Jeho povídky vydané v šedivých letech uprostřed hlubokého komunistického marasmu byly i přes brutální cenzurní zásahy jiskřivým zjevením. Vzpomínám, jak jsem ve svých patnácti letech seděla v lese pod smrkem a nemohla přestat číst knížku Jak jsem potkal ryby.
…
Ota Pavel vydal několik knih už v šedesátých letech, kdy jeho hlavním žánrem byla sportovní reportáž. Již v této dosud poněkud opomíjené oblasti dokázal, že je citlivým pozorovatelem a zapáleným milovníkem sportu a jeho nadčasových hodnot. Věřil v očistnou moc sportovního úsilí, v jeho schopnost proměňovat člověka a dělat jej lepším. Sám byl aktivním sportovcem, krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale brzy u něj převládlo psaní. V letech 1949–1956 byl sportovním redaktorem v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 v časopise Stadion a několik let v armádním týdeníku Československý voják. V roce 1964 doprovodil svým komentářem fotografickou publikaci horolezce Viléma Heckela Hory a lidé. Další dvě knihy se sportovní tématikou, Dukla mezi mrakodrapy vydaná rovněž v roce 1964 a Plná bedna šampaňského z roku 1967 jej už proslavily. K tématu sportu se vrátil ještě v roce 1974 knihou Pohádka o Raškovi.
…
Nicméně opravdovým průlomem v jeho tvorbě byla řada autobiografických povídek z dětství, vzpomínky na hochštaplerského tatínka Lea, ustaranou maminku Hermínu, převozníka Proška a řadu lidí žijících okolo Berounky spolu s řekou a s rybami. A také na temná léta války, kdy tatínek a bráškové Jiří a Hugo byli v koncentráku, prošli tábory Terezín a Osvětim-Březniku a absolvovali pochody smrti a malý Ota se protloukal spolu s maminkou hladem, úzkostí a smutkem, kterým jeho dětství předčasně skončilo. Tento vrchol Pavlovy prózy tvoří knihy Smrt krásných srnců z roku 1971 a Jak jsem potkal ryby z roku 1974.
……
Po válce se rodina opět shledala a všichni se radovali z míru a z nové doby, o níž si mysleli, že bude spravedlivější a šťastnější. Ota pracoval jako horník v Dubí u Kladna, pak absolvoval obchodní a jazykovou školu, maturitu složil v roce 1960. Tatínek Leo se vrhl nadšeně do budování socialistické vlasti, otřes z procesů padesátých let a absurdní hospodaření v družstvu jej však zlomily. Komunisté velmi rychle otevřeli oči všem naivkům. Povídky Běh Prahou a Prase nebude byly právě pro tyto vzpomínky na vystřízlivění ze snu o spravedlivé společnosti zcenzurovány a po dobu komunismu nesměly vyjít. Přesto se skromný Ota Pavel stal legendou, a i když tomu sám nechtěl uvěřit, měl tisíce oddaných čtenářů. Nad jeho povídkami se nestyděli plakat ani chlapi. Až do sametové revoluce se Pavlova zakázaná díla šířila mezi lidmi v opisech jako samizdat a všechny necenzurované texty Oty Pavla vyšly až v roce 1991 v souboru Zlatí úhoři. Povídky Oty Pavla však byly už za komunistů po mnoha obtížích zfilmovány.
…
Pamětníci shodně dosvědčují, že Ota Pavel byl velmi citlivý člověk, neobyčejně sebekritický, co se týká psaní, tvořil těžko a mnohokrát přepisoval, ale ke druhým lidem byl neuvěřitelně laskavý. Když mu návštěvník pochválil cokoliv v bytě, Ota mu tu věc okamžitě daroval i přes odpor obdarovávaného. Po mnoho let udržoval navzdory vzdálenosti exilu pevné a hluboké přátelství s Arnoštem Lustigem, ten nyní po Otově smrti vydal knihu vzpomínek Okamžiky - Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla.
…
Těžko říci, zda to byla vrozená dispozice, nebo soustavný a vysilující tlak poměrů jak za války, tak za komunismu, které musely na každého senzitivního člověka působit destruktivně, ale u tohoto geniálního spisovatele vyvolaly těžkou duševní poruchu, maniodepresívní psychózu. Při jejím náhlém záchvatu v roce 1964 na zimní olympiádě se Ota Pavel pokusil podpálit statek v horách nad Innsbruckem.
…
Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce dosud nevydaných povídek Oty Pavla Povídky ze šuplíku je na str. 21 zvěřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla zesnulému bratru Otovi s názvem Aby lidé byli lidmi:
…
“Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říklas, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: “Ty Žide, jdi do plynu!”
…
Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími. Tato hrozná věta zlomila duševní zdraví Oty Pavla.
…
Kvůli své těžké nemoci spisovatel musel odejít roku 1966 do invalidního důchodu. Opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách a prožíval peklo hlubokých depresí, z nichž se pokoušel vypsat, a hledal útěchu v rybaření. Vyprávěl o tom, že by se chtěl po smrti dostat na planetu, kde jsou jen řeky, rybníky a moře plné ryb. Zemřel předčasně 31. března 1973 v Praze ve věku nedožitých čtyřiceti tří let na srdeční infarkt. Nyní už nahazuje udici někde v čirém proudu plném žlutobílých kvítků lakušníku na své vlastní planetě a je šťastný.