Někteří z Vás si možná připomenou, že se konalo v Mnichově. Dostal jsem tam mimořádně cennou příležitost setkat se se známými osobnostmi MPS jakými byly Milton Friedman, George Stigler, Gary Becker a mnozí další (ale tito tři byli při pohledu zpoza Železné opony těmi nejviditelnějšími).

Už mezi námi nejsou. Poslední z tohoto slavného trojlístku, Gary Becker, který ještě pomáhal koncipovat naše letošní setkání, nás opustil před několika měsíci. Velmi nám chybí. Chtěl bych věřit, že všichni, kteří jsme se tu sešli, cítíme nesmírnou zodpovědnost udržovat odkaz otců-zakladatelů naší společnosti a pokračovat v boji za svobodu, demokracii a klasické liberální ideje. Jejich odkaz byl vždy a o to více je právě nyní ohrožován, zpochybňován a atakován z nejrůznějších stran, míst a perspektiv. Vzpomínám na atmosféru vítězství, která dominovala našemu mnichovskému zasedání. Teď se mi zdá, že jsme asi byli příliš optimističtí. I tehdy sice někteří považovali toto vítězství za relativní a dočasné, ale jeho zvrat určitě přišel dříve, než jsme očekávali.

Proč je tomu tak? Zůstanu-li ve světě idejí, a to je prostor, kde se pohybujeme a máme pohybovat, oponenty našich názorů jsme obkličováni stále více. Jejich útok, tedy útok z vnějšku, je založen na úspěchu propagandy něčeho úplně jiného než individuální svobody ze strany dnes tak úspěšných nových „ismů“, které nejsou až zas tak nové. Jsou spojeny s řadou starých známých, dávno odmítnutých kolektivistických klišé a přístupů. Tomu jsem se věnoval ve svém projevu na našem předcházejícím zasedání v Praze, když jsem ještě měl možnost pozvat Vás do krásných historických prostor Pražského hradu.

Tento vnější útok však považuji jen za část našeho problému. Problémem, který není o nic méně varovný, je naše omezená schopnost být přesvědčivými a být slyšet. Je to naše chyba? Neseme pochodeň svobody dostatečně pevně a se vztyčenou hlavou? Jsme schopni prezentovat své názory stejně silným hlasem a se stejnou hloubkou argumentů jako to v minulosti dělali naši předchůdci?

Nejsem si tím zcela jist. Pravděpodobně jsme stejně jako oni silní ve svém základním postoji, ve své ideologii, ve svém odmítání komunismu, totalitarismu, kolektivismu, etatismu a dalších podobných světonázorů, ale musím se ptát, zda jsme schopni obhajovat, vysvětlovat a šířit své názory tak, jak toho byla schopna starší generace našich členů. Pořád si v tomto kontextu připomínám prezidentský projev Ed Feulnera, když před několika léty zdůrazňoval, že se ideje neprosazují samy.

A nejen to. Jsou již naše ideje „hotové a uzavřené“? Na loňské konferenci Konzervativní strany v anglickém Windsoru jsem k tomu řekl, že i když některé z našich idejí měnit není třeba, neboť se k nim stačí vrátit, mnohé jiné však musí být redefinovány, reformulovány, rozvinuty, nově interpretovány a nově aplikovány.

Mám obavu, že v dnešních debatách a sporech s držiteli opačných názorů nejsme schopni dostatečně přesvědčivě využívat ani naše základní myšlenky a teze. Zdá se mi, že často pouze pasivně opakujeme naše staré „kánonické pravdy“, místo toho, abychom přicházeli s novými postřehy a argumenty. Proč je tomu tak? Máme mezi sebou – jako tomu bývalo v minulosti – dostatek originálních myslitelů? Nebo už takoví lidé vůbec neexistují? Nebo existují, ale nemají zájem stát se aktivními členy naší společnosti? Neskládá se díky tomu naše současná členská základna spíše z administrátorů různých think-tanků (a jako jeden z nich musím vždy hájit a ocenit jejich důležitou roli) než z původních myslitelů? Je-li tomu tak, je to udržitelné?

Před čtvrt stoletím, když jsem se poprvé zúčastnil zasedání MPS, téměř jsem nedýchal. Před našimi zakládajícími členy, před nositeli Nobelovy ceny, před slavnými autory a mysliteli jsem se ostýchal promluvit. Mají nově přicházející členové naší společnosti podobný uctivý respekt k dnešním členům MPS? A zasloužíme si vůbec takový respekt? Nejsme až příliš uspokojeni pouhou možností setkat se jednou za dva roky se svými starými přáteli a eventuálně i potkat nové členy ze zemí a kontinentů, kde se MPS podařilo zasadit semínka s našimi názory? To je samo o sobě pozitivní, ale zůstává MPS zdrojem myšlenek pro dnešní dobu? Je stále považována za baštu klasických liberálních idejí? Na našich setkáních postrádám otevřené a přátelské, ale vážné debaty o těchto věcech. Posloucháme občas skvělá, občas dobrá, občas ne tak dobrá vystoupení, ale většina z nich by mohla být přednesena na jiných fórech. Chybí mi vystoupení, která by se týkala nás samotných.

Tyto věci by měly být otevřeně diskutovány. Nově zvolený prezident by měl dostat za úkol, aby v tomto smyslu přišel s nějakými návrhy. Cesta do Hong-Kongu by měla být něčím více než jen návštěvou tohoto unikátního města, tohoto ostrůvku ekonomické svobody v rychle rostoucí jihovýchodní Asii.

Teprve teď se dostávám k vlastnímu tématu svého projevu. Jak jsem řekl, naše názory, postoje a ideje jsou atakovány z nejrůznějších stran. Na našem setkání v Tokiu v roce 2008 jsem mluvil o environmentalismu, protože jsem cítil, že právě z něj, resp. z jeho extrémní verze, alarmismu globálního oteplování, který byl tehdy na svém vrcholu, plyne největší hrozba pro lidskou svobodu. Moc se toho nezměnilo – jestli, tak k horšímu. Boj s klimatem, což znamená s námi, už je v dnešním světě přijímán jako hotová věc. I někteří z nás, zdá se, akceptovali, že je nevhodné a politicky nekorektní se tomu vzpírat. Není také ani úplnou náhodou, že na našem hong-kongském programu toto téma není zastoupeno.

Dnes považuji za největší ohrožení lidské svobody stále se zrychlující posun k transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Vývoj v tomto směru byl postřehnutelný už v pozdních fázích studené války a hned po pádu komunismu, ale nyní už je to úplně jinde. Jako člověk, který žije v Evropě, musím říci, že nedemokratičnost uspořádání Evropské unie, která tento proces nejvíce symbolizuje, vnímám velmi silně. Co se týče mé vlastní země, měl bych přiznat svou část viny. Snažil jsem se ze všech sil, ale nepodařilo se mi svým spoluobčanům vysvětlit rozdíl mezi jejich sny o tom, že se – po desetiletích ztracených v sovětském impériu – znovu stanou normální evropskou zemí a mezi tvrdou realitou, která pro nás po vstupu do Evropské unie nastala. Tento naprosto zásadní, ale argumentačně velmi jemný rozdíl se vysvětlit nepodařilo – snad by to šlo v sofistikovaných akademických diskusích, ale nešlo to ve zjednodušených mediálních debatách. Výsledkem bylo, že jsem to byl nakonec já, kdo jako předseda vlády poslal do Bruselu dopis s žádostí o členství v EU a kdo jako prezident republiky podepsal Přístupovou smlouvu. Ale to jen tak na okraj.

Evropa je v čele vývoje, který vede k „Brave New World“ post-demokracie, post-politiky a post-národního státu. V tomto ohledu byla klíčovou událostí tzv. Maastrichtská smlouva, při svém vzniku málo doceňovaná. Mnohými (i z nás) byla považována za pokrok, ale pokrok to není. John Laughland nedávno v Praze trefně poznamenal, že „evropští lídři jsou přesto hluboce přesvědčeni o tom, že jsou v čele nezastavitelného historického pokroku“  Podobné názory dlouhá léta vyjadřuje Roger Kimball, např. ve svém úvodu k symposiu o národním státu, který rezolutně obhajuje. Zbavit se státu a politiky znamená pokoušet se zavést systém vládnutí „úřady nebo soudy“.[2]

Evropané právě toto, zdá se, přijímají. (Termín Evropané považují za velmi sporný, neboť žádný takový lidský druh jako Homo Europensis neexistuje. Ten se nachází pouze v hlavách evropských aparátčiků. Proto je správnější mluvit o občanech evropských zemí.) Těchto nebezpečí si bohužel nejsou plně vědomi. Neevropané si jich jsou vědomi ještě méně, neboť je zatím necítí dostatečně silně. I oni jsou však také ohrožováni narůstající silou a vlezlostí institucí globálního vládnutí. To je stále ještě daleko měkčí a slabší než evropské, subglobální vládnutí, kterému jsme vystaveni my. S veškerým naším nesouhlasem s tím, co s námi dělají naše vlastní státy a vlády, musíme přiznat, že pořád ještě máme šanci s tím doma něco udělat. Můžeme např. zvítězit v příštích domácích volbách a začít věci organizovat jinak. To je na evropské úrovni nemožné. Tam už není ani vláda, ani opozice. Tam jsou jen politicky neidentifikovatelní mezinárodní byrokraté a soudci.

Růst moci globálních či kontinentálních institucí má mnoho příčin, ale zdůvodněním či ospravedlněním jejich existence není a nemůže být autentičnost existence globálních veřejných statků a externalit jak se nám snaží vsugerovat zelení myslitelé, skrytí ve všech dnešních hlavních evropských politických stranách. Na úrovni světa či kontinentu příliš mnoho „veřejných statků“ není. Nežijeme ve světě, ve kterém dominují externality. Zabývání se globálními (nebo evropskými) veřejnými statky představuje jenom malou část každodenních aktivit těchto institucí. Hlavní motivací pro přesun většiny rozhodování z národních států do nadnárodních institucí je úsilí zbavit se demokratické kontroly, která – přes všechny své nedokonalosti – stále ještě v národních státech existuje.

Někteří z našich přátel a kolegů – podle mého názoru mylně – zdůrazňují roli mezinárodních organizací jako vhodnou a účinnou metodu k oslabení úlohy státu ve společnosti. Jde jim přitom o oslabení jich bezprostředně se týkajících vlastních států, které z mnoha pochopitelných důvodů mají velmi neradi. Přesto je tomu trochu jinak. Svým útokem na národní stát přispívají k oslabení svého vlastního státu, ale nikoli státu jako takového. Výsledkem přechodu ke globálnímu vládnutí je přece vznik daleko vzdálenějšího, daleko méně kontrolovatelného a daleko méně demokratického státu (nebo státu podobných administrativních organizací).

To není žádným zlepšením. Velmi se přimlouvám za naše vlastní, domácí, jakkoli nedokonalé, často dokonce úplně špatné, ale přesto demokratické rozhodování ve srovnání s tím, co přes naše hlavy provádí mezinárodní nomenklatura. Jako zastánci demokracie nepotřebujeme žádné nedemokraticky vybrané elity, které se snaží řídit naše životy a říkat nám, co pro nás je nebo není dobré. Hlavní otázkou musí být jen a jedině to, zda jsou rozhodnutí dělána institucemi demokratickými či institucemi jinými.

V tomto střetu idejí v  současnosti nevyhráváme. Vyhrávají nejrůznější zájmové skupiny, lobbyisté, „rent-seekers“, mezinárodní byrokraté, kteří se ze všech sil snaží uniknout z národního státu. Chtějí uniknout z politiky, protože ta dává jejich aktivitám nezbytná omezení. Preferují žít v „postpolitickém ráji“. Dělají všechno proto, aby mohli žít a fungovat ve světě supranacionálních institucí, které nejsou vystaveni žádné demokratické kontrole. Souhlasím s Paulem Seatonem, že je to částečně způsobeno „postpolitickou iluzí“ a částečně „nepolitickým pokušením“. Tyto iluze a pokušení nemáme. Chceme politiku, protože víme, že bez ní demokracie není možná. Chceme národní stát, nejenom prázdnou skořápku jakési neutrální „central human agency“.

K velké lítosti řady z nás ničím a nikým nebrzděný nárůst globálního vládnutí je už zde a zůstane tu s námi. Jsme svědky tiché, plíživé, téměř neviditelné revoluce vedoucí k postdemokratickému globálnímu vládnutí, v Evropě k vládnutí evropskému. Někteří z nás věříme v ekonomický způsob myšlení, který tak dokonale obhajoval Paul Heyne ve své známé učebnici. Tento přístup nás motivuje položit navýsost ekonomickou otázku: je růst globálního vládnutí poháněn více poptávkou nebo nabídkou? Moje zkušenost říká, že běžní lidé nic takového jako globální vládnutí nepotřebují, nechtějí a nepožadují. Motivace na nabídkové straně jsou daleko silnější.

Jedni lidé obhajují posun politické moci od zvolených politiků k mezinárodní nomenklatuře úředníků a soudců, protože jsou přesvědčeni, že jejich „rent-seeking“ (získávání výhod a úlev politickými cestami) je, jak vidíme v Bruselu, snazší. Tito lidé považují své zájmy. Jiní lidé, stoupenci kosmopolitismu a europeismu, chtějí vytvořit něco lepšího než politiku, něco lepšího než demokracii. Chtějí vytvořit svět, v němž budou pouze pasivní objekty jejich vládnutí, nikoli autonomní vůlí vedení občané. Chtějí svět, kde budou určující silou vyvolení.  Pro tyto ideově orientované lidi je občanství nadbytečné, ne-li přímo chybné. Chtějí univerzální světoobčanství (anglické slovo personhood je daleko přesnější, ale nepřeložitelné).

Růst kosmopolitismu a globálního vládnutí[5] je propojen s rostoucím, nepochybně v mnoha ohledech pozitivním a žádoucím otevíráním se jednotlivých zemí. Jako někdo, kdo prožil téměř půl století svého života v uzavřené nebo polouzavřené komunistické zemi, pravděpodobně nemusím dlouze vykládat, jak moc se raduji ze života v naší dnešní, stále ještě do určité míry svobodné a otevřené společnosti.

Chtěl bych nastolit otázku jinou: je toto otevírání se jen a jedině požehnáním, je jen a jedině dobrou věcí? Je dobrou věcí i pro nové, v mnoha ohledech křehké země? Nemá toto všechno i svou druhou stránku? Vím, že jsou to v tomto prostředí otázky téměř zakázané. Montpelerinská společnost tradičně obhajuje svobodu a rozsáhlou otevřenost z důvodů, které plně sdílím. Ve světě, kde hrály tak velkou roli totalitární systémy, byl tento politický a ideologický postoj naprosto nesporný a nevyhnutelný. Platí to i nyní? Není dnešní nebezpečí skryto jinde? Není spojeno s globálním vládnutím?

Někteří lidé budou oprávněně argumentovat, že otevírání se jednotlivých zemí je něco jiného než globální vládnutí. To nepochybně je, ale obávám se, že mezi těmito dvěma jevy existuje velmi silná souvislost, a to zejména tehdy, je-li toto otevírání se spojeno s oslabováním, ne-li likvidací národních států, jak se to děje v současnosti v Evropě. Národní stát je tam dnes většinově považován za svatyni nacionalismu a nacionalismus je považován za úrodnou půdu pro války a nenávist mezi zeměmi. To je názor, který nemohu akceptovat. Plně souhlasím s Pierrem Manentem[6], že „národ je celkem, v němž se uspořádávají všechny prvky našich životů“  a že proto „národní stát není pouze jednou z mnoha alternativ vládnutí“ (str. 54). Národní stát „dává konkrétní kontext a náplň demokratickým abstrakcím suverenity lidu“ (str. 74).

Myšlenka národního státu se stala – zejména v Evropě – politicky zcela nekorektní. V rozporu s tím musím trvat na tom, že je národní stát institucí moderní a že není žádným historickým anachronismem. Současné útoky na národní stát jsou velmi trivializovanou a koncepčně chybnou interpretací samotné podstaty národního státu. Přesto je pravda, že se tento mylný názor víceméně stal „konvenční moudrostí“. A jako konvenční moudrost má své důsledky. Bezprostředně vede k obhajobě globálního vládnutí, protože se každý obává opaku – zcela neorganizovaného stavu systému. Každý se bojí anarchie.

Zkusme se na to dívat jinak. Národní stát má nezpochybnitelnou roli a význam. Je garantem demokracie. Bez silného národního státu demokracie nemůže existovat. Reziduální entita, jakýsi pouze administrativně řízený geografický prostor, se nemůže vznášet ve vzduchu. Musí někam patřit. Musí si nalézt alternativní identitu. Jsme svědky toho, že ji velmi často nachází na vyšší úrovni, tedy na úrovni kontinentální nebo globální. Je to snadné, protože tam je vítán absolutně každý. Reprezentanti globálních a kontinentálních institucí se ze všech sil snaží do svého stáda najít nové ovečky, neboť to zvyšuje jejich moc a prestiž. Čím mají více členů, tím jsou také méně kontrolovatelní. Díky tomu jejich anonymita narůstá. To vede k zvyšování moci kosmopolitních elit a – jak to pěkně formuluje Bernard Connolly – k vzestupu globální nomenklatury.

Většina členů Montpelerinské společnosti dříve pocházela ze Západu. Proto věřili tomu, že budou internacionalizační (a globalizační) tendence posledních let a desetiletí pomáhat šířit západní hodnoty svobody, lidské důstojnosti, občanských práv, individualismu atd. po celém světě. Zapomínáme ale, že už žijeme v jiné době. Již jsme vstoupili do post-západního světového řádu. Souhlasím s G. R. Copleym, že „Éra Západu už skončila“. Paradoxně, nebylo to díky vítězství hodnot severních, jižních či východních, ale díky vítězství západního multikulturalistického křižáckého tažení proti západní (evropské) kultuře a civilizaci.

Hájit svobodu, a to je či by být mělo našim hlavním cílem, vyžaduje rehabilitovat suverénní národní stát. Zdůrazňuji slovo stát. Nebagatelizujme zásadní rozdíl mezi obhajobou národního státu a pouhou oslavou patriotismu (či vlastenectví). Uvědomujme si politický kontext národního státu a nespokojujme se s jeho zužováním na výraz jakési „kulturní identity“. Usilujme o nastolení skutečného občanství, nikoli prázdného světoobčanství. Potřebujeme zodpovědné občany, ukotvené v domácí realitě, nikoli kosmopolitní sobecké jednotlivce, vznášející se na povrchu a hledající krátkodeché výhody a slasti – bez jakýchkoli kořenů a zodpovědnosti.

Václav Klaus
(Institut Válava Klause)