o tom oslovení jsem chvíli přemýšlel, neboť vím, že jste ve svém životě byl leckým: editorem krásné básnické edice u nakladatele Václava Petra s názvem První knížky – debutoval u Vás i Jiří Orten. Byl jste ale také vášnivým komunistou, nejen ve 30. letech ve Španělsku za občanské války, ale i doma – když v devětadvacátém někteří jiní komunističtí spisovatelé (Olbracht, Vančura, Hora či Seifert) ve svém „Manifestu sedmi“ vystoupili proti gottwaldizaci své strany, stál jste na opačném pólu, mezi těmi, kdo ideologické utažení šroubů po Stalinově vzoru přivítali. I to však byl dnešníma očima aspoň z uměleckého pohledu spolek neméně ctihodný: vedle Vás též třeba Konstantin Biebl, Karel Teige, Vladimír Clementis či Laco Novomeský… Mimochodem není zvláštní, že právě vy, jmenovaní vyznavači tuhé linie, jste skončili tak prapodivně osudově? Biebl spáchal sebevraždu, o Teigem to André Breton tvrdil též, Peroutka mínil, že Teige prostě zkolaboval v okamžiku, kdy si pro něj už už jel černý tatraplán, ten posel šibenice. Na té pak skončil Clementis a Novomeský v podobném procesu dostal deset let. A mimochodem, aby ten svět nebyl tak nepřehledný, pro úplnost dodejme, že na Novomeského poslaneckou lavici usedl po jeho uvěznění roku 1951 jistý Alexander Dubček, ale to jen na okraj.

Ani Váš odchod z tohoto světa nepřišel v dobrý okamžik. Po konci okupace jste byl předsedou Syndikátu spisovatelů, poslancem, vysokým úředníkem Ministerstva informací. To všechno, shon a stres, politikaření všude kolem, strach o smysl té Vaší revoluce, a pak taky jistě i strach o život, to všechno Vám jistě nepřidalo na už tak dost chatrném zdraví. Odešel jste v roce 1949, o chlup dříve, než začaly krvelačné boje ve Vaší straně, jimž padli za oběť mnozí komunisté i nekomunisté. Nepochybuji, že byste byl mezi nimi. Takto, in memoriam, si to s Vámi po stranické linii vyřizoval akorát zbabělý akademik Štoll, který Vás na deset let vyhnal z české literatury. Až péčí jiných, statečnějších, Jana Grossmanna či Ludvíka Kundery, směl jste se vrátit a už v ní zůstat.

Musela to být zvláštní doba, která tolik talentů přiměla dobrovolně přijmout klausuru idejí železných a nesmlouvavých, vyslovovaných slovy hesel a nápisů na vlajkách, jazykem nepěkným a kostrbatým. Zatímco Vaše básnické jazyky byly tak drahocenné, kolumbovsky objevitelské a průzračné i přízračné jak měsíc nad řekou. Ono by se to dnes pěkně a snadno soudilo: otevřeli vrátka chobotnici, a ona je pak sežrala, verše neverše, zásluhy nezásluhy. Ono by se to dnes hezky citovalo z Vašich poklesků budovatelských „Teď když máme, co jsme chtěli / do rachoty zvesela / ať těm kteří za nás mřeli / žádný hanbu nedělá / Vyhrňme si rukávy / když se kola zastaví / Hej rup! Hej! / Do práce se dej“. Nebo ještě hůře tohle výstražné: „Budujeme republiku / Jde to pěkně zvesela / vyřídíme bez cavyků / toho kdo nic nedělá.“ Joj, to by se to kádrovalo. Jenomže to jaksi není fér. Soudit dnes ta slova vyvřelá z nějaké situace, nějaké doby, těsně po přízraku nacistické orlice, s nadějí, tehdy možná už spíš jen hýčkanou, než důvodnou, že na trojce k nám od Sibiře peláší něco víc než mráz…

Pro mne jste vždy byl a navždy zůstanete básníkem veršů docela jiných: „Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / nechci být kůlem vyhlášek / veřejným míněním / nechci být nápovědou / co polyká jen prach / těch jejich komedií / hraných na márách…“. To jsou verše nepoddajné, nezlomené v pase, nesouhlasící, když souhlas je podmínkou k přežití, nesamozřejmé, když samozřejmostí je šeď, tak mnoho, když vše je nic. Mnoha slovy jste vyvážil ty činy, za které jste zaplatil, ačkoli jinak, než to mohlo být, leč přece. Mnoha slovy, která si dnes už jen málokterý připomene. Slovy, která se nevyučují a před nimiž už kdysi bylo varováno, a zas asi bude, protože ta slova křičí proti každé falši, lži a úskočnosti, proti všemu, co není od člověka a pro člověka. Fanatismus je totiž sebezáhubný, a to napříč dějinami, poledníky a partajními příslušnostmi.

Doby se opakují. V té naší se hrají jiné komedie, ale na stejně rozvrzaných jevištích. Publikum je nuceno si vybrat: budiž klakou, chléb a hry budou ti zaručeny. Nechce se ti pohlížet s úctou, bázní a láskou na ten náš čarodějný sabat? Na hranici!

I pro takovou chvíli čtěte v Halasovi: „Najednou tam budou / a všichni / Plno očí bude se dívat / ale vy je nevidíte / Neklidně pohled ucítíte v zádech / Budou tiší / číhaví / budou vážit každé vaše slovo / a proto vaše řeč / ať je / nevěstou zítřků… Nastal čas /jako by svět teprve vznikal / Rozhodčí čas“. A když to všechno pochopíte, všimněte si: Halas už to věděl dávno: „Zhubne čas / na žebra básní“.