Olympiáda v Pekingu prostě proběhla bez nějakých větších problémů a zádrhelu. Vlastně se dá říci, že problém nebyl vůbec žádný. Největší problém, který vydržel asi tři dny na obrazovce České televize, byl, že jakási sportovkyně, pokud si dobře pamatuji z Běloruska, v době své karantény dostala objemově nedostatečnou stravu. A tak snímek s jejím střídmým obědem oběhl tam a zpět celou zeměkouli.

Olympijské hry byly opravdu a skutečně apolitické. Čínský prezident Si byl sice na zahájení her, ale tím vlastně jeho angažmá skončilo.

Angažmá evropských politiků při příštích olympiádách v Miláně a v Cortině bude zajisté mnohem výživnější.

Česká televize a vůbec všechna mainstreamová česká média s láskou hovořila o tom, že k politickému bojkotu ZOH v Pekingu přistoupilo mnoho zemí světa. Já bych spíše slovo mnoho,  nahradil slovem několik. Protože sedm zemí, které se přihlásily k politickému bojkotu her, vyhlášenému anglosaskými velmocemi a doplněnému v první sadě ještě dvěma dalšími anglosaskými státy, se zúčastnilo celkem 7 (slovy: sedm), zemí. Z toho japonský premiér sice oznámil, že se her nezúčastní, ale nevyjádřil přitom žádné politické poselství. Další tři země v čele se Švédskem sdělily, že se jejich vrcholní političtí představitelé ZOH nezúčastní s ohledem na probíhající pandemii covid-19 v jejich vlastních zemích.

Pokud si dobře vzpomínám na první den Olympiády, jejíž zahájení sledovalo po celém světě odhadem asi 1,5 mld. lidí, především ve Spojených státech probíhaly protidemonstrace. Jejich řádově několik set účastníků se dožadovalo, aby lidé nesledovali přenosy z ZOH v Pekingu. Ani tento záměr se příliš neujal a zdá se, že čínské hry byly mimořádně sledovány a na rozdíl od letních her v Tokiu a předchozích ZOH v Pchjongčchangu v Jižní Koreji, skončily dokonce velkým komerčním úspěchem. V samotné Číně je sledovalo 600 milionů lidí.

Prostě Číňané velké sportovní a další akce dokážou brilantně zvládat. Zvládají je i marketingově a také obchodně....Chtělo by se ironicky dodat, jak se na komunisty sluší a patří.

Řekněme si tedy otevřeně, že akce s politickým bojkotem her právě úspěšná nebyla. V Pekingu se zúčastnilo her 91 států a vlastně necelá desetina z nich se přihlásila k politickému bojkotu.

Pochopitelně, že v čelných řadách bojovníků proti autoritativními čínskému státu byla současná česká vláda. No, abych ji tolik nekřivdil, byli to spíše senátoři, kteří se hlásí k české pravici (vláda bojkot zvládla potichu). Jsem přesvědčen, že pánům senátorům by naopak prospělo, aby se do Číny zajeli podívat ad personam. Aby viděli např. čínské obchody plné zboží, čínské robotizované a automatizované továrny, ať už na výrobu součástek leteckých motorů, motorů automobilových anebo na výrobu hedvábí atd....

Čína je stále ještě rozvojová země, alespoň to o ní tvrdí i její reprezentanti na nižších stupních politického žebříčku.

Nicméně i psychologicky Čína dokázala brilantní organizací ZOH ukázat své ambice, stát se během několika let nejsilnější ekonomickou mocností světa.

Musím říci, že své komentáře ze ZOH v průběhu času zmírnili i někteří známí sinožrouti (např. redaktorka Šámalová v ČT), která ve svém zatím posledním komentáři ZOH, našla dokonce mírně pochvalná slova pro organizátory. Všichni komentátoři bez výjimky, čeští i zahraniční, oceňovali neutuchající zápal a entusiasmus dobrovolníků, kteří pomáhali s organizací ZOH. A také skvělou dopravu...

Pokud jde o českou účast na ZOH v Pekingu, po nedávném zranění Samkové, bylo jasné, že medailí nepovezeme z Pekingu mnoho. Jen díky určité medailové „recidivě“ famózní Ester Ledecké si Češi mohou sáhnout na zlatou medaili ve snowboardingu. Upřímně, Ester Ledecká ale není produktem fungujícího systému sportovní výchovy u nás. K jejímu výsledku nepomohl jen sportovní talent a nezměrná pracovitost. Ale také obětavost a finanční oběti její rodiny, zejména rodičů, kteří podřídili jejímu sportovnímu úspěchu vše. I svůj život.

Martina Sáblíková na své páté olympiádě získala v jedné z disciplín bronzový kov. Možná, že to byla její derniéra. Udržet se ještě další čtyři roky ve sportovní špičce, do které každým rokem přibývají nové ambiciózní závodnice, by byl zázrak. I nyní má vlastně bronzový kov pro Sáblíkovou a jejího trenéra Nováka prakticky cenu zlata. Je odměnou za jejich skvělou práci.

Šéf české olympijské mise Doktor, byl jistě skvělý sportovec, ale zakrývat debakl českého sportu na ZOH, k tomu by se opravdu neměl snižovat.

Nejmarkantnější propadák,  a charakteristický pro celou řadu dalších sportů, byl vidět u hokeje. Už když jsem viděl v médiích, jakým způsobem se tvořil český tým pro ZOH, tušil jsem, že to nemůže dopadnout dobře. S výjimkou Krejčího, Červenky a možná jednoho či dvou dalších hráčů si všichni ostatní počínali jako komparz, hvězdná pěchota. V klíčovém zápase se Švýcarskem byli naši hoši horší ve všech parametrech. Rychlostně, silově, střelecky, herním myšlením, prostě úplně ve všem. Možná, že kouč s lepším motivačním rejstříkem (trenér Růžička před deseti lety) by z téhle party hokejových nýmandů dokázal něco dostat. Ale Pešán a spol. to prostě nedokázali. Zkrátka,  vedení českého hokeje potřebuje vyměnit celé. A nové vedení musí přijít s jasnou koncepcí, která by náš národní tým dostala za sedm až deset let tam, kde kdysi byl.

Zcela selhali překvapivě také biatlonisté. V jejich případě úspěch či neúspěch stál a padal se jménem Markéty Davidové. Je škoda, že výsledkem jejího velkého úsilí byla jen bramborová medaile v závodu nazývaném „hromadný start“.

Prostě s českým sportem je potřeba něco udělat. Nejen kvůli skvělým výsledkům několika málo sportovních supertlentů na olympiádách a šampionátech, ale také kvůli celkově špatnému zdravotnímu stavu velké části českého národa. Národ sužuje nadměrná nadváha a obezita. Jsme zemí se zhruba dvěma třetinami obézních lidí a lidí s nadváhou a možná právě tyto vysoké počty lidí s nadváhou ovlivnily také vysoký podíl úmrtí na covid-19 na sto tisíc obyvatel u nás.

Jiří Paroubek