Zmíněná válka se po atentátu na Heydricha v pokořené Praze rozhodovala v krutých bojích na východní frontě. V srpnu před osmdesáti roky osvobodila Rudá armáda ukrajinský Charkov v pořadí ve čtvrté bitvě o tuto lokalitu. Heroické hrdinství, obrovské ztráty na životech, utrpení obyvatel a spálená země za ustupujícími Němci, nadlidmi ze Západu, jenž přijal za své nejvyšší ideje v dějinách, kterými jsou svoboda, svornost a bratrství. A jelikož Kain zabil bratra Abela, zradilo i nacistické Německo Sovětský svaz navzdory uzavřené smlouvě o neútočení. A o bratrství se mezi Germány a Slovany nedalo ani v náznaku uvažovat. Hůř na tom byli pouze Židé, kteří mizeli v plynových komorách po desetitisících.
     

Nadlidé vytvořili vzor kultury smrti a předefinovali nejvyšší ideje v nejnižší; místo svobody šířili otroctví, svornost nahradili nenávistí a bratrství si přivlastnili pouze pro árijskou rasu. Neárijci byli podlidé, degeneráti, nečistí tvorové určení maximálně k zotročení a likvidaci. A ze zbabělosti se přidala k nadlidem řada evropských států, třeba i Slováci, bratři Čechů. Zradili Československo a podepsali se na jeho zániku v roce 1939. Před tím zradili Československo v Mnichově velké evropské demokracie Francie a Anglie. Zradila nás civilizace, v níž ve Velké francouzské revoluci se zrodily citované nejvyšší ideje Západu. Zradila nás Anglie, v níž se kultivovala parlamentní demokracie. Byli jsme hozeni Hitlerovy do vlčí tlamy, protože jsme byli jen malý slovanský národ, kvůli kterému se nikomu nechtělo umírat. Byly to tehdy dny zrady. A pak občané v zemích, kde jejich politická reprezentace ustupovala Hitlerovi, také tragicky umírali bez ohledu na snahu politiků se zalíbit vrahovi Evropy.
     

Poučen dějinami Evropy, na nichž jsem vyrůstal jako člověk narozený 10 let po konci druhé světové války, vnímám zradu jako nejúčinnější politický prostředek Západu, který je halen různými pojmenováními, jako je třeba strategické rozhodnutí, nezbytnost daná historickými okolnostmi, nešťastný vývoj politiky a podobně. Učebnicovou zradou je porušení Tylžského míru uzavřeného císařem Napoleonem a carem Alexandrem I., který Napoleon bezdůvodně porušil, zradil svého partnera a vpadl do Ruska. Následky pro něho byly fatální; ztratil více jak půlmilionovou armádu a sám zbaběle z Ruska musel uprchnout. I hitlerovci prchali a vůdce zahynul také zbaběle v bunkru Říšského kancléřství.

    

My máme se zradami bohaté zkušenosti a pokud si vzpomínám, svoboda se svorností a bratrstvím se zableskly během Pražského jara v roce 1968, ovšem díky zradám našich vlastních politiků byla zatažena smuteční opona nad hrobem idejí srpnovou okupací vojsk Varšavské smlouvy, které jsme byli také součástí. Dvojitá zrada; nebo dokonce trojitá, protože Západ statečně mlčel a nechal opět Československo podupat botami cizích vojsk. Obávám se, že paní Šťulíková vnímá soudobou situaci velmi citlivě, protože se opět zrazujeme a to je proto horší než za druhé světové války, protože jsme si všichni, tedy ti humánně myslící občané, říkali, že už nikdy něco podobného v Evropě nevznikne. A vzniklo! I rozpad Jugoslávie byl krvavou bratrovražednou válkou národů, které do té chvíle spolu dokázali vycházet mírovou cestou. Je trapnou skutečností, že jsme si poklepávali se Slováky na ramena, protože jsme se při absurdním a vlastně nestandardním rozpadu Československa, protože nepředcházelo referendum, nevyvražďovali...
     

Výročí srpna 68 je opět za dveřmi! Bolestivé dny zrady, stereotypně jako rakovina rozežírají naši historii, naši mravnost a integritu. Uvědomujeme si ještě, že mravné je nezrazovat, ctít ty vysoké ideje Západu i za cenu obětí, jako je ctili naši parašutisté při atentátu na Říšského protektora? Slavíme svátek Jana Husa, ale přemýšlíme vůbec o jeho statečném gestu, jež ho poslalo na hranici? V 68 jsem pomalu vstupoval do puberty. Byla náročná i s ohledem na pubertu naší tehdejší politiky: opět restrikce těch, kteří nevyznávali Poučení z krizového vývoje a nezradili svůj vlastenecký cit přísahou na souhlas s okupací, vyhánění lidí do emigrace a jejich následné okrádání o domy a jiný osobní majetek, hysterické vstupování mládežníků do KSČ, aby si nevěřící Tomášové zajistili kariéry! Puberta se rozšiřovala a měnila se v něco ještě horšího; v opožděnou pubertu. Ta nám bránila normálně žít, doba byla vykloubená z kloubů a Zlaté tele nahradilo duchovní směřování společnosti.

    

Ale já i dnes vidím a vnímám opožděnou pubertu naší politiky, která se neptá občanů na jejich názory a nahradila svévolností a zpupností pokoru a služebnost v roli politiků. A vnímám pýchu, s níž jsou lidé umlčováni, i když chtějí jen upozornit na to, že opět v zaslepenosti a ve jménu jediné pravdy, která se blíží pravdám Svaté inkvizice, jež dělí lidi na kacíře a pravověrné, pokud nepřijímají „pravdy“ establishmentu za jediné možné, popíráme nejvyšší ideje Západu svobodu, svornost a bratrství! Blíží se výročí srpna. Blíží se vzpomínky na dny zrady, v nichž lež rozkvetla v jedovaté květy otravující postupně život společnosti. Zfalšovaly naše dějiny i naše skutečné postoje. Vyrvěme je i s kořeny! Hledejme pravdu dějin. Zapomeňme na sentimentální lepidlo všech mediálních paproduktů a osvěžme svá srdce zralou kreativitou, jež je zdrojem naší identity. Třeba komorní Krylovou tvorbou, která dráždila, dráždí a bude dráždit, protože nechce sloužit a ohýbat hřbet. Hledá autenticitu okamžiku.

„V studené parádě kožených křesel, kožených křesel, kožených křesel, sešli se k poradě výrobci hesel. Výrobci hesel, výrobci hesel, mnohé, co hrozilo, pozbylo punce, za okny mrazilo srpnové slunce a křičelo na lidi pamatuj, křičelo na lidi pamatuj!“ (Karel Kryl, Podivná ruleta)