné množství článků či slyšet spousty besed a komentářů na toto téma. Nekompromisně je třeba říci, že v drtivé většině jde o neúplná sdělení, mnohdy polopravdy a někdy o naprosté bláboly. Pokusme se reagovat na pět typických tvrzení a otázek týkajících se vstupu do II. pilíře – uvést klíčová pro a proti.

1. Do II. pilíře jako čerstvý vysokoškolák s výborným nástupním platem určitě vstoupím, protože mi za čtyřicet let, až půjdu do penze, dá stát místo slušné penze jen almužnu.

K vysokému nástupnímu platu blahopřejeme. Spousta absolventů, kteří to štěstí neměli, totiž dnes hledá jakoukoliv práci a v dohledné době to nebude lepší. Jen přejeme, aby to štěstí na dobrý plat měli až do penze. Když vstoupíte do II. pilíře „šitého“ především a jedině pro vaši věkovou a příjmovou kategorii (více pro muže než ženy), tak budete mít jediné dvě jistoty, bohužel obě negativní:
* dobrovolně si zvýšíte důchodovou daň o 2 % (a o ty bude každý váš každý měsíční příjem nadále nižší),
* dobrovolně se vzdáváte asi desetiny budoucího starobního důchodu od státu.

Teď ty kladné argumenty pro vstup. Předně: je velmi pravděpodobné, že i v budoucnu bude I. pilíř hodně solidární. To sice znamená, že čím absolutně vyšší budete mít celoživotní příjmy, tím i absolutně vyšší budete mít doživotní státní starobní důchod. Ale měřeno relativně, poměrově, je to přesně opačně – čím vyšší plat, tím bude důchod relativně, tj. poměřováno k němu, nižší. Jestli lidé s průměrným příjmem budou mít důchod někde okolo 40 % své hrubé mzdy, tak u lidí s trojnásobným příjmem to bude jen asi 25 až 30 % hrubé mzdy. To proto, aby zbyly peníze na 2/3 lidí, kteří již dnes pobírají méně, než činí celostátní průměrný příjem a odchodem do penze by jim hrozila doživotní chudoba. Proto lidé s polovičním hrubým příjmem odcházejí do penze s důchodem, který je a bude roven asi třem čtvrtinám jejich předchozí mzdy.

Druhý pilíř je připraven hlavně pro mladé a bohaté, protože ty 3 % vysokých odvodů z vysoce nadprůměrného platu do II. pilíře už nebudou podléhat solidaritě při výpočtu penze – zůstanou na osobním účtu daného občana. Celá finanční výhodnost je založena na optimistickém předpokladu, že penzijní společnosti budou umět tyto peníze dlouhodobě zhodnocovat aspoň tak, aby byl pokryt zákonný pokles penze v důsledku rozhodnutí o opt-out (vyvázání peněz z I. pilíře).

2. Rozdělit peníze mezi I. a II. pilířem, nebo dokonce i III. pilířem, přece znamená zmenšit riziko případné ztráty.

Asi máte na mysli tradiční pořekadlo, jak je moudré nedávat všechna vejce do jednoho košíku, ale raději do dvou či více pro případ, že s ním upadnete a všechna by se jinak rozbila.

Všimněte si, že již se nikdo neobtěžuje říkat, že – zůstanu u tohoto obrazného příměru – ten druhý košík přece něco stojí. Takže tvrdím, že neznám žádnou seriózní studii, která by jednoznačně prokázala, že součet dílčích rizik z provozu prvního, druhého či třetího pilíře by byl nutně nižší, než jen samotné riziko selhání I. státního pilíře průběžných penzí. A tvrdím, že na rozdíl od rizik příznačných pro druhý či třetí pilíř, z nichž všechna ani pořádně neznáme, jsou rizika I. pilíře dostatečně prozkoumána a máme více než sto let trvající zkušenost prakticky všech vyspělých zemí s tím, jak jim čelit.

3. Takže není pravda, že stát za pár let už nebude mít na důchody?

Ne. Je to klasický marketingový trik – vyděsit a zpanikařit lidi a tím vytvořit prostor pro dealery penzijních společností, nabízejících „záchranu“ v podobě penzijního spoření. Od doby, kdy měli tito zprostředkovatelé naposledy „žně“ v podobě stamilionových provizí za uzavírání „starých“ smluv o stavebním spoření, už uplynulo deset let. Následoval byznys s investičními životními pojistkami, tam se také dost trhlo, než to šlo v roce 2008 pod vodu, a tady se u II. a III. pilíře zase jednou otevírá kšeft desetiletí. Proto tak zpackaný zákon, proto ten neuvěřitelný nátlak penzijní lobby, proto tolik arogance při jeho proválcování v Parlamentu.

Důvod, proč již nyní „není na penze“, tedy že na důchodovém účtu v I. pilíři chybí počínaje rokem 2009 asi deset procent příjmů, je prostý - zhruba ze tří čtvrtin to je nutný důsledek jednak tzv. Topolánkova batohu z roku 2008 a asi jen ze čtvrtiny to je možné připsat na vrub již čtvrtým rokem trvající ekonomické krizi. Jen minimálně rostou mzdy, je vysoká nezaměstnanost, spousta firem neplatí zákonné odvody a dramaticky se rozšiřuje práce načerno, samozřejmě opět doprovázená neplacením odvodů. Jinými slovy – pokud by se „ucpaly díry“ v příjmech důchodového účtu a vrátila se legislativa před rok 2008, bilance I. pilíře by byla okamžitě blízko rovnováze a mohla by v ní zůstat příštích skoro 40 let a po krátkém zakolísání v důsledku přílivu „Husákových dětí“ do penze po roce 2045 pak až do konce století. To je mimochodem závěr opsaný z oficiální vládní statistiky, která byla obsažena v důvodové zprávě k takzvané „malé“ důchodové reformě, kterou se razantně prodlužuje věk odchodu do důchodu a snižuje napětí na důchodovém účtu. Podaří-li se udržovat vysokou hladinu zaměstnanosti a dobrou platební/odvodovou morálku a sníží-li se umělý a krátkozraký výpadek příjmů na penze od OSVČ, bude na důchody vždy peněz dost.  

4. Přináší penzijní reforma nějaká nová rizika?

Rizik je mnohem víc, než se nám obecně tvrdí – proto mluvím o nalévání čistého vína. Pokusil jsem se je jen vyjmenovat v jednoduché tabulce, jejich celkový počet je kolem sedmdesáti. Ve sloupcích uvádím jednotlivé pilíře českého penzijního systému po reformě, jak bude vypadat po 1. lednu. V řádkách jsou pak občané (senioři i lidé mladší, včetně skupiny, která riskne opt-out), dále provozovatelé (dnešní penzijní fondy, resp. do budoucna „transformované penzijní fondy“, nové „účastnické“ penzijní fondy či penzijní společnosti). A konečně nutno zmínit rizika, která bude podstupovat stát (jako klíčový subjekt veřejných financí a v současnosti garant výplat penzí z I. pilíře). Otevřením II. pilíře se počet rizik znásobuje a některým přitom fakticky nelze čelit. Také tuto zkušenost už řada zemí učinila. Naše vláda je, zdá se, nepoučitelná.

5. Mám tedy rozdělit peníze mezi I., II. a III. pilířem, nebo ne?

Ano, určitě, ale na druhý pilíř raději zapomeňte. Třebaže kdo tam vstoupí, o své peníze asi nepřijde navzdory tomu, že dnešní opozicí bylo jasně řečeno, že bude zrušen. Za rozumný považujeme postup, kdy by se měl každý podle svých možností na důchod včas seriózně finančně připravovat. Základem je u státního pilíře platit ne minimální, ale maximálně vysoké možné odvody, hlavně u OSVČ, jinak většinu z nich čeká ve stáří nuzota. Dnešní „výhodná“ právní úprava je zlomyslná past. A co se týče doplňkových důchodů? Už asi dvě třetiny české dospělé populace má smlouvu o penzijním připojištění. To funguje dobře, byť je pro stát extrémně drahé. Avšak jak jasně ukázal nával u přepážek penzijních fondů v říjnu a listopadu, dalších asi čtvrt milionu lidí ocenilo médii úporně zamlčovaný fakt pravého kouzla nereformovaného penzijního připojištění, ve kterém celé investiční riziko nesou akcionáři penzijních fondů!

Klient se „starou“ smlouvou, který nepodlehne tlaku dealerů a nepřejde na „reformní variantu“, tak má vedle „kladné nuly“ ještě obrovskou jistotu vysokého výnosu. Dosud to bylo až 50 % na každou měsíční platbu. Od Nového roku to bude sice méně, ale i tak mnohonásobně více než na jakémkoliv vkladu v bance, a to na základě zákonem přiznaného státního příspěvku. Navíc asi na milion smluv přispívá také zaměstnavatel, a je to na účtech rychle vidět. Pokud by se příspěvky klientů ještě výrazněji zvýšily, třeba tak, aby člověk dosáhl na maximální státní podporu i daňové úlevy, pak je celý II. pilíř vlastně zbytečný. Po pravdě řečeno, kdo má dost peněz, ten si cestu k dobrým finančním investicím, kterých je trhu spousta, snadno najde. A pro většinu nepříliš bohatých občanů  stávající penzijní připojištění docela vyhovuje.  

Jaroslav Šulc