Odhalovala jedny z nejzvrhlejších zbraní: skryté, nášlapné miny. Ty se těžko objevují. Ještě hůř se zneškodňují. A mají mrzačit, ne rovnou zabíjet.

V sobotu 23. května jedna taková skrytá mina v české politice vybouchla. Článek tří (ex)ministrů “Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?” se v izraelsko-palestinském konfliktu staví na stranu Palestinců. Nikoli Izraele a Spojených států.

Konstantou české zahraniční politiky bylo po celé dekády jednoznačně deklarované česko-izraelské přátelství. Československo uznalo stát Izrael pouhých pět dní po vyhlášení samostatnosti v květnu 1948. V roce 2011 Česká republika odmítla uznání samostatného palestinského státu v OSN. V roce 2017 se naše země na Valném shromáždění OSN zdržela hlasování, které chtělo zamítnout americké uznání Jeruzaléma coby hlavního města Izraele, před rokem vetovalo Česko spolu s Maďarskem návrh Evropské unie na zablokování převodu diplomatických misí do Jeruzaléma, česká vláda nepodporuje sankce vůči Izraeli. Úzké spříznění obou zemí je vynuceno geografickými a historickými okolnostmi. Český stát i Izrael byly mnohokrát v dějinách ostrůvkem demokracie, který do posledního dechu bojoval za svobodu a prosperitu v obklopení nepřátelskými mocnostmi, ostrůvkem, nad kterým se křížily a přeskupovaly zájmy mocností.

Když byla před šestapadesáti lety založena Organizace pro osvobození Palestiny, nedokázali jsme si představit, že by propalestinské, protiizraelské, rafinovaně pod rouškou liberální demokracie a pseudohumanity skrývané hnutí mohlo proniknout všemi složkami státní správy tak, jako se to už dříve podařilo hnutí zelenému nebo duhovému. Prohlášení tří (ex)ministrů zahraničních věcí z minulé soboty je proto na první pohled nepochopitelné. Druhý, pozornější pohled ovšem odhalí, že se jedná o zcela logické vyústění dlouhého a úmorného pochodu protiizraelských sil unijními i českými institucemi – toho vytrvalého, trpělivého, nenápadného a plíživého kladení nášlapných min.

Česko-izraelská vědecká, ekonomická, kulturní i politická spolupráce tak je – a ještě bude – vystavena zátěžové zkoušce. Na rozdíl od princezny z Walesu se totiž duo Babiš–Petříček, v tuto chvíli zodpovědné za českou zahraniční politiku, v minovém poli nastraženém předchůdci a paradiplomatickou strukturou vůbec neorientuje.

Paradiplomatická struktura v tomto případě vzniká nikoli na úrovni regionů, nýbrž ve sféře nestátních organizací, propojených s propalestinskými zájmovými skupinami, s vědeckými institucemi a především s nejvyššími úřady. Tlak na vládu je tak dvojí. Shora, z protiizraelsky orientované Evropské unie reprezentované socialistickým komisařem Josepem Borrellem, a zdola, propalestinsky orientovanými domácími nátlakovými skupinami. Pochodem této paradiplomatické struktury česká zahraniční politika postupně ztrácela to, co bylo její zásadní devízou: čitelnost.

Centrum paradiplomatické struktury paradoxně zřizuje samotné ministerstvo zahraničních věcí, pod které spadá Ústav mezinárodních vztahů. Tato instituce dnes koordinuje tzv. Českou síť nadace Anny Lindhové tvořenou padesátkou členů, včetně například Česko-arabské společnosti, Asociace pro mezinárodní otázky nebo Arabfestu.

Jedním z členů je také obecně prospěšná společnost Insaan: Česko-arabské centrum kulturního dialogu. Společnost, založená v roce 2011, byla financována například americkým, libyjským či kuvajtským velvyslanectvím v Praze nebo Městskou částí Praha 1. Posláním Insaanu je “bourání stereotypů a předsudků prostřednictvím vytváření sdíleného porozumění mezi českou a středoevropskou společností na straně jedné a arabskou společností na straně druhé”, přičemž má mimo jiné “poskytovat poradenské a informační služby v oblasti evropskoarabských politických, ekonomických, kulturních a vzdělávacích vztahů”.

Oba staří muži, kteří nerozumějí modernímu světu, nechápou ho a chápat nechtějí a snaží se to zamaskovat ‚humorem‘, který páchne po cigaretách a vyčpělém alkoholu.” Nedávno psal o izraelských osadnících, kteří “napadají Palestince sekyrami, kameny, klacky, psy, elektrošokovými i střelnými zbraněmi, demolují stavení, zapalují auta, ničí nebo kradou úrodu a dobytek. Často za přihlížení izraelské armády. Osadníci jsou součástí okupace…”

Členem dozorčí rady Insaanu je od samého počátku také zmíněný Jan Šnaidauf, blízký spolupracovník ministra zahraničí a dlouholetý zaměstnanec “ministerstva zahraničí EU”, tzv. Evropské služby pro vnější činnost. Právě tento úřad českou vládu pro nedostatek protiizraelského sentimentu často kárá.

Jazyk “prohlášení tří” ze všeho nejvíce připomíná strojový překlad. Navíc překlad natolik špatný, že lze s úspěchem pochybovat o výchozí řeči. Nejen tato jazyková bariéra nutí klást si otázky. Kdo text skutečně psal a kdo z něj bude mít prospěch? Proč vyšel právě teď? Jak dlouho ještě bude předseda vlády přihlížet vytváření paradiplomatických struktur? Jak dlouho ještě budou naši zahraniční politiku destruovat ti, kteří za ni nenesou odpovědnost – starostové, senátoři a exministři? Jak dlouho ještě bude trvat, než vláda začne v souladu s Ústavou ČR skutečně zodpovídat za zahraniční politiku naší země? Odstoupí ministr zahraničí sám, anebo jej bude muset prezident republiky na návrh premiéra odvolat? A především: kdo má zájem na tom, udělat z naší země nečitelný, a tudíž bezvýznamný přívěsek bruselské politiky v jejím protiizraelském tažení?