Tolik úvodní zpráva z denního tisku (Haló noviny, pondělí 12.11.2018).

Není tom jediný případ, kdy se občané některého evropského státu postaví proti nepříznivému stavu a situaci, které významně ovlivňují jejich životní existenci, jako např. ve Španělsku, Itálii, Portugalsku a dalších. Nemyslím, že by důvody byly o mnoho jiné, než které máme i my, občané ČR, přesto u nás podobné aktivity občanů neuvidíme. Pravda, na Václaváku se pod koněm občas sejde pár křiklounů, ale to není vyjádření spontánní nevole občanů se stavem a situací v naší společnosti, ale jen výkřiky několika exhibujících lidí, zpravidla za nějakou bezvýznamnou pitomost.

Nicméně není pochyb o tom, že bychom neměli důvody vyjít také do ulic nebo na náměstí podobně, jako to dělají v Bulharsku. Rozhodně jako občané nejsme a ani bychom neměli být spokojeni např. s cenou PHM, tedy benzinu , nafty, zdražováním energií, bydlením resp. s cenami bytů, mzdovou politikou, personální politikou na úseku policie, hasičů a bezpečnostních sborů, s vysíláním, či spíše (tragickými) následky vojenských misí cestou NATO v zahraničí, konkrétně v Afghánistánu, s některými vlastnickými vztahy s přírodními zdroji, stavem vody, vodních zdrojů a celou řadu dalších důvodů.

Je také evidentní, že občané jsou s mnohým tu méně, tu více, ale často i s některými zásadními problémy a nedostatky do značné míry nespokojeni, přesto se nenajde síla, která by vyvolala potřebu sjednotit občany a projevit veřejný nesouhlas a nespokojenost se stavem některých věcí. Zde se nabízí primární či zásadní otázka, proč napříč občanskou společností nejsme schopni se sjednotit, vyvolat aktivitu mezi občany do té míry, že budou ochotni, či ještě lépe odhodlání svou nespokojenost veřejně projevit na demonstracích, manifestacích, případně, budou-li k tomu důvody i stávkách. Nelze říct, že by nebyli mezi námi aktivní lidé, kteří v souladu z Listinou lidských  práv iniciují různé veřejné aktivity, bohužel vždy se žalostným výsledkem. Občané nejsou ochotni  práva, za které jiní položili své životy, oprávněně a legálně využít. Zda je to pohodlnost, nezájem nebo pocit beznaděje a marnosti, je otázka. Myslím, že od každého něco. Lze to sice, při dobré vůli,  do jisté míry chápat, ale pak je pokrytecké naříkat „nad rozlitým mlékem“ alias problémy a nedostatky, když bylo známo, že se ucho může utrhnout, aby se také utrhlo.

Na otázku v nadpisu článku, zda chceme či nechceme svou osobní aktivitou vyjádřit jistou společenskou nespokojenost nebo nějaký nesouhlas podobně jako lidé v Bulharsku si můžeme odpovědět: chceme,  ale kdyby to tak někdo udělal za nás! Možná se v tomto názoru mýlím, ale všechno nasvědčuje tomu, že zatím není nic, co by nás občany „vytočilo“ a přimělo k jednání natolik, že se vzepřeme všem neochotám a do ulic přece jen jako uvědomělí občané vyjdeme. Bulhaři vyjít do ulic mohou, protože chtějí, my chceme, ale na rozdíl od nich pro svou neomluvitelnou, nebetyčnou pochybovačnost a pohodlnost nemůžeme! Nebo snad nechceme? Konstatuji to dost nerad, ale jsme  prostě národ srabů.