Nechci se v tomto pojednání zabývat definicí domácího násilí, jak jej má do českého práva zanést právní úprava, která je právě v tuto chvíli v připomínkovém řízení. Ani nechci polemizovat s názory, které se často objevují ve veřejném prostoru, podle nichž byla skoro každá žena během svého života obětí domácího násilí, či jak případů domácího násilí ve společnosti přibývá, ani jak málo se u nás odsuzuje a trestá. Statistiky jsou totiž ošemetné a data nemáme s čím porovnávat, protože společnost se proměňuje a stejné jednání chápeme jinak dnes a jinak před dvaceti lety. Soudní spisy domácích násilníků nikdo z nás podrobně nezná a často je veřejnosti prezentována jen verze jedné strany. Naopak chci každého, kdo má na domácí násilí silný a jednoznačný názor, zlehka upozornit, že věci nejsou ani zřejmé, ani na první pohled patrné, a už vůbec nejsou prvoplánově jednoduché.

První upozornění se týká rychlého hodnocení. On či ona vám vyprávějí, co jim jejich partner včera udělal a jaký je to lump. A i když ten popis může znít děsivě, s modřinami či s fyzickým poraněním, ještě nemusí jít o domácí násilí. K takovému závěru je nezbytná podrobná časová analýza vztahu. V domácím násilí se nic neděje jen tak. Na počátku totiž bývá veliká láska a naprosté okouzlení, jímž si manipulátor (muž, ale stejně často to může být i žena) oběť k sobě vztahově připoutá. Ačkoliv odpovědnost za vztah dvou dospělých mají oba, manipulátorům se obtížně odolává. Muži slibují bezpečný přístav, ženy zase starost o křehkou princeznu.
Přestaňte se přitom podivovat, komu všemu se to může přihodit, a jak byste to do oběti ani do domácího násilníka neřekli. Že je to tak slušný mužský nebo dokonalá žena? Prevence či obrana prakticky neexistuje, když žábu vaříte pomaličku a přitahujete otěže uzamykání vztahu. Manipulátorům přitom neblaze pomáhá evoluce: kdo se k nám hezky chová, k tomu máme tendenci rychle přilnout, zamilovat se a věřit, že se tak hezky bude chovat pořád. Lidé se přece nemění a zkušenost říká, že se chovají až na výjimky stejně. A když se můj milovaný či moje nejdražší hezky chovat přestane, je nejjednodušší začít hledat chyby u sebe. 

Efektivní bojová strategie proti domácímu násilí neexistuje. Jednou možností je útěk, ale k němu se psychicky zdeptaná oběť rozhoduje opakovaně znovu a znovu a znovu, než skutečně koná.

Je třeba se také oprostit od předsudků a přesvědčení o tom, že dozajista víte, jak vlastně domácí násilí vypadá. Má totiž miliony podob a tisíce variant, jde o mnohovrstevnatý pojem a fenomén, s různými obměnami, dopady, důsledky a intenzitami, proto je třeba s otevřenou myslí přistupovat ke každé oběti znovu a od počátku, nepokoušet se nový případ zasadit do známého schématu, klasifikovat, porovnat s jinými případy a zkušenostmi. Důležitým pojmovým znakem domácího násilí je kontrola jednoho partnera partnerem druhým, velmi často vedoucí až k jeho izolaci, tedy k izolaci oběti od přátel, od rodiny, od okolí, od pomoci. V takovém vztahu pak startérem násilí může být cokoliv a velmi často cokoliv nepředvídaného, co oběť není schopna kontrolovat ani ovlivnit. Není-li ve vztahu kontrola, může jít o jiné podoby a formy násilí, například o násilí situační nebo rozchodové, anebo o typ vztahu, kterému laikové říkají „italská domácnost“. A italská domácnost domácím násilím prostě není, byť po něm zůstane modřina a kuchyň plná střepů.

V právní praxi existuje řada oblastí, v nichž mají znalecké posudky a dobrozdání znalců své místo a jednoznačný efekt. Jde zejména o oblasti lékařské a majetkového ocenění. U domácího násilí podobně jako v opatrovnické praxi by se však s nimi mělo šetřit jako s příslovečným šafránem. Neexistuje totiž žádný hodnověrný objektivní test, který by dokázal odhalit, že má někdo za sebou minulost domácího násilí. Na druhé straně stejně neexistují žádné testy, které by jednoznačně vyhodnotily, že oběť vypovídá o násilí pravdivě, či naopak že si vymýšlí a že lže. A tak zůstává domácí násilí oříškem k rozlousknutí soudci, který bude muset pokaždé znovu a znovu provádět a poměřovat důkazy ve prospěch jedné a druhé strany. Lhostejno přitom, zda půjde o řízení trestní, civilní, opatrovnické či jiné. Ukládat znalci za úkol, aby posudkem zjistil, zda ve vztahu bylo či nebylo domácí násilí, je typickou ukázkou soudcova či advokátova nepochopení, k čemu jsou posudky a co je úkolem soudu – prokázat či vyloučit tvrzený stav a všemi stranami uváděné skutečnosti. Je to spíš alibismus a nechuť pustit se do pravé soudcovské práce.

Podobné je to se znaleckými posudky traumatizovaných osob. Každý z nás je totiž jiný a jinak reagujeme na různé podněty, dokonce jediný člověk reaguje na tytéž podněty v různé době různě. Nelze tedy znaleckým posudkem doložit, že trauma vzniklo domácím násilím či že je obecně důsledkem konkrétního činu či jednání. Na první pohled traumatizovaný člověk může být traumatizován z jiných důvodů anebo může jít o nepravou oběť.

Ideální je rychlý konec: sbalit se a odstěhovat se pryč. Jenomže v životě jsou ideály vzácné a realita bývá složitější, pomalejší, těžší. Pro oběť i pro profese pomáhající a doprovázející. Nezapomínejme, že dlouhodobé domácí násilí přináší traumatický stres, který dokáže rozbít imunitní systém oběti a zvyšuje riziko propuknutí onkologického onemocnění. Je třeba mít hluboký respekt a poskytovat naprosto individualizovaný přístup. Někdy oběť traumatizovaná není ani trochu. A jindy má doživotní pracovní neschopnost. Ne vždy je na místě podávat podnět k zahájení trestního stíhání. Ba právě naopak – je třeba promyslet taktiku a jednotlivé strategické kroky. Paušální řešení totiž není a žádné jednoduché stejně nefunguje.

Jedna třetina domácích násilníků však nikdy neuzná, že pochybila. Oni i ony jsou přesvědčeni, že vše, co konali, bylo pro partnerčino či partneřino dobro. Bývají to psychopaté, jejichž postižení neumíme léčit, a charakteroví padouši, kteří jsou přesvědčení o své neomylnosti a o nespravedlnosti tohoto světa. Kdo je bez viny, ten nevyhledává psychoterapeutickou pomoc. A násilím, trestem nebo befelem mu pak pomoci nejde. Není výjimkou, když manipulátor/manipulátorka dokáže dlouhodobě hrát takovou komedii, že „opije rohlíkem“ celou rodinu, všechny přátele, sousedy, soudce, soudní znalce, advokáty i mediátory. Podobně mnohé manipulativní ženy používají obvinění z domácího násilí, aby partnera očernily a získaly výhodu ve sporu o dítě. Anebo proto, že jsou naprosto přesvědčeny, že činí to nejlepší pro dítě, či naopak si autosugescí vsugerují, že jsou oběťmi domácího násilí, jak jim koneckonců společenská média tak jednoduše podsunují.

Senioři i muži coby oběti domácího násilí se stydí se svými příběhy svěřovat se veřejnosti docela pochopitelně. Násilí na duši jim totiž způsobují ti nejbližší. Pro žal a zármutek, stud i lítost bychom měli mít pochopení a poučeni musíme stát opodál připraveni podat pomocnou ruku, jakmile obě skupiny dospějí k bodu zlomu a k myšlence, že teď konečně je to třeba.